Středa 26. 9. 2012 – Cassiar Highway

Ráno jsme si přivstali, abychom se rozloučili s Mikem a s dětmi. Poté jsme si uvařili míchaná vajíčka a čekali jsme, až teplota venku vyleze nad nulu. Když se tak konečně stalo, Kapy za pomoci hadice a hadru důkladně odmaskoval Chroustíka z bahenních nánosů, klidný, že je pouze nevymění za nánosy ledu. Poté jsme se vydali směrem na jih, ujeli jsme asi 400 km po Alaska Highway. U benzínky jsme pak chtěli doplnit nádrž, ale tak složité procedury jsme u tankování ještě nezažili. Na stojanu byla samolepka pouze kreditní karty Mastercard, my ale máme Visu. Danča se šla zeptat do přilehlého obchůdku s restaurací, zda můžeme platit i Visou. Paní vyběhla, že nám půjde pomoci, že by Visa měla fungovat také – a ukázala nám symbol Visa na druhé straně stojanu. Karta jí ale nějak nefungovala, tak volala vysílačkou nějakému kolegovi a pak nám poradila, že máme zavolat do banky, proč to nefunguje. Vysvětlili jsme jí, že do Čech rozhodně volat nebudeme, že to si raději natankujeme jinde. Paní měla smysl pro obchod a řekla, ať se posadíme do restaurace, že to nějak vyřeší. Také nám začala vyprávět, že loni měli brigádníka z České republiky. Pak ještě několikrát vysílačkovala kolegovi, ať restartuje software pumpy, asi po čtvrt hodině vymysleli, že zaplatíme přímo v restauraci, kde naše karta fungovala. Pak už jsme jen vyřešili drobné nesrovnalosti ohledně ceny, která po restartování záhadně vzrostla, jako pozornost jsme obdrželi vzorek jadelitu, který se v okolí těží, a skoro za chvilku jsme odjížděli. Kousek před Watston Lake jsme odbočovali na silnici číslo 37 – Cassiar Highway, což je alternativní cesta do Prince George. Jinak než přes město Prince George se do Vancouveru po silnici nedostaneme, žádná silnice při pobřeží nevede. Cassiar Highway se jmenuje podle zaniklého zlatokopeckého města Cassiar, které poslední obyvatel opustil teprve roku 1992. Poblíž Cassiar se nachází Jade City, dříve centrum těžby jadelitu, které má dnes pouhých 12 obyvatel. Asi po 90 km jízdy po Cassiar Highway jsme zakotvili v provinčním kempu Boya Lake. Jelikož je po sezóně, je zdarma. Jezdit po sezóně se začíná líbit. Ještě že jsme se během sezóny řádně zásobili mapami a letáky, bez informačních center to teď celkem obstojně zvládneme a výběr kempů zdarma máme čím dál tím širší.

Jen dny už se nám krátí, ač jsme přijeli ještě před osmou, už se setmělo. Kemp byl na velice krásném místě u jezera, té krásy jsme si ale bohužel moc neužili. Večer ho halila tma, ráno pro změnu déšt.

Úterý 25. 9. 2012 – Zpět ve Whitehorse

V noci asi byla docela zima, stan byl zvenku ozdobený jinovatkou a tropiko zevnitř bylo pokryté slabou ledovou krustou. Vyklepali jsme ho, ukuchtili jsme si kašičku a čaj, sbalili a jeli dál. Cestou jsme projížděli přes několik měst, kde bychom v sezóně dostali razítka do pasu, teď už ale všechno bylo zavřené.

Uvažovali jsme, že bychom si ještě naposledy na Yukonu zarybařili, dokonce jsme zastavili u několika jezer, ale všude foukal velký vítr, tak nás to ani moc nebavilo a za chvilku jsme to zabalili. Ve Whitehorse jsme zašli do našeho starého známého mekáče na internet. Mají tady teď takovou soutěž inspirovanou hrou monopoly, ta se nám ihned zalíbila – vyhráli jsme totiž výborného muffina.

Ještě nás čekal nákup v supermarketu a pak jsme se zašli podívat do obchodu s outdoorovým vybavením. Zrovna jsme se trefili do nějaké slevové akce na merino s pohoštěním. Večer jsme zašli ke Svobodům vrátit vypůjčené knížky a rybářský prut. Jennifer zrovna byla na služební cestě, tak byl doma Mike s dětmi sám. Mike nám uvařil výborného lososa, to bylo moc příjemné přivítání. Když uložil děti, povídali jsme si, vyptával se na naší cestu. V předchozích dnech měli na návštěvě babičku, tak byli dobře zásobení buchtami. Pan profesor Svoboda prý je v těchto dnech v České republice na nějaké konferenci. Po několika týdnech jsme se rádi umyli v teplé vodě a vyspali v posteli pod peřinou.

Pondělí 24. 9. 2012 – Pelly Crossing

V noci pršelo, ale k ránu se počasí umoudřilo. Přesto jsme stan balili mokrý. Vraceli jsme se zpět po Dempster Highway, která byla poměrně rozblácená. Chroustík byl celý umazaný, vůbec zezadu nebylo poznat, jakou má vlastně barvu. Za nánosy bahna nebyla vidět ani světla, ani značky.

Na nejbližší benzínce jsme odmaskovali alespoň espézetku. Vrátili jsme se Dawson City. Vyjeli jsme si na krásnou vyhlídku po Dome Road. Na městečko jsme koukali z výšky asi 500 m, Dawson City i řeku Yukon jsme měli jako na dlani. Po okolních kopích se vinula silnice Top of the World Higway,po které jsme před pár dny přijeli. Také jsme se shora podívali na změněnou krajinu v jeho okolí, těžební stroje na zlato vytvořily z odházené půdy jakési obrovské hady.

Kousek od nás proběhla liška, která hrála všemi barvami, od zrzavé přes šedivou až po bílou. Chtěli jsme ji vyfotit, ale utekla nám. Nad hlavou nám létali obrovští havrani. Tak tady asi vznikla bajka o lišce a havranovi. Ještě jsme si zašli do města na internet. Zjistili jsme, že kvóta na pracovní povolení Profesní rozvoj, o které jsme chtěli v případě nalezení vhodné práce zažádat, byla pro Českou republiku pro letošní rok už vyčerpaná. Získat pracovní povolení jinou cestou je o dost složitější. Zatímco Kapy dopisoval blog, Danča se šla ještě projít po městě.

Některé budovy jsou krásně opravené, některé připomínají minulost a mají ve výkladní skříni historické dokumenty a předměty. Třeba tiskárna ukazuje výtisky novin z doby rozkvětu města, a nebo v oknech márnice jsou různé předměty, ze kterých běhá mráz po zádech. Část domů vypadá, že se v nebližší době sesune k zemi a část již tak zřejmě učinila, v centru je podezřele mnoho volných prostranství. Danča se také snažila najít něco k jídlu a tak zabrousila do místní taverny. Přišla si tam jak v nějakém filmu, putyka byla zakouřená, plná podivných předmětů a ještě podivnějších existencí. Když byla vyzvána zarostlým individuem k tanci, raději pronesla pár vět o silném manželovi a podnik rychle opustila. O Dawson City se říká, že přímo přitahuje zvláštní lidi. Již několik let tu prý žije jeskynní muž Bill, který se kdysi vsadil, že přečká yukonskou zimu v jeskyni a nakonec nezůstalo u jediné zimy. Zdá se, že ho jeskyně už pomalu přestává bavit, prý staví katamarán, se kterým chce po řece Yukon doplavit do moře a poté na řeku Amazonku. S Dawson City jsme se rozloučili obědem v čínské restaurace a pokračovali jsme směrem ke kempu zdarma v Pelly Crossing. Tábořiště bylo pěkné, měli tam i pitnou vodu a spoustu dřeva, rostlo tam hodně šípků, tak jsme si na ohni vařili šípkové čajíčky a pekli brambory. Jedni z našich sousedů tam s obytným vozem zakotvili na šest týdnů, děti mají domácí výuku, takže si asi bydlí, kde je zrovna napadne.

Neděle 23. 9. 2012 – Grizzly Lake

V noci bylo nezvykle teplo, tak jsme se krásně vyspali. Jen Danča byla po ránu nějaká zmatená, celou noc se jí totiž zdálo, že musí vstát a jít se podívat, jestli není polární záře. Stan jsme dnes nechali postavený a popojeli jsme pár kilometrů na parkoviště,

odkud jsme se šli podívat do teritoriálního parku Tombstone k jezeru Grizzly Lake. I když nám paní v informačním centru v Dawson City slibovala pěkné počasí, bylo zataženo a trochu mžilo. Kapyho chodit v tomto počasí moc nebavilo, Danče to nevadilo, protože to zatím nebyl žádný velký déšť. Cesta vedla kousek lesem a pak strmě do kopce, převýšení do nejvyššího bodu cesty bylo 750 m a dolů k jezeru klesání asi 350 m.

Libovali jsme si, že se nám během našeho výletu přeci jen trošku zlepšila fyzička, nožky to vyběhly jako nic. Čím výše jsme byli, tím méně pršelo, a když jsme svačili na vrcholu vyhlídky na Grizzly Lake, déšť ustal úplně a objevil se stále se zvětšující kus modré oblohy. Klesání k jezeru bylo mírné, vedlo přes horské louky a kamenná moře. Výhled byl překrásný, hory hrály všemi barvami díky podzimně zbarveným keříkům a trsům světlounce žlutého lišejníku sobího. Nad Grizzly Lake se tyčily ostré zubaté skály.

Otočili jsme se kousek před jezerem na místě, odkud na něj byl krásný výhled. Zpět to šlo rychle. Kousek před parkovištěm jsme nasbírali chrastí na oheň a labradorský čaj a brusinky, protože už nám dochází čaj a v Dawson City byl předražený. Zpět v kempu jsme si uvařili čínské nudlovky a rizoto. Když jsme dovařili, přihnal se pořádný liják, tak jsme se spokojeně navečeřeli v autě. Po dešti jsme si ještě rozdělali ohýnek, uvařili na něm čaj, upekli bramboru a zalezli do spacáků.

Sobota 22. 9. 2012 – Zlatá horečka

Dnešní den byl ve znamení zlatokopů. Hned zrána jsme zajeli do města a za 11 dolarů jsme si pořídili poctivou plechovou pánev na rýžování zlata s nápisem Klondike. Její zapůjčení by stálo 5 dolarů, tak si ji necháme jako suvenýr. Ještě jsme se trošku prošli po městě.

Dawson City je kouzelné historické městečko ve westernovém stylu, silnice nejsou zpevněné a chodí se po vyvýšených dřevěných chodníčcích. Většina turistických atrakcí už měla sice zavřeno, ale i procházka po ochodech byla zajímavá a poučná. Prodávali tam mnoho věcí, které doma běžně nekoupíme: kromě rýžovacích pánví a příručky pro zlatokopy třeba dikobrazí bodliny, ponožky určené do teplot -40°C, pracovní rukavice do -50°C, kůže na šití mokasín a další. Do místního vzdělávacího centra jsme zašli na internet a poté jsme jeli zpět k potoku Bonanza Creek. Prohlédli jsme si další zlatokopecký stroj – dredge, zašli jsme na Discovery Claim, kde v roce 1896 tři zlatokopové, Skookum Jim, Dawson Charlie a George Carmack objevili velké množství zlata, což odstartovalo zlatou horečku na Klondiku. Již před započetím zlaté horečky se ale v okolí dnešního Dawson City pohybovalo mnoho prospektorů a velké množství claimů bylo zabrané. Tisíce lidí vyrazily přes Chilkoot za zlatým snem, velké množství ale v Dawson City zjistilo, že již žádné volné claimy už nejsou, tak se otočili a putovali zpět.

My jsme nakonec zajeli ke claimu číslo 6, který je vyhrazen turistům na rekreační rýžování. Claim je označen vykolíkováním a mimo označené místo se rýžovat nesmí, protože ostatní místa patří jiným zlatokopům. V okolí jsme viděli mnoho bagrů a různé těžké techniky, takže je na první pohled vidět, že těžba zlata stále pokračuje. Okolní krajinu to pořádně změnilo, všude jsou obrovské haldy zeminy a písku a mezi nimi jezírka. Střídali jsme se, zatímco jeden rýžoval, druhý vařil oběd – těstoviny se sýrovou omáčkou. Naštěstí dnes měli na září nezvykle krásné počasí, slunečno a 21°C. Rýžovat písek přímo z potoka moc nešlo, jednak už byl od turistů jistě tisíckrát prorýžovaný, jednak tam bylo velké množství kamenů, které člověk musel neustále ručně vyndavat. Za potokem jsme ale našli jámu, kterou někdo vykopal, a po okrajích byl jemný písek, který se rýžoval lépe. Nakonec jsme každý jednu zlatou šupinku našli.

Kdybychom měli více času a chuti, jistě by se tu něco vyrýžovat dalo, ale už jsme chtěli pokračovat dále. Vyjeli jsme směrem na Whitehorse a po několika kilometrech jsme odbočili na sever na Dempster Highway, štěrkovou silnici, která vede do Inuviku, tedy téměř k ústí řeky Mackenzie do Severního ledového oceánu. Cestou jsme potkali kamion, od kterého odlétl kámen a přidal našemu přednímu sklu další šrám do sbírky. Ubytovali jsme se v kempu v teritoriálním parku Tombstone. Normálně stojí 12$ za noc, ale paní v íčku v Dawson City nám poradila, že protože už je po sezóně, o kemp se nikdo nestará a tudíž se nemusí ani platit. Spolu s námi tam byla ještě dvě auta. Na prázdných tábořištích jsme našli pár polínek na oheň a Danča si od jedněch sousedů šla půjčit sekyru. Pán byl ochotný a navrch přidal i další polínka. Odměnili jsme ho slivovicí, kterou moc dobře znal, protože prý dříve chodil s nějakou Češkou. Říkal, že na podzim pojede do Prahy hrát hokej za nějakou seniorskou ligu, tak jsme si vyměnili kontakty a třeba ho provedeme po Praze, pokud budeme někde poblíž.

Pátek 21. 9. 2012 – Na střeše světa

Ráno jsme vyjeli z kempu a asi za půl hodinky jsme byli ve městečku Chicken, to znamená Kuře. Traduje se, že obec přišla k tomuto zvláštnímu jménu tak, že se chtěli pojmenovat podle typického ptáka žijícího v těchto končinách Ptarmigan. Všichni byli pro, jenomže když šli jméno obce zaregistrovat, nemohli se dohodnout, jak se to vlastně píše.

Nechtěli si udělat ostudu a mít ve jméně obce pravopisnou chybu, tak vsadili na jistotu a na rychlo vybrali jiného ptáka. Za své jméno se rozhodně nestydí, kuřat ve městě najdete nespočet. V centru stojí obrovská socha slepice, veřejné záchodky mají rozdělené na kohouty a slepice a také v obchůdkách se suvenýry je drůbež všech barev a velikostí kam oko dohlédne. Jen živou slepici jsme nepotkali ani jedinou. Městečko má tři chalupy v centru, další dvě na předměstí, poštu a pět stálých obyvatel. Vedle pošty je kempovací místo zdarma, kde jsme zaslechli povědomý jazyk. Potkali jsme tři Čechy, Hanku, Pavlínu a Zdeňka.. Prý už jsme se někde viděli, pamatovali si Danči šátek. Jak jsme brzy zjistili, byly jsme ve stejnou dobu v Denali, kde se potkali s našimi známými Petrem a Andreou.

Zašli jsme společně na kafčo zdarma, které podávají v obchodu se suvenýry. Naše povídání o kouzelné chaloupce v NP Wrangell – St. Elias je nadchlo natolik, že se rozhodli se na místě otočit a jet tam také. V obchůdku se suvenýry jsme se mimochodem dozvěděli, že dnes je poslední den, kdy můžeme projet do Dawson City po silnici Top of the World Highway, volně přeloženo Silnice po střeše světa. Dnes v osm večer tam zavřou a do Dawson City bychom museli velikou oklikou přes Whitehorse. Tak to jsme zas jednou měli štěstí! Ještě jsme si v Chicken dali sváču a prohlédli si obří zlatokopecký stroj anglicky zvaný dredge, který ve velkém bagruje a prosívá půdu a odděluje z ní zlato. Vypadá to jako něco mezi lodí a bagrem. Silnice Top of the World Highway byla zhruba 100 km od hranic s Kanadou, a byla to jedna z nejhorších nezpevněných cest, kterou jsme na našem výletě jeli. Kapy musel jet pomalu, protože silnice byla samá díra.

Na hranici s Kanadou nás kontroloval moc milý a sympatický celník, evidentně měl radost, že mu končí sezóna. Prohlédl si nás i chroustíkův kufr a dal nám do cestovního pasu krásné razítko se zlatokopem. Hned za hranicemi se kvalita silnice podstatně zlepšila, občas byla i asfaltovaní. Brzy jsme se dostali na vrchol cesty, přišli jsme si opravdu jako na vrcholu světa. Výhledy byly krásné, ač na fotografiích příliš nevynikly. Pak silnice začala postupně klesat do zlatým listím bříz zalitého údolí řeky Yukon ke městu Dawson City. Po této řece sem v dobách zlaté horečky přijížděly davy zlatokopů. I my jsme alespoň chvilku pluli po Yukonu, přes řeku totiž nevede most a jezdí se bezplatným přívozem. Do informačního střediska jsme si zašli pro razítko do Yukonského pasu.

Paní už ho měla chudák sbalené, protože jim za hodinu a půl končí sezóna, ale ochotně ho ještě vybalila a naposledy otiskla. Ještě nám prozradila, že další místo, kde můžeme dostat razítko, muzeum Jacka Londona zavírá za půl hodiny a otevře až na jaře. Sice bychom rádi razítko do sbírky získali, ale měli jsme příliš velký hlad a báli se, že nám v pět zavře i těch pár restauraci, které to letos ještě nezabalily. A tak opět jídlo vyhrálo nad kulturou. Po jídle jsme se zastavili na internet ve školní knihovně a pak se rozhodli hledat místo na spaní. Kemp u města bohužel zatím nezavřeli a tak se tam stále musí platit, zakotvili jsme tedy u potoka Bonanza, kde v roce 1896 bylo nalezeno ohromné množství zlata, což odstartovalo Zlatou horečku. Stylově jsme povečeřeli typické zlatokopecké jídlo – fazole se slaninou. Kapy je dochutit kečupem, a tak se zdá, že rajčatová krize byla prozatím zažehnána.

Čtvrtek 20. 9. 2012 – Loučení

Krásně vyspaní jsme si uvařili snídani, sbalili, uklidili kouzelnou chaloupku, zapsali se do návštěvní knihy a neradi jsme se s chaloupkou rozloučili. Došli jsme k silnici do Chroustíka a dojeli na rangerskou stanici. My jsme chtěli dnes pokračovat směrem zpět do Kanady na Dawson City, Petr s Andreou chtěli jít na stopa, jet do Valdezu a pak trajektem do Anchorage.

Říkali jsme, aby nám pak dali vědět, jak dopadl zbytek jejich cesty. Dělali jsme si z nich legraci, že skončí ve Fairbanks. V rangerské stanici jsme se zastavili na kávičku a Petr se chtěl ptát na časy odjezdů přívozů z Valdezu. Nejprve se ale poptal na počasí. Zjistil, že ve Valdezu, na Kenai a v anchorage jsou stále prudké deště a dokonce varování před záplavami.

Hezké počasí bylo jen na sever, tedy u Fairbanks. Naše předpověď se vyplnila, pojedeme společně ještě do městečka Tok, odkud se budou snažit stopem či busem dostat do Fairbanks. Do Toku to bylo co by kamenem dohodil, jen asi 105km. Zašli jsme si na oběd do restaurace. Dali jsme si denní menu, bylo to zvláštné: na talíři nám přinesli opečené dva chleby, mezi nimi cibuli, papričky japalenos, hamburgrové masíčko a jako přílohu hranolky. Nevěděli jsme, zda to máme jíst rukama jako sendvič nebo příborem jako v restauraci, kupodivu jsme si ale moc pochutnali.

Ještě jsme zašli do supermarketu koupit něco k jídlu, do nám již známého obchodu se suvenýry na internet a večer přes sedmou jsme zavezli Petra s Andreou do kempu, rozloučili se a vyjeli dále. Auto najednou bylo nezvykle tiché a prázdné, trochu se nám stýskalo. Asi po 60 km směrem na Chicken jsme našli tábor v lese, normálně se platí obálkovým systémem, ale jelikož už je po sezóně, cena byla zakrytá a obálky ani schránka na peníze už tu nebyly. V prázdném kempu jsme si tedy vybrali pěkné místečko, Kapy postavil stan a Danča dopisovala blog. Večer propukla „Tomato Crisis“ – rajčatová krize. Naším nejčastějším jídlem na cestách je červená rajčatová omáčka s rýží či těstovinami a různými dalšími přísadami. Kapy dnes měl chuť na něco jiného, tak z kufru vylovil kondenzovanou polévku v plechovce. Jmenovala se sice veetable soup – zeleninová polévka, ale ve skutečnosti byla rajská s písmenky, sem tam plaval kousek hrášku či mrkve. Kapy spustil srdceryvné lamentování proklínajíce všechna rajčata světa a každý okamžik, kdy něco s příměsí rajčat pozřel, především okamžik, kdy nám něco jako rajská polévka skočilo v obchodě do košíku. Rajskou polévku neměl rád nikdy a nikde, natož pak po dvou měsících rajčatové diety.

Středa 19. 9. 2012 - Pohoda

Poprvé po mnoha týdnech jsme se vzbudili a bylo krásně teplíčko. Po snídani jsme se pořád nemohli rozhodnout, kam dnes půjdeme, přišlo nám, že nejlepší výlet jsme si vyplýtvali už včera.

Danča s Jirkou nakonec vyšplhali na jinou horu, chtěli pak jít ještě kus po hřebenu, ale ten byl příliš suťovitý, tak sešli zase stejnou cestou zpět. Petr s Andreou šli na vycházku při potoce a objevili pěkné jezírko. Z vycházky přinesli šípky a borůvky na další skvělý ovocný čaj. Zbytek dne jsme si opět užívali chaloupky, popíjeli čaj, hráli karetní Monopoly a povídali si, hodně jsme se nasmáli.

Postupně jsme se všichni odvážili a šli se umýt do ledového potoka. Petr s Andreou vařili k večeři jídlo instantní jídlo z outdoorového obchodu, které se jmenovalo „Biscuit and Gravy“. Už několik dní jsme diskutovali o tom, co si pod tím představit. Představovali jsme si to jako nějaké výpečky se sušenkami či hutným chlebem. Z balení vykoukly dva pytlíky mouky s něčím. Z jednoho se měla udělat omáčka, plavalo v ní neidentifikovatelné cosi, o čem jsme si napřed mysleli, že je to slanina, pak jsme to překvalifikovali na houby a nakonec se dohodli, že jde o ochucenou sóju. Ze druhého (tam byla téměř jen mouka) se mělo s vodou vymíchat husté těsto, z něj lžícemi vytvarovat něco jako noky a ty uvařit v té moučné husté omáčce. Představovali jsme si, jak se takové jídlo asi vaří v přírodě, třeba někde v chladných horách Denali. Složitější outdoorové jídlo jsme snad ještě neviděli, chutnalo to zvláštně, taková směska chutí, že člověk nevěděl, co v tom vlastně hledat. Nakonec ale většina moukové omáčky s moukovými knedlíčky byla odsouzena k vyhození. Pořád nám bylo celkem horko, chaloupka se prohřála a navíc se venku dost oteplilo. Večer už jsme kamna nenaložili, naopak, nechali jsme je na noc vyhasnout. Tak dobře jsme se už dlouho nevyspali.Poprvé po mnoha týdnech jsme se vzbudili a bylo krásně teplíčko. Po snídani jsme se pořád nemohli rozhodnout, kam dnes půjdeme, přišlo nám, že nejlepší výlet jsme si vyplýtvali už včera. Danča s Jirkou nakonec vyšplhali na jinou horu, chtěli pak jít ještě kus po hřebenu, ale ten byl příliš suťovitý, tak sešli zase stejnou cestou zpět. Petr s Andreou šli na vycházku při potoce a objevili pěkné jezírko. Z vycházky přinesli šípky a borůvky na další skvělý ovocný čaj. Zbytek dne jsme si opět užívali chaloupky, popíjeli čaj, hráli karetní Monopoly a povídali si, hodně jsme se nasmáli. Postupně jsme se všichni odvážili a šli se umýt do ledového potoka. Petr s Andreou vařili k večeři jídlo instantní jídlo z outdoorového obchodu, které se jmenovalo „Biscuit and Gravy“. Už několik dní jsme diskutovali o tom, co si pod tím představit. Představovali jsme si to jako nějaké výpečky se sušenkami či hutným chlebem. Z balení vykoukly dva pytlíky mouky s něčím. Z jednoho se měla udělat omáčka, plavalo v ní neidentifikovatelné cosi, o čem jsme si napřed mysleli, že je to slanina, pak jsme to překvalifikovali na houby a nakonec se dohodli, že jde o ochucenou sóju. Ze druhého (tam byla téměř jen mouka) se mělo s vodou vymíchat husté těsto, z něj lžícemi vytvarovat něco jako noky a ty uvařit v té moučné husté omáčce. Představovali jsme si, jak se takové jídlo asi vaří v přírodě, třeba někde v chladných horách Denali. Složitější outdoorové jídlo jsme snad ještě neviděli, chutnalo to zvláštně, taková směska chutí, že člověk nevěděl, co v tom vlastně hledat. Nakonec ale většina moukové omáčky s moukovými knedlíčky byla odsouzena k vyhození. Pořád nám bylo celkem horko, chaloupka se prohřála a navíc se venku dost oteplilo. Večer už jsme kamna nenaložili, naopak, nechali jsme je na noc vyhasnout. Tak dobře jsme se už dlouho nevyspali.

Úterý 18. 9. 2012 – Kouzelná chaloupka

Včera jsme byli odhodláni vyrazit na třídenní trek pod stan, ale během chladné noci a neméně chladného rána morálka nějak začala upadat. Někdo nesměle pronesl, že by mu ani nevadilo, kdyby nám rangeři doporučili nějaký pěkný jednodenní výlet. Ostatní se přidali, že jim právě podobné myšlenky běhaly hlavou. Když jsme dorazili na rangerskou stanici, bylo opět zavřeno, na dveřích visely papírové hodiny, na kterých to vypadalo, že se dotyčná osoba vrátí v devět. Už bylo ale téměř půl desáté a nikde nikdo. Seděli jsme v autě před dveřmi a čekali a čekali. Najednou se Kapyho oči upřely na dveře a něco se mu nezdálo. „Hodiny zmizely“, zvolal. V tu ránu se otevřely dvoje dveře od Chrousta a Danča s Andreou synchronizovaně vběhly do budovy, jako by se bály, že se budova co nevidět znovu zavře. Rangerka na holky koukala trošku nechápavě, přesto byla milá a poradila nám, že v parku je zdarma dřevěná chatička s kamny, kterou si můžeme na pár nocí zarezervovat. Momentálně byla na celý týden prázdná. Více nám říkat nemusela, poprosili jsme o rezervaci na dvě noci. V rangerské stanici jsme ještě dostali čaj a kávu, poseděli v teple a pak jsme vyrazili směrem k chatě. Chroustíka jsme nechali okolo 20. míle na parkovišti a další zhruba 3.5 míle jsme pokračovali pěšky po cestě při potoce Caribou Creek. Oteplilo se, počasí a chůze do mírného kopce nás rozehřály, postupně jsme začali svlékat nadbytečné vrstvy oblečení. Šlo se pěkně, cestou jsme si popovídali, což obvykle značí, že kopec není příliš prudký. Najednou Kapy, který šel právě ve předu, zvolal: „Je malá, ale útulná!“ Danča popošla ještě pár kroků a zhrozila se: měla pocit, že vidí kadibudku.

Ano, opravdu viděla kadibudku. Už skoro začala propadat panice, ale když popošla ještě pár kroků, vedle kadibudky se vyloupla chaloupka jako z pohádky. Téměř jsme se rozlétli, přeběhli jsme přes potok a za chvilku jsme všichni stáli v malém dřevěném srubu. Byl čistý, téměř nový, kamna ještě nebyla vyhaslá. Na stole byly návštěvní knihy od roku 2009. Myslíme si, že chaloupka nebude starší. Většina zápisů byla od Američanů, ale objevili jsme i jeden nebo dva české. Výjimečně jsme se naobědvali v čase oběda a pak jsme vyrazili na výlet. Chtěli jsme vyšplhat nablízkou horu. Petr nás záhy opustil, do kouzelné chaloupky se přímo zamiloval a nechtěl ji opustit. Danča, Jirka a Andrea si vyběhli na kopec, rozhlédli se po okolních horách, přešli kratičký hřeben a druhou stranou se vrátili.

V chatce zatím Petr zatopil a postavil na čaj. Zbytek dne jsme si užívali pohodičku a teplo na chatě, připravili trošku dříví, Danča natrhala šípky, brusinky a borůvky na skvělý ovocný čaj. Večer jsme hráli karetní Monopoly. Danča měla neuvěřitelné štěstí a pořád vyhrávala, tak byla málem diskvalifikována. Na noc Kapy pořádně naložil do kamen, aby do rána nevychladla. To se ale ukázalo jako chyba, bylo nám hrozné horko, Kapy několik hodin nemohl usnout a Danča se snad poprvé v životě v noc zbudila horkem.

Pondělí 17. 9. 2012 – Milionové výhledy

Po snídani jsme pokračovali do NP Wrangell –St. Elias. Hory okolo nás se zvedali, občas jsme stavěli, fotili a kochali se. Sice se nám nevystupovalo moc dobře, všichni kromě řidiče byli zabarikádovaní bagáží, ale nedalo se nic dělat, scenérie byl příliš krásná.

Okouzlil nás například výhled na ledovec Matanuska nebo na nám neznámou vysokánskou horu, kterou jsme odhadovali na pětitisícovku. Také jsme viděli několik orlů bělohlavých. Dlouho jsme je pozorovali, jak krouží, plachtí a stoupají stále výše. Pochopili jsme, proč jsou v Americe symbolem svobody. Zastavili jsme se v městečku Glennalen. Není sice velké, ale je nejvybavenější široko daleko. Byla tam pošta, lékař, škola, malý obchod General Store, kde prodávali snad úplně všechno od jídla a oblečení přes hračky, suvenýry, elektrické spotřebiče, domácí potřeby, koberce až po motorové pily z druhé ruky a zlatokopecké pánve.

Chléb si zde Andrea s Petrem ale nekoupili, ten, co drželi v ruce, totiž byl okousaný od myší. Protože jsme měli obrovský hlad, zastavili jsme se v místní restauraci na hamburgra. Ještě než jsme vstoupili, pochopili jsme, že se asi nacházíme v celkem drsném kraji. Na dveřích se skvěl nápis: „No Shirts – no shoes – no service“, volně přeloženo, pokud přijdete bez bot a košile, neobsloužíme vás. Za baru nás ještě čekal nápis, že si vyhrazují právo kohokoliv neobsloužit. My jsme asi vypadali dostatečně slušně, tak jsme měli štěstí a najíst jsme dostali, ačkoliv se hustě potetovaná svalnatá slečna za barem tvářila docela drsně. Než nám jídlo přinesli, prohlíželi jsme si výzdobu. Zdálo se, že se majitelé nemohli dohodnout, v jakém stylu podnik zařídí, a tak došlo k mnoha kompromisům. Zelené lavice připomínaly vlakové kupé, květinové tapety s názvy velkých francouzských měst jistě pamatují dávné francouzské osadníky, obrazy na zdech s indiánskými motivy se střídají s grandiózní výzdobou z umělých květů visících z paroží sobů a losů a lano obmotané kolem celé místnosti v místech, kde se stěny stýkají se stropem, jakoby symbolizuje moře jakožto důležitý prvek aljašské identity, ve skutečnosti se ovšem snaží zakrýt hluboké praskliny a padající omítku.

Na poličce u stropu nad vchodem se tísnily porcelánové figurky všech barev a velikostí. Najedli jsme se celkem dobře, ale kulturní zážitek v této restauraci byl hlubší než ten kulinářský. Po obědě jsme se chtěli informovat o trasách v národním parku Wrangel St. Elias. Protože je po sezóně, informační středisko už je zavřené. Na úřadě pro lov a rybaření nám doporučili rangerskou stanici v Copper Center, sice to byla 9 mil zajížďka, ale podle našich průvodců to vypadalo, že rangerská stanice ve městečku Slana je zavřená. Jak nám v Copper prozradili, stanice ve Slana jen zatím v provozu. Pán nám doporučil třídenní trek po parku, ale říkal, ať se zastavíme ve Slana a optáme se na aktuální počasí a podmínky, také si tam na cestu můžeme půjčit protimedvědí kontejnery - „valibuky“. V městečku Slana jsme si obhlédli rangerskou stanici, už měli zavřeno, tak sem zajedeme znovu ráno. Dále jsme pokračovali mezi horami po silnici směrem na Nabesna, při cestě jsme totiž opět měli vytipované kempovací místo zdarma poblíž jezírka Kettle Lake. Místeček při cestě bylo více, ale tady u toho na internetu psali, že je tam „million dolar view“ – milionový výhled. Měli pravdu, při vaření večeře i stavbě stanů jsme se mohli kochat výhledem na okolní hory a jezírko. Padl návrh udělat si večer oheň, ale zima nás zahnala do spacáků, zak z táboráku sešlo.

Neděle 16. 9. 2012 – Na útěku před deštěm

Když jsme se v Chroustíkovi probudili, hrozně pršelo. Před námi se v šedé deštivé hmotě občas objevil bílý flek, to byl ten ledovec. Viděli jsme zájezd Japonců, kteří v pláštěnkách fotí ten bílý flek v šedém fleku. Měli jsme hlad, ale všechno jídlo až na sušené banány bylo v kufru a ven do deště se nám nechtělo. Rozhodli jsme se tedy, že dojedeme na nejbližší benzínku a tam si na zastřešeném místě u pumpy vyndáme snídani a do kufru sklidíme spacáky. Plán byl jednohlasně schválen. Po snídani jsme jeli do kostela. Ten se nám moc líbil, interiér byl převážně dřevěný a stěna za hlavním oltářem byla obložena něčím, co připomínalo šindel. Po mši byli všichni pozváni do společenské místnosti v suterénu na kafe a koblihy. Pozvání jsme rádi přijali a po chvíli si k nám přisedl jeden moc milý farník, který si s námi povídal. Dokonce nás představil panu farářovi, ten říkal, že má známého v České republice v klášteře trapistů. Pan farář nám přinesl spoustu zajímavostí ohledně Dawson City, kam máme zamířeno, také článek o jednom knězi, který tam sloužil v době zlaté horečky a možná jednou bude svatořečen. Také jsme se dozvěděli, že odporné počasí v Seward mají už celý týden.

To nás utvrdilo v přesvědčení, že odsud musíme co nejrychleji zmizet. Po jedenácté jsme měli sraz s Petrem a Andreou u hostelu. Naložili jsme je i bagáž a pokračovali směrem na Anchorage. Čím dál jsme byli od Sewardu, tím se počasí zlepšovalo. V Anchorage chvílemi už ani nepršelo. Zašli jsme do Walmartu dokoupit zásoby jídla a za 8 dolarů jsme si koupili celé rozporcované smažené kuře. Kapy se chtěl ještě podívat po nějakých obchodech s outdoorovým vybavením, měl zálusk na zimní rukavice (ty mu v Denali trochu chyběly a ty doma už jsou téměř na odpis) a po noci na sněhu začal přemýšlet o nafukovací karimatce. Nic jsme ale nekoupili, v podstatě všechny outdoorové obchody byly hlavně zaměřené na lovecké potřeby v nejširším slova smyslu, od pušek přes maskované oblečené do lesa až po přívěs s vyklápěcím loveckým stanem. U třetího obchodu nás to všechny přestalo bavit a jeli jsme dále na sever. Měli jsme přes internet zjištěný nějaký neoficiální kemp zdarma, ale moc se nám tam nelíbilo. Byl příliš blízko u silnice a půda byla příliš podmáčená z vydatných dešťů. Jediné pěkné místo už měli zabrané dva indiánští lovci. Pokračovali jsme tedy dále. Po chvíli bylo na silnici několik velkých kamenů, řidič Kapy se vyhnul dvěma velkým, ale třetí malý se nám zasekl pod autem a dělal ukrutný kravál. Kapy ihned zajel ke straně. Za námi začala okamžitě blikat policie. Byli jsme trošku vystrašení, ale policista k nám přišel a řekl, že jeli náhodou za námi a začali blikat, aby do nás nikdo nenarazil. Zkontrolovali jsme spodek auta, vše bylo v pořádku, nikde nic neteklo a kámen už se vykutálel. Ještě jsme kus ujeli a viděli jsme odbočku na „Bible Camp“, tak jsme si ho šli prohlédnout. Nikde jsme nikoho nemohli najít, ale některé budovy byly otevřené. Po chvíli jsme potkali nějakého chlápka a ptali se, jestli tam můžeme přespat. Chlápek zavolal manažera, a ten nám vysvětlil, že je to místo, kde přes léto probíhají křesťanské tábory a tento víkend nějaká konference. O komerční kemp tedy nešlo, ale manažer, který se představil jako Joe, nám ukázal krásné místo u jezera, kam si můžeme postavit stan. Navíc jsme mohli používat záchody ve vedlejší vytápěné budově. S díky jsme postavili stany, uvařili jsme si a jídlo jsme si snědli na lavičce v budově, v teple. Danča s Jirkou měli těstoviny s výbornou červenou rajčatovou omáčkou a s mletým masem, Andrea s Petrem měli ne příliš poživatelnou přesolenou instantní bílou omáčku, které bylo strašně moc. Petr jí snědl většinu a celou noc mu pak bylo špatně. Jak později zjistili, omáčka byla počítaná na 8 porcí.

Sobota 15. 9. 2012 – Dědeček Zlatokop

Ráno jsme se probudili a asi hodinu se nám nechtělo ze spacáků, čekali jsme, až přestane pršet. Když se počasí umoudřilo, vylezli jsme a všichni jsme se divili, na jak krásném místě jsme se to ocitli. Večer za tmy jsme vůbec neviděli vegetaci v podzimních barvičkách ani krásné hory tyčící se nad tábořištěm. Po snídani jsme se vměstnali do chroustíka, hlavně Petr tam jako vždy nemohl nacpat nohy. Vyrazili jsme do městečka Hope, to znamená naděje. Asi ho tak nazvali zlatokopové, když doufali, že v jeho okolí zbohatnou. Městečko bylo maličké, spíše nám připomínalo chatovou osadu. Byl tam jeden stánek s kafem, které jsme si dali, obchůdek se suvenýry, knihovna a vedle obchůdek s vyřazenými knihami. O kousek dále měli muzeum, to vypadalo skoro jako na chalupě na Píchu: dřevěné sruby, přístřešky a různé železné harampádí. Nejlepším muzejním kouskem byl velice zarostlý dědeček zlatokop, který stál u korýtka se studenou vodou a asi turistům ukazoval, jak se rýžovalo zlato. Chtěl si s námi povídat, ale neměl žádné zuby a nebylo mu moc rozumět. Pořádně mu rozuměl jen Petr, který před tím pracoval v Americe a měl kolegu s vadou řeči. Poté jsme si zašli do knihovny na internet. Knihovně šéfovala asi dvanáctiletá přemoudřelá holčička, která mluvila jako třicátnice. Když se jí ostatní děti zeptaly, jestli si s nimi potom půjde hrát, prohlásila: „Možná, zatím říkám jenom možná“. Holčička byla úplně unešená z toho, že jí tam zavítali čtenáři z tak vzdálené země. Poté jsme jeli do města Seward na jihovýchodě poloostrova Kenai. Město se jmenuje podle amerického ministra zahraničí Williama Sewarda, díky kterému roku 1867 koupily USA aljašku od Ruska. V okolí je Exit Glacier, ledovec, který ústí do řeky a ta po pár kilometrech do moře. Počasí bylo čím dál tím ošklivější a ač nás Andrea ujišťovala, že objednala slunečno a modrou oblohu, čekala nás spíše průtrž mračen. Všichni jsme měli obrovský hlad. V supermarketu nás koutek s teplým jídlem moc nepřesvědčil a žádné fastfoody jsme nemohli najít, tak jsme šli do restaurace. Denní menu stálo kolem 10$, dostali jsme výbornou sytou polévku s kuřetem a rozmarýnem a vepřové s přílohou. Moc jsme si pochutnali a paní servírka byla moc příjemná a ochotná. Nechala nás si dobít notebook a po večeři ještě sedět na internetu a plánovat další program. V předpovědi počasí jsme se dozvěděli, že dalších 10 dní má bez ustání pršet, paní servírka nám řekla, že po celém západním pobřeží spojených států jsou prudké bouřky. Ač se Petr s Andreou na poloostrov Kenai moc těšili, pobývat tady v tomto počasí nemělo cenu. Na mapce Aljašky jsme zjistili, že nejlepší počasí v širším okolí má být v národním parku Wrangell – St. Elias,který navazuje na kanadský NP Kluane, který se nám tak líbil. Široké pásmo hor totiž zadrží bouřkové mraky od oceánu. Protože se nám s Petrem a Andreou cestovalo dobře a byla s nimi legrace, dohodli jsme se, že se ještě nerozloučíme, zítra vyrazíme směrem na město Slana v tomto národním parku a uděláme si tam nějaký výlet. Dnes v noci se nikomu pod stanem spát nechtělo, domluvili jsme se, že Petr s Andreou přespí v nějakém hostelu a my v Chrousíkovi. Zavezli jsme je tedy k nejbližšímu a nejlevnějšímu hostelu. Petr šel obhlédnout situaci. Dlouho se nevracel. Pak přiběhl asi za čtvrt hodiny celý zmatený a začal něco nesouvisle vykládat. Dozvěděli jsme se, že správce budovy nebyl přítomný a otevřeli mu nějací ubytovaní hosté. Kde se pan domácí nachází, to nikdo nevěděl, Petr na něj nějakou dobu marně čekal a pak se vrátil. Bylo mu hloupé se tam nestěhovat s krosnami a zaplatit, až se pán vrátí, tak chtěli do jiného hostelu na okraji města. Ten měl nefunkční internetové stránky, tak to bylo trochu dobrodružné, Andrea už se začala psychicky připravovat na další noc v mokrém stanu. Petr šel opět vyjednávat. Ani tady nebyla paní domácí přítomná, byla někde na koncertu, zřejmě podobně jako všichni ostatní provozovatelé ubytovacích zařízení ve městě. Petrovi se asi také nechtělo stavět stan v lijáku, tak paní zavolal na koncert a vše s ní vyjednal přes telefon. My jsme odjeli spát na parkoviště k vyhlídce na Exit Glacier, ten jsme ale v dešti a tmě neviděli.

Pátek 14. 9. 2012 - Anchorage

Ráno jsme si udělali míchaná vajíčka, Petr, Andrea a bagáž se vměstnali na zadní sedačky a vyrazili jsme směrem na Anchorage. Vyhládlí z Denali jsme v Anchorage chtěli vtrhnout do prvního Safeway do koutku s teplým jídlem. Safeway se asi vylekal a začal se schovávat a maskovat, dokonce se přejmenoval na Carrs, ale ani to mu nepomoho. Odhalili jsme ho a nacpali se k prasknutí meníčkem z čínské kuchyně. Ve městě jsme se ještě byli podívat v outdoorschopu, Petr koupil filtrační pumpičku na vodu, ale Andrea o ní ještě několik dní nevěděla. Celý den bylo celkem ošklivě a město nás opět nijak nezaujalo. Pokračovali jsme na poloostrov Kenai, kterému se říká „Aljaška v kostce“, protože tam turista najde skoro všechno, pro co se na Aljašku jezdí: moře, ledovce, pronájem mořských kajaků, pozůstatky zlaté horečky, přírodu a zvířátka.

My jsme tam chtěli strávit tak dva dny, Petr s Andreou tam chtěli zůstat déle. Za městečkem Hope jsme měli již předem vyhlédlý kemp zdarma. Dojeli jsme tam až za tmy. Za svitu čelovek jsme postavili stany a zalezli do spacáků.

Čtvrtek 13. 9. 2012 – Zvířátka za oknem autobusu

Po obvyklých ranních rituálech jsme vyrazili do návštěvnického centra Eielson, odkud jsme v pondělí vyšli. Sice jsme se museli prodírat neprostupným křovím, ale za hodinku a půl jsme byli na místě a užívali jsme si tepla, svačení u stolu a podívali jsme se na film o lezení na Mt McKinley.

Zaujalo nás, že první úspěšná expedice si na závěrečnou cestu na vrchol vzala s sebou batoh koblih a tři termosky horké čokolády. Dnes je výstup na horu velice populární, horolezci obvykle přiletí letadlem do základního tábora ne ledovci a dále pokračují se sáňkami na vybavení po svých. Hora je specifická tím, že to není technicky příliš obtížná hora, spíše se jedná o polární expedici v krutých mrazech a silném větru. Mnoho času horolezci tráví v základních táborech, kde se musí aklimatizovat a hlavně čekat na příznivé počasí.

Před polednem jsme nastoupili do camper busu a jeli se projet na konec cesty k jezeru Wonder Lake a do osady Kantishina. V autobuse jsme byli s řidičkou sami, dnes je totiž poslední den sezóny a tak už jen všechny vyzvedávala z parku. Další čtyři dny budou po parku jezdit denně čtyři stovky osobních aut, která vyhrála loterii a dostala toto speciální povolení. Kdyby tedy někomu dnes ujel i poslední autobus, mohl by ještě v následujících dnech jít na stopa, jedno z 1600 projíždějících aut by ho určitě do civilizace dovezlo. Dojeli jsme k jezeru Wonder Lake, což znamená zázračné jezero. Za pěkného počasí je od něj krásně vidět Mt McKinley, dnes ale bylo ošklivě, tak to zas až takový zázrak nebyl. Postupně začali přistupovat další lidé s krosnami.

Cestou autobus mnohokrát zastavoal, viděli jsme spoustu zvířátek: karibu, 4 medvědy grizzly, jednoho černého medvěda, lišku, dikobraza a losici. Jeden medvěd grizzly byl kousíček od silnice a něco hrabal v zemi. Napřed jsme se smáli, že si hloubí brloh u silnice, ale asi hledal nějaké hlodavce a boural jim cestičky. Když jsme dorazili zpět na začátek parku, uvařili jsme si a pak pro nás přišli Petr s Andreou. Mají s námi část společné cesty, tak s námi pojedou Chroustíkem do Anchorage a možná ještě dál. Sice se budou vzadu mačkat s krosnami, ale autobusy jsou tady příšerně drahé. Ubytovali jsme se v místním kempu a dali si pořádnou sprchu.

Středa 12. 9. 2012 – Přes sedlo

Když jsme se vzbudili, byla venku velká zima. Pohorky úplně zmrzly i ve stanu a ve Valibukovi nám zmrzl i rostlinný olej na vaření. Z vody byl jen led. Donutili jsme se vylézt z teplých spacáků, v rychlosti jsme uvařili čas a ovesnou kaši, sbalili jsme ojíněný stan a vyrazili jsme do kopce.

Při potoce se šlo pěkně, sněhu stále přibývalo a časem zmizel i potok. Za pomoci mapy a GPS jsme zjistili, že sedlo, do kterého máme jít, je už jen dvě stě výškových metrů nad místem, kde jsme spali. Když nám sníh sahal téměř po kolena, ocitli jsme se v sedle.

Mt McKinley byla ze sedla vidět, ale jeho špička se dnes už schovávala v mracích. Krásně jsme viděli údolí na druhé straně i potok, při kterém jsme měli jít dolů. Při potoce se sněhem šlo až překvapivě pohodlně, díky nepromokavým kalhotům jsme byli v suchu a teple. I boty časem rozmrzly a zahřály se.

Pochvalovali jsme si, jak naše outdoorové vybavení spolehlivě funguje a podpoří nás i v obtížnějších podmínkách. Za hodinku a půl jsme byli dole v údolí. Zpět k návštěvnickému centru, odkud jsme zítra v poledne chtěli odjet autobusem, to bylo jen 6 mil, a tak jsme se ještě vydali na vycházku údolím směrem k ledovci. Pokochali jsme se pohledem na tu bílou nádheru a pomalu vyrazili při potoku směrem k silnici. Za horami bylo tepleji, už nefoukal studený vítr z Mt McKinley. Tato hora patří k nejchladnějším na světě, jako jediná šestitisícovka se nachází nedaleko polárního kruhu. V létě prý na ní bývá teplota jako na Mt. Everestu v zimě. Opět jsme šli po rovném kamenitém terénu, občas jsme překračovali potok, Danča ho v jednom místě brodila v sandálech. Kapy ho sice přeskákal opět pohorách, ale pak mu to asi bylo líto a šel se do potoka vytékajícího z ledovce vykoupat. Pochvaloval si, že voda zas tak studená není a že má jistotu, že studenější už být nemůže. Na sluníčku jsme pěkně oschli, uvařili si čínskou nudlovku a pokračovali jsme dále. V jednom místě se potok dostal těsně pod skálu a my jsme se rozhodli ho místo brození obejít po pahorku, který se nad ním zdvíhal. Moc dobrý nápad to tedy nebyl, terén nahoře byl nepříjemný, chodili jsme buď křovím nebo po vysokých trsech trávy, které se pod námi ohýbaly do podmáčené půdy. Při nejbližší příležitosti jsme se vrátili dolů k řece. Postavili jsme stan, ukuchtili a šup do hajan. Noc byla o poznání teplejší. Pohorky sice trochu zmrzly, ale voda ani moc ne. Olej mezitím došel, takže nemůžeme poreferovat.

Úterý 11. 9. 2012 – Zrádné potoky

V noci byla docela zima a pohory se přes noc změnily v kusy ledu. Valibuky (protimedvědí kontejnery), ve kterých se skladují potraviny asi 100 metrů od stanu, pokryla jinovatka. Z pití se stala osvěžující ledová tříšť. Ovesnou kaši a čaj jsme do sebe házeli opravdu rychle, aby na konci nebyly ledové. Nožkám se v kusech ledu moc nelíbilo, ale Dančiny pohory začaly rozmrzat, když vypila svou dávku teplého čaje. Jirkovy nohy potřebovaly navíc nějaký ten kilometr chůze.

Orientace v této krajině není úplně jednoduchá. Cesty ani směrovky zde neexistují, hory si s námi hrají na schovávanou a člověk často neví, zda se dívá na vrchol nebo jen na jeden z mnoha obzorů, za kterým se skrývá další falešný „vrchol“. Chtěli jsme se orientovat podle potoků, ale to také nebylo moc spolehlivé, většina z nich vytéká z ledovců. Některé potoky kvůli zimě téměř zmizely, zatímco se objevily jiné, v mapě nezakreslené, protože někde nahoře zasvítilo sluníčko a roztál sníh či led.

Trasu jsme měli vymyšlenou tak, že podél jednoho potoka vyjdeme do nejnižšího sedla mezi horami a podél druhého potoka za sedlem sejdeme do vedlejšího údolí. Nahoru jsme měli jít podél potoka Wolverine Creek, otázka byla jen, který potok to je ve skutečnosti. Po dlouhé debatě nad mapou jsme se podál jednoho potoka vydali do kopce. Opět jsme si užívali nádherný výhled na Mt McKinley, ale čím jsme byli výš, tím se šlo hůře a navíc se nám potok brzy úplně ztratil. Pocit, že jdeme špatně, sílil a ukázal se být pravdivým. Vydali jsme se kus po vrstevnici a po čase jsme Wolverine Creek uviděli hluboko pod sebou. Potoků tam tedy bylo o něco více než na mapě, tak jsme počítali jen ty nejmohutnější. Sešli jsme tedy k potoku a vyrazili proti jeho proudu dále. Už ale byly asi čtyři odpoledne a přes sedlo jsme se pouštět nechtěli, aby nás nezastihla tma. Asi hodinu jsme stále mírně stoupali a nemohli najít rovné místo na stan. Sněhu přibývalo a nakonec jsme si vybrali relativně rovný zasněžený plácek. Na sněhu jsme nikdy předtím nespali, byla to pro nás nová zkušenost. Nejdůležitější bylo vyležet si pokud možno napoprvé co nejpohodlnější místo, protože sníh se tělu pěkně přizpůsobil, ale zpátky už se nevracel.

Donitř jsme si kromě valibuků s jídlem dali všechny věci včetně bot, aby nezmrzly tak, jako předchozí noc. Po chůzi na sněhu byly totiž pohory dost mokré. Zima nám nakonec ani noc nebyla, jen trochu zespoda, a tak se nové spacáky velice osvědčily. Kapy si dokonce podruhé spacák i zapl. Danča si na karimatku položila ještě krosnu, a tak jí ani zespodu sníh nestudil.

Pondělí 10. 9. 2012 – Do divočiny

Ráno jsme se vzbudili a zjistili jsme, že příroda nadělila Danče k svátku sněhovou nadílku. Naše stany byly pokryté sněhem. Sníh jsme sklepali, stany jsme zabalili a vydali jsme se na autobus. Raději jsme měli velkou rezervu, ale u silnice jsme byli až překvapivě rychle.

Asi proto, že jsme ji celou dobu viděli a věděli jsme, kudy jít. Jen jsme došli k silnici, zastavil nám zelený autobus, že nás sveze. Nastoupili jsme, ale moc se nám tam nelíbilo. Byl plný turistů s foťáky, především Japonců, kteří neustále pobíhali, otvírali okna a fotili cokoliv, o čem se řidič jen slůvkem zmínil. Ani jsme neseděli u sebe a krosny jsme si museli dát k někomu cizímu na sedačku, aby nepřekážely v uličce. Po pár kilometrech jsme řidičovi řekli, že si vystoupíme a počkáme na náš rezervovaný camper bus.

Báli jsme se, zda tam pro nás ještě bude místo, když nastoupíme jinde, ale dopadlo to dobře. V camper busu jsme se cítili mnohem lépe. Bylo tam dostatek místa na krosny a ostatní cestující vypadali jako my, byli vybaveni na pobyt v přírodě a fotili, jen když bylo něco opravdu zajímavého, jako třeba vlk u silnice nebo nejvyšší hora Severní Ameriky Mt McKinley.

Na tu jsme měli opravdu skvělý výhled, bylo nádherné počasí, sice chladno, ale obloha byla téměř bez mráčku. Dozvěděli jsme se, že jen 30% návštěvníků parku tuto horu spatří, skoro celé léto je totiž zahalená v mracích. V září je to lepší, ze 17 dní sezóny je průměrně jen 3 dny tak krásně, jako budeme mít dnes a zítra. Větší zastávku jsme měli v návštěvnickém parku Eielson, kde jsme se nasvačili, pokochali se znovu výhledem na nejvyšší horu a na trojrozměrném modelu

Mt McKinley si prohlédli a s rangerem zkonzultovali naši naplánovanou trasu, okruh okolo hory Mt Eielson. Danča z cesty měla trošku obavy, bylo chladno a ranger mluil o brození řeky po kolena. S odhodláním a nádherným výhledem jsme ale vyrazili na cestu. První kratičký úsek byl snadný, šli jsme po turistické cestičce. Pak jsme se dostali do křoví, kterým jsme se snažili dostat k řece. Ač jsme se snažili hledat vyšlapané trasy po našich předchůdcích, moc se nám to nedařilo, asi opravdu každý poctivě vytvářel svou vlastní.

Cesty od zvířátek byly zřetelnější, ale neměly jasný směr ani cíl. Nakonec jsme se přeci jen dostali na kamenité koryto řeky, ze které nyní v chladném počasí byl potůček. Brození po kolena se nekonalo, Jirka prošel a přeskákal po kamenech v pohorkách, Danča se pro pořádek přezula do sandálů, ale vody bylo po jen kousek nad kotníky. Dole u řeky bylo o poznání tepleji, sněhová pokrývka tu už nebyla vůbec a sluníčko pěkně hřálo. Po kamenech se šlo poměrně pohodlně a my jsme si pochvalovali, že lepší sektor ani počasí jsme si snad ani vybrat nemohli. Po čase jsme odbočili vlevo podél dalšího potoka, při kterém se šlo stejně pěkně. Prohlédli jsme si kopeček vytvořený činností ledovce, který vytéká z Mt McKinley a potkali jsme typické místní ptáky, ptarmigany. Připomínají nám slepice, běhají po zemi, a v zimě jim narostou „sněhule“ – nohy jim chrání izolační vrstva, na první pohled vypadající jako chlupy. Tábořiště jsme měli luxusní, rovný plácek s výhledem na Mt McKinley.

Neděle 9. 9. 2012 – Úřadování v Denali

Jak Danča včera s překvapením zjistila na internetu, má dneska svátek. Jirka o tom samozřejmě na rozdíl od ní věděl. Jako dárek dostala romantický několikadenní výlet do Národního parku Denali a k snídani chutný broskvový koláč, ve kterém jsme našli samá jablka. Dojeli jsme do Národního Parku Denali, který je hodně oblíbený a patří do něj také nejvyšší hora Severní Ameriky, Mt McKinley (6194 m). Původní obyvatelé, indiáni kmene Athabasca, horu od nepaměti nazývali Denali, což znamená „ta veliká“. Sice někteří lidé bojovali o to, aby se hoře nechalo toto krásné indiánské jméno, ale když to nevyšlo, pojmenovali „Denali“ alespoň národní park. Narozdíl od ostatních národních parků, kde se má chodit pouze po vyznačených cestách, to v Denali funguje naprosto obráceně: cesty tady v divočině nemají a turisté mají za úkol chodit každý svou cestou, aby se pěšinky ani nevytvořily. Autem se nechá přijet jen na začátek parku a dále se člověk už musí pohybovat autobusy. Přes park vede pouze jedna asi 150 km dlouhá silnice. Zarazilo nás, že 80% návštěvníku parku vidí divočinu právě jen z okénka autobusu a vystoupí si maximálně na odpočívadle se protáhnout a nacvakat pár fotek. Zbývajících 20% jde na výlet do přírody. Pokud chce člověk jít s krosnou do přírody a přespávat tam ve stanu, musí si zařídit tzv. „backcountry permit“. Musí se spát alespoň 800 metrů od silnice a to tak, aby stan od silnice nebyl vidět, aby si foťákoví turisté v autobuse mysleli, že projíždějí panenskou divočinou. Celý park je rozdělený do několika desítek sektorů, ty nejoblíbenější a nejpřístupnější mají limit, kolik lidí tam smí denně spát, obvykle 4-6 lidí. Pořízení „backcountry permitu“ je proces o několika krocích. Nejprve jsme si v průvodcích a díky radám od známých vytipovali sektory, které by se nám mohly líbit. Pak jsme se podívali, zda v nich ještě je místo pro nás pro oba a tím se výběr zúžil. Než otevřeli informační centrum „Backcountry Office“, začali jsme vyplňovat dotazník ohledně naší skupiny. Ptali se na barvu oblečení a stanu, jaké s sebou máme vybavení, kolik let máme zkušeností s pobytem v přírodě a v jaké oblasti atd. Dále nás poslali na informační film, kde vysvětlovali, jak se máme v přírodě chovat, jak si vybrat tábořiště, zopakovali protimedvědí opatření a vysvětlili specifika parku, že tam nejsou cesty ani mosty... Pak si s námi přišel popovídat ranger o bezpečnosti. V informačním centru jsme si ještě prohlédli obří nástěnnou topografickou mapu parku, měli jsme k dispozici detailnější popisy jednotlivých sektorů a podle zájmu a volných kapacit jsme si rezervovali několik sektorů celkem na čtyři noci. Zapůjčili nám protimedvědí kontejnery, jaké už známe z NP Kluane. Kontejnerům jsme říkali „Valibuk“. Za 8$ jsme si museli koupit detailní mapu našich sektorů a zakreslit do ní hranice sektorů. S povolením nás poslali do vedlejšího informačního centra, kde jsme si měli koupit za 10 $ povolení ke vstupu do parku na týden a jízdenku na autobus. Autobusů po Denali jezdí hned několik typů. Nejdražší jsou autobusy s průvodcem, které pořád někde zastavují a průvodce dlouze vypráví o parku. O něco levnější je tzv. shuttle bus, kde řidič občas něco moudrého poví, ale v zásadě s drobnými přestávkami jede zvolenou délku trasy. Speciálně pro lidi, kteří mají „backcountry permit“, jezdí takzvaný „camper bus“, který stojí 34$ (to je méně než za shuttle bus) a může se s ním jezdit po celé délce silnice libovolně tam a zpět. Je potřeba si zaregistrovat pouze první jízdu a poté stačí si kdykoliv v průběhu pobytu v parku stoupnout s krosnou k silnici a nejbližší projíždějící camper bus, pokud má volné místo, vás popoveze dále. Všechny autobusy staví, když se u silnice objeví nějaké divoké zvíře, aby si ho pasažéři mohli prohlédnout a vyfotit. Prodejci jízdenek nám ale řekli, že kvůli sněhu a namrzlé vozovce dnes zatím žádné autobusy naším směrem nevyjeli za 13 míli a neví se, zda dnes ještě něco pojede. Rozhodli jsme se počkat, zda se to zlepší. Počasí bylo ošklivé, bylo chladno a pršelo. Na další dva dny ale hlásili sluníčko a na třetí den oblačno bez deště, tak jsme se těšili a doufali, že nás dříve nebo později autobus na naše místo dopraví. Prozatím jsme se ale pobytu venku vyhýbali a přejeli jsme do třetího informačního centra, kde byla krásná expozice o místní přírodě i původních obyvatelích – Indiánech. Danča se nemohla vynadívat.

Odpoledne jsme se zašli přeptat, jak že to s těmi autobusy vypadá. Žádné pozitivní zprávy nás nečekaly, proto jsme zašli si změnit povolení pro dnešní noc na jiný volný úsek téměř na začátku parku, kam ještě autobusy jezdily. V Backcountry Office jsme potkali další dva Čechy, Petra a Andreu, kteří řešili podobný problém jako my. Dohodli jsme se, že si rezervujeme na dnešní noc stejný úsek a uděláme si tam malý český kemp. Poté jsme opět běželi zpět zarezervovat si autobus na zítřek ze třinácté míle, kde budeme dnes vystupovat. Protože do odjezdu ještě zbýval nějaký čas, zaparkovali jsme Chroustíka na určené místo, sbalili jsme si krosny a uvařili oběd. S Petrem a Andreou jsme se potkali v autobuse. Cesta pěkně ubíhala, kochali jsme se barevnou podzimní krajinou i zasněženými vrcholky. Vystoupili jsme na zastávce Savage River a podle mapy jsme se snažili dostat na nějaké vhodné místo na spaní, které by splňovalo všechny požadavky: bylo dost daleko od silnice a nebylo vidět z autobusu, patřilo do rezervovaného sektoru a nevyžadovalo brození řeky. Postup nebyl nejjednodušší, šli jsme chvíli bažinou, pak jsme se prodírali křovím. Poté jsme vyšplhali na malý pahorek a za ním objevili pěkný rovný plácek na kempování. Uvařili jsme si polévku k večeři a zalezli jsme do stanu.

Sobota 8. 9. 2012 – Fairbanks

Když jsme se probudili v autě, ani jsme nemuseli bourat stan, rovnou jsme pokračovali směrem na Fairbanks. Před městem Fairbanks jsme se zastavili v městečku North Pole, což znamená „severní pól“, ač je od severního pólu ještě dost daleko, není ani za polárním kruhem.

Tento neobvyklý název byl vymyšlen jako marketingový tah, zakladatelé městečka doufali, že tam přitáhnou nějakého výrobce hraček, který pak bude na své produkty psát „Made in North Pole“. Žádný takový výrobce se nenašel, ale z města udělali oficiální sídlo Santa Clause, který, jak americké děti věří, žije právě na severním pólu. Celé město je strašně kýčovité, ulice se jmenují Santy, jmelí a dalších vánočních atributů.

Už od dálnice je vidět obří asi 14 metrů vysoká figura obézního děduly v červeném kabátku. V ohradě se pasou sobi a vedle je obchod se suvenýry, kde celoročně vyhrávají koledy, prodávají stromečky, ozdoby, betlémy a především spoustu nesmyslů se Santou. Největším hitem jsou dopisy od Santy, kde popisuje, jak si užívá s paní Santovou vánoční pohodu. Zákazník si takový dopis koupí, napíše adresu nějakého dítka a v prosinci děťátku dorazí dopis s poštovním razítkem „North Pole“. Dále jsme dorazili do města Fairbanks. Zde oficiálně končí Alaska Highway, poslední milník jsme ale nenašli, byl totiž už sto kilometrů před městem. Opět tady měli hned několik íček a najít to pravé nás stálo drobet času i nervů. Na prohlídku města jsme nakonec nějak neměli náladu, spíše jsme se snažili zjistit něco o NP Denali, aktualizovat blog a hlavně dokoupit zásoby a najíst se. V obchoďáku Safeway jsme v koutku s teplým jídlem dlouho hledali nejvýhodnější menu, chudák prodavač nám vše trpělivě vysvětloval. Nakonec jsme se rozhodli pro čínské menu pro dva za dvanáct dolarů. Za tak málo peněz jsme se tady ještě nikdy tolik nepřejedli, ač hrozně vyhládlí, vůbec jsme to nemohli dojíst. Protože nešika Danča na nějakém odpočívadle zapomněla celtu, šla se podívat do Army Shopu, zda by tam nějakou za levný peníz nesehnala. Neměli tam ani jednu. Prodavač nabídl, že má něco podobného doma a večer to přinese do schránky, pokud se nám to bude líbit, necháme mu tam místo ní peníze. Nakonec jsme ale ve městě tak dlouho nezůstali a tak k transakci nedošlo. K večeru jsme odjeli směrem na Národní Park Denali, abychom tam rádo dorazili brzy a měli tak výhodu při rezervaci výletu. Spali jsme v autě v nějakém kempu pro obytné vozy.

Pátek 7. 9. 2012 – Na Aljašku podruhé

Ráno jsme už hodinu a půl slyšeli Colina štrachat, provádět ranní rituály a meditace a připravovat snídani. Večer nám říkal, že můžeme spát, jak dlouho chceme, tak jsme ze spacáků vylezli až na snídani. Colin se trošku divil, že snídáme ihned po probuzení. Ukuchtil nám ovesnou kaši s různým dalším zrním a lesními plody, doslazovali jsme si jí javorovým sirupem. Docela jsme si pochutnali, byla lepší než naše instantní. Poté Colin odešel do práce a my do chroustíka. Ještě jsme popojeli k jezeru Kluane nahodit udici, ale byla celkem zima, tak nás to dlouho nebavilo. Raději jsme zašli do místního indiánského muzea pro razítko. Na prohlídku jsme sice nešli, ale zajímavě jsme si popovídali s pokladní, místní Indiánskou kmene Kluane. Vyprávěla nám, že mají loveckou sezónu a loví losy, že losa pak částečně zamrazí a ze zbytku udělají sušené maso jerky a celou zimu pak nemusí kupovat hovězí ani vepřové. Sušené maso dělají tak, že ho nakrájí na tenoučké plátky, asi tři dny ho udí v udírně a pak ho tam ještě pár dní nechají viset a vyschnout, za týden je pochoutka hotová. Ptala se, odkud jsme, když jsme řekli, že z Evropy, z české Republiky, tak se ptala, jestli patříme pod Německo nebo pod Rusko. Vysvětlili jsme jí, že Česká republika je samostatná země a že je malá, menší než jejich hory. Když jsme jí řekli, že v té naší republice žije 10 milionů obyvatel, oklepala se, že to u nás musí být strašně přecpané. Ještě jsme se stavěli pro razítko ve městečku Beaver Creek, kde paní v íčku měla před sebou rozloženou mapu Chilokoot Trail a něco na ní ukazovala kolegyni. Ptali jsme se, jestli se tam chystá. Dozvěděli jsme se, že trasu šla letos v létě. Byla na to hrdá, už nebyla nejmladší, ale strašně se rozčilovala, jak je to předražené. Když ve Skagway zaplatila za povolení 50$ a bylo jí řečeno, že zpět od Benett Lake může jet vlakem a zpět na začátek cesty pro auto jí doveze autobusem, myslela si, že tato doprava je v ceně. Pak ale zjistila, že není, a za výlet dala celkem 200$. „A to jsem skoro všechnu práci udělala sama, vyšla jsem přes sedlo s těžkým batohem“, rozčilovala se a my jsme si s ní krásně notovali, že provozovatelé Chilkoot Trail jsou vydřiduši. Dál jsme pokračovali opět na Aljašku. Vzdálenost mezi kanadskou a americkou hranicí tentokrát bylo 40 km. To bychom doma měli hranice už někde v Sušici.

Na Aljašce jsme zastavili na odpočívadle si uvařit a o něco později jsme zašli do městečka Tok nakoupit a do jednoho obchůdku na internet. Ještě jsme kus popojeli po Alaska Highway směrem na Fairbanks a pak jsme přespali na nějakém parkovišti v autě.

Čtvrtek 6. 9. 2012 - Colin

Vstávali jsme brzy. Ráno bylo chladno, to se pozná podle toho, že nám ovesná kaše vystydla, než jsme ji stihli dojíst. V devět už jsme vyrazili na cestu. Dnes máme za úkol do osmi hodin večer dorazit do informačního centra v 70 km vzdáleném Haines Junction, kde se musíme odregistrovat a vrátit protimedvědí urnu. V opačném případě prý nám strhnou z karty 200$ zálohu za urnu a vyhlásí po nás pátrání a to bychom neradi. Pak se sice budeme vracet stejnou cestou zpět, takže si kvůli urně zajedeme 140 km, ale paní ze správy parků nám nedala na vybranou. Íčko u začátku cesty na Observation Mountain už má totiž zavřeno, je po sezóně.

Cesta nám ubíhala pěkně, tentokrát jsme našli o mnoho více mužíků, tak jsme se vyhnuli některým močálům a nemuseli jsme si v lesích a křoví hledat svou vlastní cestičku. Takže tentokrát jsme brodili jen tři močály a naše známé dva potoky. První polovinu cesty fučel studený vítr, ale jinak bylo sluníčko a modrá obloha.

Když se pak vítr uklidnil, bylo i docela teplo. Chroustík na nás poslušně čekal a nožičky si po dlouhé cestě v něm pěkně odpočinuly. Když jsme dorazili do íčka, nikdo z národních parků už tam nebyl a tak nám paní z druhé části íčka otevřela kancelář, abychom jim nechali urnu spolu se jménem na stole. Tak snad ji tam najdou a nevyhlásí po nás to pátrání. V městě jsme si chtěli dojít na internet a koupit něco k jídlu, ani jedno už ale nešlo, protože mají po sezóně. Danča tedy telefonovala Colinovi, se kterým jsme měli předběžně domluvený ccouchsurfing, jestli můžeme dnes přijet. Byl velice vstřícný a říkal, ať dorazíme, že nám jde vařit večeři. Colin bydlí v Burwash Landing, což je téměř výhradně indiánské městečko na severu jezera Kluane. Colin je z Ontaria a pracuje tady pro místní Indiány kmene Kluane v oblasti ekologie. Na univerzitě ve Whitehorse studoval přírodu, takže se vyzná v rostlinkách, houbách a zvířátkách místní přírody. Všude doma suší bylinky a u každé rostlinky ví, na co je zdravá. Půlku knihovničky mu zabírají knížky o přírodě, druhou půlku knížky o meditaci, spiritualitě a józe. Takže takový trošku šaman. Momentálně je vegetarián. Večeře byla zvláštní: dušené sladké brambory s mrkví a skořicí, rýže s kroupami a listový salát. Danča si přidala, protože jí to moc chutnalo, Kapy taky, protože měl obrovský hlad. Po večeři jsme šli na poznávací procházku k jezeru, nožičky nás kupodivu ještě neodmítly nést. Colin nám ukazoval různé rostlinky, polorozpadlý srub zakladatelů městečka a povídal mnoho zajímavých věcí o Indiánech. Třeba to, že když Indián kmene Kluane na cestě uvidí medvědí hovno, rozhodně ho nesmí překročit, naopak zastaví se, pronese modlitbičku ke svému prapradědečkovi medvědovi a pak hromádku uctivě obejde. Medvědy Indiáni Kluane nelovili, protože ho považovali za zakladatele a prapředka svého kmene. Zabít ho mohli jen v sebeobraně a v tomto případě medvěda také zpracovali. Indiáni kmene Kluane odpradávna žili na území dnešního národního parku v souladu s přírodou a živili se lovem zvířat. Jenže když v roce 1942 Kanaďané postavili okolo Aljašskou dálnici, hory se jim zalíbily, a tak zde vyhlásily národní park a „kvůli ochraně přírody“ Indiány z parku vyhnali a zakázali jim tam lovit. Situace se nyní zlepšila a Indiáni, kteří tradičně v NP žili, tam lovit mohou. Bydlet tam sice stejně nesmí, ale podle Colina o to ani moc nestojí, v národním parku není žádná infrastruktura a domy jsou přeci jen pohodlnější. Indiáni tedy žijí v domech na okraji parku a na terénních čtyřkolkách jezdí do parku lovit losy. Rozkládací gauč byl celkem pohodlný a i teplá sprcha po 8 dnech přišla dosti vhod.

Středa 5. 9. 2012 – Observation Mountain

Asi v devět jsme se vydali na cestu. Brali jsme s sebou jen jednu krosnu a v ní trošku oblečení a nějaké jídlo. Počasí bylo opět krásné jako v propagačním filmu, slunéčko svítilo na modré obloze, zdá se, že tady jinak než hezky snad ani nemají. Jen vítr byl dost studený.

Náš cíl – vrchol hory – jsme měli před sebou od samého začátku, jen jsme podle mapy horu měli napřed trochu obejít údolím potoka Canada Creek, abychom na ní lezli z dostupnější, méně příkré strany. Potok jsme opět museli přebrodit, byl z brodících potoků nejširší, ale našli jsme si opět místo, kde se větvil, a tak nám voda v nejhlubším místě sahala kousek nad kolena. Voda byla ledová, vytékala totiž z ledovce, ale po chvíli chůze se nožky rozehřály. Za zatáčkou jsme po dlouhé době uviděli asi tři mužíky, přišlo nám, že stoupají suchým korytem vymletým asi vodou při jarním tání. Výstup byl docela náročný, lezli jsme po balvanech i drobnější suti, občas přes tuhý sníh, který ještě nestihl rozmrznout.

Byl ale zasypaný kameny a štěrkem, tak ani neklouzal. Asi po třech hodinách výstupu jsme se dostali na svah pokrytý trávou, i když byl prudký a hodně tam foukalo, šlo se lépe. Když byl vrchol na dohled, nechali jsme batoh v trávě a šli nalehko.

Kousek pod vrcholem jsme opět potkali značení, tak nevíme, jestli cesta vedla celou dobu jinudy. Rozhodli jsme se ale vrátit stejnou cestou, tu už máme vyzkoušenou, že je schůdná. Ještě bychom značení zas někde ztratili a pak zůstali někde na skále. A pak jsme stanuli na vrcholu. Bylo tam moc krásně. Asi to byl nejkrásnější výhled, co jsme kdy z nějaké hory měli.

Okolo nás pásmo impozantních vrcholků, nádherné ledovce... No, co vám budeme povídat, podívejte se na autentické vrcholové video (pro video klikněte zde). Na vrchol jsme se dostali dost pozdě, až ve čtyři hodiny odpoledne jsme zahájili sestup.

Museli jsme pospíchat, aby nás cestou nezastihla tma. Dolů po trávě se šlo rychle, jen jsme bohužel příliš brzy sešli do koryta, kde byl sestup o něco náročnější než výstup. Když jsme se dostali zpět k potoku, zjistili jsme, že voda stoupla a zakalila se, asi před den roztál nějaký kus ledovce. Brodili jsme tedy o něco níže, kde byl potok ještě více rozvětvený. Brození tedy bylo docela dlouhé. Kapy si nevybral zrovna nejvhodnější místo a v jednom místě měl vody po pás. Danča brodila za pomoci klacku, aby měla lepší stabilitu. Šla delší, ale ne tak hlubokou cestou. Když se konečně dostala na břeh, našla písečný plácek a v něm začala okolo své brodící hole poskakovat jako nějaký domorodý šaman. Píseček byl relativně teplý a nohy trochu osušil. Tentokrát nám trvalo o něco déle, než se nohy zase chůzí zahřály. Pomalu začalo zapadat slunce, a když jsme došli ke stanu, už byla skoro tma. Ihned po večeři jsme šli chrnět.