Pondělí 22. 10. 2012 - Závěr cesty

Nebudeme to dále napínat, dnes už jsme opravdu odletěli do Evropy. Na účet letecké společnosti jsme se nasnídali a naobědvali a odpoledne jsme se vznesli směrem na Evropu. Podařilo se nám Air Canadu přesvědčit, aby nám jako náhradu za zpoždění dali letenku do Prahy místo do Budapešti, a tak jsme nakonec do Čech dorazili jen s minimálním zpožděním oproti původnímu plánu. Ještě na nás čekalo nádherné rozloučení: během letu nad Grónskem jsme znovu spatřili polární záři. Na cestě jsme strávili bez pár dní tři měsíce. Uletěli jsme 16 848 km, ujeli jsme 18 500 km autem, 930 km autobusem, 30 km na kánoi a pěšky jsme nachodili asi 450 km. Cestou jsme viděli nepočítaně karibu, asi 450 bizonů, asi 15 medvídků mývalů, 8 medvědů černých a 7 medvědů grizzly, 3 losice, jednoho vlka, dikobraza, lišku a kojota. Naše zážitky se ale žádnými čísly změřit nedají, byla to životní cesta, na kterou nikdy nezapomeneme.

Neděle 21. 10. 2012 – Den odletu?

Ráno jsme si zašli do kostela, bylo to 5 km tam a 5 km zpět. Cestou jsme nestačili žasnout, jak i Kanaďani blbnou s Hallowenem. Stoustu domů a zahrádek „zdobili“ kostry, bubáci, čarodějnice, černí kocouři, dýně (některé vypadaly, že zvracejí), pavučiny... Některé zahrádky byly přeměněné na hřbitovy, stály na nich náhrobní kameny, poházené plastové lebky, ruce drápající se z hlíny, dokonce celí pohození kostlivci. V kostele tentokrát byl jiný kněz, docela mladý, na první pohled vypadal tak na 17 let. U Wojtka jsme ukuchtili oběd, dobalili baťohy a Wojtek nás odpoledne dovezl na letiště. Na letišti jsme si převážili batohy, abychom při odbavení nezjitili že máme nadváhu a musíme doplácet 100§ za zavazadlo. Kapy měl 3 kila navíc, Danča zase o tři kila méně, tak jsme to museli trochu rozdělit, abychom každý měli předepsaných 23 kg. Po odbavení jsme si ještě před odletem zašli k Timíkovi na poslední Kanadské koblihy a kafe a pak jsme již nasedli na letadlo Airbus A330-300 směr Frankfurt. Dlouho se nic nedělo, přesto že už jsme měli být dávno ve vzduchu. Po nějaké době promluvil pilot, že máme námrazu na křídlech, takže ji bude muset před startem ještě nechat rozmrazit. Rozmrazování trvalo asi pul hodiny a vsichni v letadle už byli značne nervozní. Poté letadlo vyrazilo na hlavní ranvej, ze které mělo startovat, ale nic se nedělo a po chvíli pilot projel startovací ranvej pomalu a zamířil k hangáru. Po několika minutách ohlásil , že máme problém s pravým motorem a že ho nechá pro jistotu skontrolovat. Nastalo dlouhé čekání a asi po hodině jsme se dozvěděli, že s motorem opravdu není něco v pořádku a že se to mechanici pokusí opravit. Nekonečné čekání trvalo asi další hodinu a půl a poté jsme museli opustit letadlo s tím že se dneska již nepoletí a poletíme až druhý den v poledne. Naštěstí letecká společnost má povinnost nás ubytovat a zaplatit nám i stravu. Takže dneska jsme přespali v luxusním hotelu nedaleko letiště a zítra snad konečně odletíme.

Sobota 20. 10. 2012 – Sníh!

Dopoledne jsme strávili na internetu prohlížením nabídek práce, skypováním a zařizováním dopravy do Budapešti. Zákaznický servis maďarských drah nám prozradil, jak si online zarezervovat slevněnou jízdenku na noční vlak. V Budapešti máme rezervu šest hodin, tak bychom to měli stihnout i kdyby mělo letadlo zpoždění. Během dopoledne začalo sněžit, během hodiny nasněžily tak 3 cm sněhu. To je rychlost, včera jsme ještě chodili po městě v tričku. Odpoledne znovu volala nová majitelka našeho Chroustíka a vyhrožovala nám policií, že nás udá, že jsme jí a její děti chtěli zabít, že auto málem vybuchlo. Rozhodli jsme se to ignorovat, nic špatného jsme neudělali, a jestli chudáka Chroustíka uvařila a zničila mu motor, tak je nám to líto, ale za to my nemůžeme. Raději jsme se šli projít mírně zasněženým městem do parku k řece. Proti nám běhali nadšenci v kraťasech a tričku. Potkali jsme cestou i několik srnek. Večer už paní neotravovala, tak snad uz dá pokoj.

Pátek 19. 10. 2012 - Taneční

Ráno jsme se pořádně prospali, Danča přes skype absolvovala asi hodinový pohovor kvůli nějaé pracovní pozici a pak jsme vyrazili do města projít se hlavně po obchodem s outdoorovým vybavením podívat se, jestli nejsou nějaké dobré slevy. Opět jsme si připomněli, že Calgary je město, ve kterém se bez auta prakticky nedá existovat. Chroustík nám opravdu chyběl. Do prvního obchodu jsme došli pěšky, bylo to asi 4 km. Ten se nám ale moc nezamlouval, tak jsme šli na autobusovou zastávku, že se svezeme busem na vlak. V autobuse se dá platit pouze v hotovosti a musíte mít přesně drobné, řidič nevrací. Danča tedy napřed zašla do obchodu si rozměnit a pak jsme čekali na zastávce u dálnice na autobus. Jak jsme již před třemi měsíci zjistili, jízdní řády se tam nevyskytují a informace o příjezdu autobusu se člověk dozví na telefonním čísle, které je sice zdarma, ale ne pokud se volá z českého telefonu. Seděli jsme tam více než půl hodiny, auta dělala kravál, smrděla, foukal vítr a Danča myslela, že se se tam zblázní. Kdybychom alespoň tušili, za jak dlouho má bus přijet, mohli bychom počkat vedle v nějakém fastfoodu. Asi po půl hodině přišla ještě jedna paní (do té doby jsme na autobus čekali pouze my) a zjistila nám přes telefon, že do deseti minut něco přijede. Byl to poloprázdný mikrobus. Veřejná doprava tu opravdu funguje úděsně. Alespoň že městským vlakem už to pak šlo hladce. V centru jsme si zašli na něco k jídlu, než jsme se tam dostali, už byla jedna odpoledne. Vyzkoušeli jsme sushi, moc jsme si pochutnali. K našemu překvapení nás někdo zdravil, byli to první zájemci o auto, kterým jsme ho ve středu vezli ukázat. Zastavili jsme se v obchodě Mountain co-op, nakonec jsme si zde koupili jen ponožky do -40°C jako suvenýr z Kanady. Když jsme přišli domů, ležel na stole papír od Wojtka, že máme zavolat kupcům našeho auta, prý mu volali a strašně se rozčilovali, že se jim auto rozbilo a chtějí ho vrátit. To nám totálně zkazilo náladu. Počkali jsme na Wojtka, až se vrátí, abychom zjistili co se děje. Povídal, že prý auto nejede, kouřilo se z něj. Paní jsme zavolali, strašně se rozčilovala a chtěla, ať jí dáme slevu ještě 200ndolarů nebo na nás zavolá policii. Z toho, co povídala, jsme pochopili, že zřejmě někde v zácpě totálně uvařila motor a rozčilovala se, že jsme jí neřekli, že se motor přehřívá. Upřímně řečeno, ani nás to nenapadlo, na dlouhých trasách jsme neměli problém, a když jsme výjimečně někde museli popojíždět v zácpě, automaticky jsme vypínali motor. Řekli jsme jí, že už dostala dost velkou slevu. Vyhrožovala nám, že na nás pošle policii. Byli jsme z toho totálně vystresovaní, my sice za dva dny odlétáme, ale báli jsme se, aby nějak neobtěžovala Wojtka. Ten to naštěstí bral celkem s nadhledem, prohlásil, že nám policie jednak nic nemůže udělat a jednak se prodejem auta 12 let starého auta za 850$ ani nebude zabývat. Když viděl, jak je z toho Danča vystresovaná, navrhl nám, jestli s ním nechceme jít na taneční pro dospělé. To jsme rádi přijali, abychom přišli na jiné myšlenky. Taneční fungují tak, že se ve dvou sálech učí stejné tance na základní a pokročilé úrovni a každý si vybere sál podle toho, jak daný tanec umí. Protože od našich tanečních už uplynulo hodně vody a kromě polky a valčíku jsme všechno zapomněli, šli jsme se podívat mezi začátečníky. Lidé byli oblečeni spíš neformálně. Výuku vedl mladý pár, byli celkem zábavní a dnes učili jaif a salsu. Základní kroky jsme si rychle připomněli, ale jejich otočky a další vychytávky nám moc nešli. Chyběl nám někdo, kdo v sále vyhledává tupce, kteří to nepochopili, a vše jim ještě jednou polopatě vysvětlí. Každopádně to byla zajímavá zkušenost a příjemné odreagování.

Čtvrtek 18. 10. 2012 – Good bye, chroustík

Od rána jsme byli doma na internetu. Snažili jsme se zjistit, jak se dostaneme z letiště v Budapešti domů a hlavně jsme sledovali, jak si stojí náš inzerát. Zájemci ze včerejška si vybrali jiné auto. Situace nevypadala moc dobře, nikdo nový nám nenapsal. Poslali jsme znovu e-maily lidem, kteří se nám ozvali včera, abychom je popohnali. Inzerát jsme umístili ještě na dva další servery a do inzerátu jsme připsali, že jsme ochotní jednat o ceně. Zkusmo jsme kontaktovali bazary, ale prodat Chroustíka za 120$ se nám nechtělo. Problémem našeho inzerátu podle nás bylo, že se za ty 4 dny dostal na seznamu už dost dolů, protože na serveru kijiji se aut prodává opravdu hodně. Server nabízí možnost inzerát za 3 dolary poposunout nahoru, tak jsme to chtěli zkusit, ale nějak nešlo zaplatit naší českou kartou. Danča se začala poohlížet po práci v Čechách, na jobs. cz dala cvůj životopis a az chvilku se jí ozvala personalistka. Zítra ráno bude mít pohovor přes skype. Ukuchtili jsme si oběd a dále zůstávali v dosahu internetu. Odpoledne přišel Wojtek a nabídl nám, že 3 dolary za posunutí inzerátu nahoru zkusí zaplatit ze své kiarty. To se podařilo a v tu chvíli se začaly dít věci. Během chvilky se nám ozvalo několik zájemců. Dva přijedou k nám a třetímu auto dovezeme ukázat my. První dorazili asi za půl hodiny. Byl to pár zřejmě z Indie, nelíbilo se jim ale, že má Chroustík prasklé přední sklo. To jsme sice v inzerátu uvedli, ale asi si ho nepřečetli pozorně. O deset minut později dorazili další dva. Auto shání paní a pán jí pomáhá s výběrem. Poslechl si motor, objeli jsme blok a pak nabídli 800 dolarů v hotovosti. My jsme navrhli 900, nakonec jsme se dohodli na 850. Říkali jsme si, že raději Chroustíka prodáme levněji, než abychom se strachovali, že ho prodat nestihneme. Sepsali jsme kupní smlouvu a za půl hodiny už jsme Chroustíkovi mávali z okna. Bude nám chybět, bylo to spolehlivé autíčko a zažili jsme spolu spoustu dobrodružství. Danča lituje, že si ho nemůže vzít domů do Čech. Ale spát jsme šli s ulehčením.

Středa 17. 10. 2012 – Prodáváme Chroustíka

Probuzení v postýlce bylo příjemné. Ukuchtili jsme si k snídani vajíčka, bylo trošku nezvyklé, že jsme předtím nemuseli rozdělávat benzínový vařič a vyrábět si z víčka od ešusu a přírodních materiálů vodní lázeň. Na inzerát konečně někdo odpověděl, domluvili jsme si tedy schůzku na druhou hodinu. Předtím jsme ještě zajeli na pojišťovnu domluvit ukončení smlouvy. Auto necháme pojištěné do soboty. Na registr prý nemusíme a značky si můžeme nechat. Aby chroustík vypadal atraktivněji, zajeli jsme s ním do myčky. Byla ale nějaká ruční, člověk do ní házel mince a pak si mohl vybírat z různých programů a auto si vlastně umyl sám. Protože jsme se v těch jejich programech moc nevyznali a nevěděli jsme, jaký postup je nejlepší, podařilo se Kapymu autíčko odbahnit, ale do nablýskaného fára to mělo daleko.

Auto jsme pak rovnou z myčky jeli ukázat prvním zájemcům. Mladý sympatický pár se právě vrátil z cest po Evropě- konkrétně po Španělsku, tak jsme si celkem rozuměli. Kluk vypadal, že autům celkem rozumí, Chroustík se mu celkem zamlouval, všiml si, že pravé kolo má trochu vůli. Nakonec nám řekl, že se ještě chce podívat na další auta a večer se ozve. Vrátili jsme se domů a zjistili, že na e-mail přišly další tři dotazy, zda auto ještě máme. Nic konkrétního, ani telefonický kontakt, ani žádost, abychom auto přivezli ukázat. Odpověděli jsme, že auto stále k dispozici je, ale žádná další reakce od nich nepřišla. Večer jsme zašli do blízkého kostela, mše byla tentokrát pro změnu velice krátká, za půl hodiny jsme byli venku.

Úterý 16. 10. 2012 – Zpět v Calgary

Naposledy na naší cestě jsme se vzbudili ve stanu. Poté jsme pokračovali v cestě do Banffu. cestou jsme se několikrát stavěli na různých výhledech. Museli jsme se totiž naposledy podívat na nádherné hory, bude se nám po nich stýskat. Ve městě jsme se zastavili v mekáči na internet a snažili se prodat autíčko.

V mekáčích se stále hraje soutěž monopoly, tentokrát jsme vyhráli hned dvakrát: hranolky a cheesburger. Zajímavé je, že pokaždé vyhraje Kapy, Danča ještě ani jednou. U vedlejšího stolu jsme brzy zaslechli známý jazyk – nějaká krajanka právě skypovala domů. Později jsme se dali do řeči, říkala, že v Banffu pracuje a prý je tu relativně dost Čechů. V Banffu také pracují Francouzi, se kterými jsme společně byli na couchsurfingu v Calgary u Wojtka. Zašli jsme je krátce pozdravit, za chvilku museli pokračovat v práci. Ještě dvě hodinky cesty a byli jsme v Calgary. Do odletu pobydeme opět u Wojtka. V Calgary bylo naprosto odporné počasí, zima a pršelo. Wojtek nám žertem vynadal, jaké počasí jsme to přivezli, do včerejška prý bylo pěkně. Stan jsme dnes sice ještě rozložili, ale to jen proto, aby proschnul. Na náš inzerát na internetu zatím nikdo neodpovídá, rozhodli jsme se ho zatraktivnit a připsali jsme, že jsme ochotní auto po Calgary dovézt ukázat. Tak snad neprojezdíme majlant.

Pondělí 15. 10. 2012 – Radium Hot Springs

Po probuzení jsme zajeli na internet k Timíkovi. Dali jsme si kafčo a krabici koblih, část nám zbyla na svačinu. Počasí se trošku zlepšilo a naše nálada také. Projížděli jsme překrásným národním parkem Kootenay, který sousedí s NP Yoho a hlavně s naším starým známým NP Banff.

Příroda tu už byla podobná jako v Banffu: smaragdová jezera obklopená jehličnatými lesy a korunovaná vysokými horami. Zašli jsme do íčka, které bylo, jak už je v Britské Kolumbii zvykem, dobře vybavené mapkami a informacemi o okolí a také personál byl ochotný a příjemný. Rozhodli jsme se zajít si naposledy relaxovat do horkých pramenů, projížděli jsme totiž přes městečko Radium Hot Springs. Naložili jsme se do venkovního bazénu s teplou vodou, koukali na okolní hory a bylo nám dobře. Poté jsme pokračovali dále a hledali doporučené místo na spaní nazvané Dolly Warden. Sice bylo u silnice, ale jinak pěkné, zdarma, kousek od řeky, s obědvátky a výhledem na horské velikány. Tentokrát jsme nezvykle na místo táboření dorazili už dvě hodiny před setměním. V poklidu jsme si uvařili rizeto s hráškem a masovou konzervou. Nebylo to špatné, ale Kapymu k tomu strašně chyběla česká nakládaná okurka. V Kanadě a Americe sice nakládané okurky mají také, ale chutnají úplně jinak, ne tak dobře jako ty naše. Večer jsme trávili v Chroustíkovi při poslechu Járy Cimrmana.

Neděle 14. 10. 2012 – Přes Montanu na sever

Úkolem dne bylo dostat se co nejvíce na sever. Projížděli jsme celkem pěknými horami v Montaně, ale počasí stále za nic nestálo. Přejeli jsme naposledy hranici s USA, když úředník viděl, že za týden odlétáme, problémy nedělal a nechal nás jet. Octli jsme se tedy znovu v Kanadě, v Britské Kolumbii.

Ve městě Cranbrook jsme zašli k Timíkovi a snažili jsme se dát na internet inzerát na prodej našeho autíčka. Už jsme to dříve zkoušeli z USA, ale nešlo to, počítač vyčmuchal, že jsme mimo hranice Kanady a inzerát nezveřejnil. Dnešní den nás moc nebavil. Ještě že s námi jel Jára Cimrman a trošku nám zvedal náladu. Spali jsme u jezera Horseshoe Lake, v noci pršelo.

Sobota 13. 10. 2012 – Zkamenělý strom

Vůbec jsme nemohli dospat svítání, tma je nějakých třináct hodin denně a my přeci nejsme medvědi! Ještě za šera jsme sbalili stan a vyrazili k autíčku. Pro začátek dne jsme měli naplánovanou geotermální oblast Norris Geyser Basin. Byla to na americké poměry poměrně dlouhá, ale moc krásná vycházka. Jen se nám bohužel zkazilo počasí, po dvou krásných dnech se zatáhlo a začalo chvílemi pršet. Moc se nám líbil Pearl Geyser, sice právě nestříkal, ale tůňka měla nádherné perleťové barvy.

Také jsme procházeli kolem gejzíru steamboat, který je údajně nejvyšším aktivním gejzírem na světě a když je v ráži, stříká až 90 metrů vysoko. To se ovšem za posledních 20 let stalo jen asi desetkrát. Kouzelné bylo údolíčko nazvané Porcelain Basin, kde to vypadalo, jako by ze země prýštil bílý porcelán a postupně ho někdo maloval pastelovými barvami.

Ke konci procházky se nám rozpršelo, tak jsme se pospíchali se schovat do chroustíka. Cestou jsme se kratičce zastavili u „Roaring Mountain“, hory, z jejíhož nitra se valila oblaka páry a ozývaly podivné zvuky. Zajímavý také byl pohled na Obsidian Cliff, obsidiánovou horu. Nádherná byla oblast Mammoth Hot Springs, svah pokrytý travertinovými terasami s vodou, které vypadaly jako umělecká díla či antické fontány. Také jména některých kaskád odkazovala na antiku: Minerva Spring, Jupiter Spring. Travertin je hornina podobná vápenci, ale je pórovitá. Termální prameny vynášení na povrch vápník, který se po mnoho staletí usazuje a vytváří kouzelné kaskády. Terasy se neustále přetvářejí, zatímco některé vyschnou, jiné se opět zaplní vodou. V době naší návštěvy voda prýštila například z kaskády Cleopatra Terrace, nadchl nás všemi barvami hrající Palette Spring a také Canary Spring, kde na sněhobílém travertinu organismy vytvářely žluté, oranžové a červené povlaky, takže to vypadalo, jako by se z kýble vylila barva.

Zatímco spodní okruh je protkaný dřevěnými chodníčky, ten horní se projíždí autem. Tento způsob nám příliš nevyhovoval, člověk aby stále vystupoval a nastupoval, útary byly každých pár metrů. Nakonec jsme se zajeli podívat na „Petrified Tree“, zkamenělý strom. Jedná se o kmen stromu, který kdysi dávno zasypala směs sopečného prachu a půdy. Bez přístupu vzduchu se dřevo nerozložilo. V buňkách se nahromadily minerály, především křemík, a výsledný „zkamenělý strom“ si nakonec zachoval strukturu dřeva, ale všechny organické látky se přeměnily na minerály. Kmen zkamenělého stromu je uzavřen v ohrádce, aby si ho turisté nerozebrali.

Kousek nad ohrádkou jsme ale objevili další exemplář stále napůl zahrnutý hlínou a zde jsme si mohli zblízka prohlédnout zkamenělé letokruhy. Protože počasí bylo stále horší, usoudili jsme, že je nejvyšší čas národní park opustit a vydat se dále na sever směrem na Calgary. Tentokrát jsme jeli i po setmění a měli jsme trošku děsivou příhodu: na dálnici jsme v rachlosti 110 km/h najeli na špalek, který zřejmě vypadl nějakému autu z korby. Špalek se zasekl pod chroustíkem a dělal tam ukrutný rámus. Zastavili jsme u krajnice a špalek vyndali, naštěstí auto nikde nepoškodil, jen Chroustíkovi zůstalo v podvozku pár třísek. Ještě že to nebyl kámen. Přenocovali jsme v městském parku v Boulder City. Sice tam byl trochu hluk od silnice, ale trávník byl poměrně rovný. Vůbec jsme nemohli dospat svítání, tma je nějakých třináct hodin denně a my přeci nejsme medvědi! Ještě za šera jsme sbalili stan a vyrazili k autíčku. Pro začátek dne jsme měli naplánovanou geotermální oblast Norris Geyser Basin. Byla to na americké poměry poměrně dlouhá, ale moc krásná vycházka. Jen se nám bohužel zkazilo počasí, po dvou krásných dnech se zatáhlo a začalo chvílemi pršet. Moc se nám líbil Pearl Geyser, sice právě nestříkal, ale tůňka měla nádherné perleťové barvy. Také jsme procházeli kolem gejzíru steamboat, který je údajně nejvyšším aktivním gejzírem na světě a když je v ráži, stříká až 90 metrů vysoko. To se ovšem za posledních 20 let stalo jen asi desetkrát. Kouzelné bylo údolíčko nazvané Porcelain Basin, kde to vypadalo, jako by ze země prýštil bílý porcelán a postupně ho někdo maloval pastelovými barvami. Ke konci procházky se nám rozpršelo, tak jsme se pospíchali se schovat do chroustíka. Cestou jsme se kratičce zastavili u „Roaring Mountain“, hory, z jejíhož nitra se valila oblaka páry a ozývaly podivné zvuky. Zajímavý také byl pohled na Obsidian Cliff, obsidiánovou horu. Nádherná byla oblast Mammoth Hot Springs, svah pokrytý travertinovými terasami s vodou, které vypadaly jako umělecká díla či antické fontány. Také jména některých kaskád odkazovala na antiku: Minerva Spring, Jupiter Spring. Travertin je hornina podobná vápenci, ale je pórovitá. Termální prameny vynášení na povrch vápník, který se po mnoho staletí usazuje a vytváří kouzelné kaskády. Terasy se neustále přetvářejí, zatímco některé vyschnou, jiné se opět zaplní vodou. V době naší návštěvy voda prýštila například z kaskády Cleopatra Terrace, nadchl nás všemi barvami hrající Palette Spring a také Canary Spring, kde na sněhobílém travertinu organismy vytvářely žluté, oranžové a červené povlaky, takže to vypadalo, jako by se z kýble vylila barva. Zatímco spodní okruh je protkaný dřevěnými chodníčky, ten horní se projíždí autem. Tento způsob nám příliš nevyhovoval, člověk aby stále vystupoval a nastupoval, útary byly každých pár metrů. Nakonec jsme se zajeli podívat na „Petrified Tree“, zkamenělý strom. Jedná se o kmen stromu, který kdysi dávno zasypala směs sopečného prachu a půdy. Bez přístupu vzduchu se dřevo nerozložilo. V buňkách se nahromadily minerály, především křemík, a výsledný „zkamenělý strom“ si nakonec zachoval strukturu dřeva, ale všechny organické látky se přeměnily na minerály. Kmen zkamenělého stromu je uzavřen v ohrádce, aby si ho turisté nerozebrali. Kousek nad ohrádkou jsme ale objevili další exemplář stále napůl zahrnutý hlínou a zde jsme si mohli zblízka prohlédnout zkamenělé letokruhy. Protože počasí bylo stále horší, usoudili jsme, že je nejvyšší čas národní park opustit a vydat se dále na sever směrem na Calgary. Tentokrát jsme jeli i po setmění a měli jsme trošku děsivou příhodu: na dálnici jsme v rachlosti 110 km/h najeli na špalek, který zřejmě vypadl nějakému autu z korby. Špalek se zasekl pod chroustíkem a dělal tam ukrutný rámus. Zastavili jsme u krajnice a špalek vyndali, naštěstí auto nikde nepoškodil, jen Chroustíkovi zůstalo v podvozku pár třísek. Ještě že to nebyl kámen. Přenocovali jsme v městském parku v Boulder City. Sice tam byl trochu hluk od silnice, ale trávník byl poměrně rovný.