Pátek 19. 10. 2012 - Taneční

Ráno jsme se pořádně prospali, Danča přes skype absolvovala asi hodinový pohovor kvůli nějaé pracovní pozici a pak jsme vyrazili do města projít se hlavně po obchodem s outdoorovým vybavením podívat se, jestli nejsou nějaké dobré slevy. Opět jsme si připomněli, že Calgary je město, ve kterém se bez auta prakticky nedá existovat. Chroustík nám opravdu chyběl. Do prvního obchodu jsme došli pěšky, bylo to asi 4 km. Ten se nám ale moc nezamlouval, tak jsme šli na autobusovou zastávku, že se svezeme busem na vlak. V autobuse se dá platit pouze v hotovosti a musíte mít přesně drobné, řidič nevrací. Danča tedy napřed zašla do obchodu si rozměnit a pak jsme čekali na zastávce u dálnice na autobus. Jak jsme již před třemi měsíci zjistili, jízdní řády se tam nevyskytují a informace o příjezdu autobusu se člověk dozví na telefonním čísle, které je sice zdarma, ale ne pokud se volá z českého telefonu. Seděli jsme tam více než půl hodiny, auta dělala kravál, smrděla, foukal vítr a Danča myslela, že se se tam zblázní. Kdybychom alespoň tušili, za jak dlouho má bus přijet, mohli bychom počkat vedle v nějakém fastfoodu. Asi po půl hodině přišla ještě jedna paní (do té doby jsme na autobus čekali pouze my) a zjistila nám přes telefon, že do deseti minut něco přijede. Byl to poloprázdný mikrobus. Veřejná doprava tu opravdu funguje úděsně. Alespoň že městským vlakem už to pak šlo hladce. V centru jsme si zašli na něco k jídlu, než jsme se tam dostali, už byla jedna odpoledne. Vyzkoušeli jsme sushi, moc jsme si pochutnali. K našemu překvapení nás někdo zdravil, byli to první zájemci o auto, kterým jsme ho ve středu vezli ukázat. Zastavili jsme se v obchodě Mountain co-op, nakonec jsme si zde koupili jen ponožky do -40°C jako suvenýr z Kanady. Když jsme přišli domů, ležel na stole papír od Wojtka, že máme zavolat kupcům našeho auta, prý mu volali a strašně se rozčilovali, že se jim auto rozbilo a chtějí ho vrátit. To nám totálně zkazilo náladu. Počkali jsme na Wojtka, až se vrátí, abychom zjistili co se děje. Povídal, že prý auto nejede, kouřilo se z něj. Paní jsme zavolali, strašně se rozčilovala a chtěla, ať jí dáme slevu ještě 200ndolarů nebo na nás zavolá policii. Z toho, co povídala, jsme pochopili, že zřejmě někde v zácpě totálně uvařila motor a rozčilovala se, že jsme jí neřekli, že se motor přehřívá. Upřímně řečeno, ani nás to nenapadlo, na dlouhých trasách jsme neměli problém, a když jsme výjimečně někde museli popojíždět v zácpě, automaticky jsme vypínali motor. Řekli jsme jí, že už dostala dost velkou slevu. Vyhrožovala nám, že na nás pošle policii. Byli jsme z toho totálně vystresovaní, my sice za dva dny odlétáme, ale báli jsme se, aby nějak neobtěžovala Wojtka. Ten to naštěstí bral celkem s nadhledem, prohlásil, že nám policie jednak nic nemůže udělat a jednak se prodejem auta 12 let starého auta za 850$ ani nebude zabývat. Když viděl, jak je z toho Danča vystresovaná, navrhl nám, jestli s ním nechceme jít na taneční pro dospělé. To jsme rádi přijali, abychom přišli na jiné myšlenky. Taneční fungují tak, že se ve dvou sálech učí stejné tance na základní a pokročilé úrovni a každý si vybere sál podle toho, jak daný tanec umí. Protože od našich tanečních už uplynulo hodně vody a kromě polky a valčíku jsme všechno zapomněli, šli jsme se podívat mezi začátečníky. Lidé byli oblečeni spíš neformálně. Výuku vedl mladý pár, byli celkem zábavní a dnes učili jaif a salsu. Základní kroky jsme si rychle připomněli, ale jejich otočky a další vychytávky nám moc nešli. Chyběl nám někdo, kdo v sále vyhledává tupce, kteří to nepochopili, a vše jim ještě jednou polopatě vysvětlí. Každopádně to byla zajímavá zkušenost a příjemné odreagování.