Pondělí 22. 10. 2012 - Závěr cesty

Nebudeme to dále napínat, dnes už jsme opravdu odletěli do Evropy. Na účet letecké společnosti jsme se nasnídali a naobědvali a odpoledne jsme se vznesli směrem na Evropu. Podařilo se nám Air Canadu přesvědčit, aby nám jako náhradu za zpoždění dali letenku do Prahy místo do Budapešti, a tak jsme nakonec do Čech dorazili jen s minimálním zpožděním oproti původnímu plánu. Ještě na nás čekalo nádherné rozloučení: během letu nad Grónskem jsme znovu spatřili polární záři. Na cestě jsme strávili bez pár dní tři měsíce. Uletěli jsme 16 848 km, ujeli jsme 18 500 km autem, 930 km autobusem, 30 km na kánoi a pěšky jsme nachodili asi 450 km. Cestou jsme viděli nepočítaně karibu, asi 450 bizonů, asi 15 medvídků mývalů, 8 medvědů černých a 7 medvědů grizzly, 3 losice, jednoho vlka, dikobraza, lišku a kojota. Naše zážitky se ale žádnými čísly změřit nedají, byla to životní cesta, na kterou nikdy nezapomeneme.

Neděle 21. 10. 2012 – Den odletu?

Ráno jsme si zašli do kostela, bylo to 5 km tam a 5 km zpět. Cestou jsme nestačili žasnout, jak i Kanaďani blbnou s Hallowenem. Stoustu domů a zahrádek „zdobili“ kostry, bubáci, čarodějnice, černí kocouři, dýně (některé vypadaly, že zvracejí), pavučiny... Některé zahrádky byly přeměněné na hřbitovy, stály na nich náhrobní kameny, poházené plastové lebky, ruce drápající se z hlíny, dokonce celí pohození kostlivci. V kostele tentokrát byl jiný kněz, docela mladý, na první pohled vypadal tak na 17 let. U Wojtka jsme ukuchtili oběd, dobalili baťohy a Wojtek nás odpoledne dovezl na letiště. Na letišti jsme si převážili batohy, abychom při odbavení nezjitili že máme nadváhu a musíme doplácet 100§ za zavazadlo. Kapy měl 3 kila navíc, Danča zase o tři kila méně, tak jsme to museli trochu rozdělit, abychom každý měli předepsaných 23 kg. Po odbavení jsme si ještě před odletem zašli k Timíkovi na poslední Kanadské koblihy a kafe a pak jsme již nasedli na letadlo Airbus A330-300 směr Frankfurt. Dlouho se nic nedělo, přesto že už jsme měli být dávno ve vzduchu. Po nějaké době promluvil pilot, že máme námrazu na křídlech, takže ji bude muset před startem ještě nechat rozmrazit. Rozmrazování trvalo asi pul hodiny a vsichni v letadle už byli značne nervozní. Poté letadlo vyrazilo na hlavní ranvej, ze které mělo startovat, ale nic se nedělo a po chvíli pilot projel startovací ranvej pomalu a zamířil k hangáru. Po několika minutách ohlásil , že máme problém s pravým motorem a že ho nechá pro jistotu skontrolovat. Nastalo dlouhé čekání a asi po hodině jsme se dozvěděli, že s motorem opravdu není něco v pořádku a že se to mechanici pokusí opravit. Nekonečné čekání trvalo asi další hodinu a půl a poté jsme museli opustit letadlo s tím že se dneska již nepoletí a poletíme až druhý den v poledne. Naštěstí letecká společnost má povinnost nás ubytovat a zaplatit nám i stravu. Takže dneska jsme přespali v luxusním hotelu nedaleko letiště a zítra snad konečně odletíme.

Sobota 20. 10. 2012 – Sníh!

Dopoledne jsme strávili na internetu prohlížením nabídek práce, skypováním a zařizováním dopravy do Budapešti. Zákaznický servis maďarských drah nám prozradil, jak si online zarezervovat slevněnou jízdenku na noční vlak. V Budapešti máme rezervu šest hodin, tak bychom to měli stihnout i kdyby mělo letadlo zpoždění. Během dopoledne začalo sněžit, během hodiny nasněžily tak 3 cm sněhu. To je rychlost, včera jsme ještě chodili po městě v tričku. Odpoledne znovu volala nová majitelka našeho Chroustíka a vyhrožovala nám policií, že nás udá, že jsme jí a její děti chtěli zabít, že auto málem vybuchlo. Rozhodli jsme se to ignorovat, nic špatného jsme neudělali, a jestli chudáka Chroustíka uvařila a zničila mu motor, tak je nám to líto, ale za to my nemůžeme. Raději jsme se šli projít mírně zasněženým městem do parku k řece. Proti nám běhali nadšenci v kraťasech a tričku. Potkali jsme cestou i několik srnek. Večer už paní neotravovala, tak snad uz dá pokoj.

Pátek 19. 10. 2012 - Taneční

Ráno jsme se pořádně prospali, Danča přes skype absolvovala asi hodinový pohovor kvůli nějaé pracovní pozici a pak jsme vyrazili do města projít se hlavně po obchodem s outdoorovým vybavením podívat se, jestli nejsou nějaké dobré slevy. Opět jsme si připomněli, že Calgary je město, ve kterém se bez auta prakticky nedá existovat. Chroustík nám opravdu chyběl. Do prvního obchodu jsme došli pěšky, bylo to asi 4 km. Ten se nám ale moc nezamlouval, tak jsme šli na autobusovou zastávku, že se svezeme busem na vlak. V autobuse se dá platit pouze v hotovosti a musíte mít přesně drobné, řidič nevrací. Danča tedy napřed zašla do obchodu si rozměnit a pak jsme čekali na zastávce u dálnice na autobus. Jak jsme již před třemi měsíci zjistili, jízdní řády se tam nevyskytují a informace o příjezdu autobusu se člověk dozví na telefonním čísle, které je sice zdarma, ale ne pokud se volá z českého telefonu. Seděli jsme tam více než půl hodiny, auta dělala kravál, smrděla, foukal vítr a Danča myslela, že se se tam zblázní. Kdybychom alespoň tušili, za jak dlouho má bus přijet, mohli bychom počkat vedle v nějakém fastfoodu. Asi po půl hodině přišla ještě jedna paní (do té doby jsme na autobus čekali pouze my) a zjistila nám přes telefon, že do deseti minut něco přijede. Byl to poloprázdný mikrobus. Veřejná doprava tu opravdu funguje úděsně. Alespoň že městským vlakem už to pak šlo hladce. V centru jsme si zašli na něco k jídlu, než jsme se tam dostali, už byla jedna odpoledne. Vyzkoušeli jsme sushi, moc jsme si pochutnali. K našemu překvapení nás někdo zdravil, byli to první zájemci o auto, kterým jsme ho ve středu vezli ukázat. Zastavili jsme se v obchodě Mountain co-op, nakonec jsme si zde koupili jen ponožky do -40°C jako suvenýr z Kanady. Když jsme přišli domů, ležel na stole papír od Wojtka, že máme zavolat kupcům našeho auta, prý mu volali a strašně se rozčilovali, že se jim auto rozbilo a chtějí ho vrátit. To nám totálně zkazilo náladu. Počkali jsme na Wojtka, až se vrátí, abychom zjistili co se děje. Povídal, že prý auto nejede, kouřilo se z něj. Paní jsme zavolali, strašně se rozčilovala a chtěla, ať jí dáme slevu ještě 200ndolarů nebo na nás zavolá policii. Z toho, co povídala, jsme pochopili, že zřejmě někde v zácpě totálně uvařila motor a rozčilovala se, že jsme jí neřekli, že se motor přehřívá. Upřímně řečeno, ani nás to nenapadlo, na dlouhých trasách jsme neměli problém, a když jsme výjimečně někde museli popojíždět v zácpě, automaticky jsme vypínali motor. Řekli jsme jí, že už dostala dost velkou slevu. Vyhrožovala nám, že na nás pošle policii. Byli jsme z toho totálně vystresovaní, my sice za dva dny odlétáme, ale báli jsme se, aby nějak neobtěžovala Wojtka. Ten to naštěstí bral celkem s nadhledem, prohlásil, že nám policie jednak nic nemůže udělat a jednak se prodejem auta 12 let starého auta za 850$ ani nebude zabývat. Když viděl, jak je z toho Danča vystresovaná, navrhl nám, jestli s ním nechceme jít na taneční pro dospělé. To jsme rádi přijali, abychom přišli na jiné myšlenky. Taneční fungují tak, že se ve dvou sálech učí stejné tance na základní a pokročilé úrovni a každý si vybere sál podle toho, jak daný tanec umí. Protože od našich tanečních už uplynulo hodně vody a kromě polky a valčíku jsme všechno zapomněli, šli jsme se podívat mezi začátečníky. Lidé byli oblečeni spíš neformálně. Výuku vedl mladý pár, byli celkem zábavní a dnes učili jaif a salsu. Základní kroky jsme si rychle připomněli, ale jejich otočky a další vychytávky nám moc nešli. Chyběl nám někdo, kdo v sále vyhledává tupce, kteří to nepochopili, a vše jim ještě jednou polopatě vysvětlí. Každopádně to byla zajímavá zkušenost a příjemné odreagování.

Čtvrtek 18. 10. 2012 – Good bye, chroustík

Od rána jsme byli doma na internetu. Snažili jsme se zjistit, jak se dostaneme z letiště v Budapešti domů a hlavně jsme sledovali, jak si stojí náš inzerát. Zájemci ze včerejška si vybrali jiné auto. Situace nevypadala moc dobře, nikdo nový nám nenapsal. Poslali jsme znovu e-maily lidem, kteří se nám ozvali včera, abychom je popohnali. Inzerát jsme umístili ještě na dva další servery a do inzerátu jsme připsali, že jsme ochotní jednat o ceně. Zkusmo jsme kontaktovali bazary, ale prodat Chroustíka za 120$ se nám nechtělo. Problémem našeho inzerátu podle nás bylo, že se za ty 4 dny dostal na seznamu už dost dolů, protože na serveru kijiji se aut prodává opravdu hodně. Server nabízí možnost inzerát za 3 dolary poposunout nahoru, tak jsme to chtěli zkusit, ale nějak nešlo zaplatit naší českou kartou. Danča se začala poohlížet po práci v Čechách, na jobs. cz dala cvůj životopis a az chvilku se jí ozvala personalistka. Zítra ráno bude mít pohovor přes skype. Ukuchtili jsme si oběd a dále zůstávali v dosahu internetu. Odpoledne přišel Wojtek a nabídl nám, že 3 dolary za posunutí inzerátu nahoru zkusí zaplatit ze své kiarty. To se podařilo a v tu chvíli se začaly dít věci. Během chvilky se nám ozvalo několik zájemců. Dva přijedou k nám a třetímu auto dovezeme ukázat my. První dorazili asi za půl hodiny. Byl to pár zřejmě z Indie, nelíbilo se jim ale, že má Chroustík prasklé přední sklo. To jsme sice v inzerátu uvedli, ale asi si ho nepřečetli pozorně. O deset minut později dorazili další dva. Auto shání paní a pán jí pomáhá s výběrem. Poslechl si motor, objeli jsme blok a pak nabídli 800 dolarů v hotovosti. My jsme navrhli 900, nakonec jsme se dohodli na 850. Říkali jsme si, že raději Chroustíka prodáme levněji, než abychom se strachovali, že ho prodat nestihneme. Sepsali jsme kupní smlouvu a za půl hodiny už jsme Chroustíkovi mávali z okna. Bude nám chybět, bylo to spolehlivé autíčko a zažili jsme spolu spoustu dobrodružství. Danča lituje, že si ho nemůže vzít domů do Čech. Ale spát jsme šli s ulehčením.

Středa 17. 10. 2012 – Prodáváme Chroustíka

Probuzení v postýlce bylo příjemné. Ukuchtili jsme si k snídani vajíčka, bylo trošku nezvyklé, že jsme předtím nemuseli rozdělávat benzínový vařič a vyrábět si z víčka od ešusu a přírodních materiálů vodní lázeň. Na inzerát konečně někdo odpověděl, domluvili jsme si tedy schůzku na druhou hodinu. Předtím jsme ještě zajeli na pojišťovnu domluvit ukončení smlouvy. Auto necháme pojištěné do soboty. Na registr prý nemusíme a značky si můžeme nechat. Aby chroustík vypadal atraktivněji, zajeli jsme s ním do myčky. Byla ale nějaká ruční, člověk do ní házel mince a pak si mohl vybírat z různých programů a auto si vlastně umyl sám. Protože jsme se v těch jejich programech moc nevyznali a nevěděli jsme, jaký postup je nejlepší, podařilo se Kapymu autíčko odbahnit, ale do nablýskaného fára to mělo daleko.

Auto jsme pak rovnou z myčky jeli ukázat prvním zájemcům. Mladý sympatický pár se právě vrátil z cest po Evropě- konkrétně po Španělsku, tak jsme si celkem rozuměli. Kluk vypadal, že autům celkem rozumí, Chroustík se mu celkem zamlouval, všiml si, že pravé kolo má trochu vůli. Nakonec nám řekl, že se ještě chce podívat na další auta a večer se ozve. Vrátili jsme se domů a zjistili, že na e-mail přišly další tři dotazy, zda auto ještě máme. Nic konkrétního, ani telefonický kontakt, ani žádost, abychom auto přivezli ukázat. Odpověděli jsme, že auto stále k dispozici je, ale žádná další reakce od nich nepřišla. Večer jsme zašli do blízkého kostela, mše byla tentokrát pro změnu velice krátká, za půl hodiny jsme byli venku.

Úterý 16. 10. 2012 – Zpět v Calgary

Naposledy na naší cestě jsme se vzbudili ve stanu. Poté jsme pokračovali v cestě do Banffu. cestou jsme se několikrát stavěli na různých výhledech. Museli jsme se totiž naposledy podívat na nádherné hory, bude se nám po nich stýskat. Ve městě jsme se zastavili v mekáči na internet a snažili se prodat autíčko.

V mekáčích se stále hraje soutěž monopoly, tentokrát jsme vyhráli hned dvakrát: hranolky a cheesburger. Zajímavé je, že pokaždé vyhraje Kapy, Danča ještě ani jednou. U vedlejšího stolu jsme brzy zaslechli známý jazyk – nějaká krajanka právě skypovala domů. Později jsme se dali do řeči, říkala, že v Banffu pracuje a prý je tu relativně dost Čechů. V Banffu také pracují Francouzi, se kterými jsme společně byli na couchsurfingu v Calgary u Wojtka. Zašli jsme je krátce pozdravit, za chvilku museli pokračovat v práci. Ještě dvě hodinky cesty a byli jsme v Calgary. Do odletu pobydeme opět u Wojtka. V Calgary bylo naprosto odporné počasí, zima a pršelo. Wojtek nám žertem vynadal, jaké počasí jsme to přivezli, do včerejška prý bylo pěkně. Stan jsme dnes sice ještě rozložili, ale to jen proto, aby proschnul. Na náš inzerát na internetu zatím nikdo neodpovídá, rozhodli jsme se ho zatraktivnit a připsali jsme, že jsme ochotní auto po Calgary dovézt ukázat. Tak snad neprojezdíme majlant.

Pondělí 15. 10. 2012 – Radium Hot Springs

Po probuzení jsme zajeli na internet k Timíkovi. Dali jsme si kafčo a krabici koblih, část nám zbyla na svačinu. Počasí se trošku zlepšilo a naše nálada také. Projížděli jsme překrásným národním parkem Kootenay, který sousedí s NP Yoho a hlavně s naším starým známým NP Banff.

Příroda tu už byla podobná jako v Banffu: smaragdová jezera obklopená jehličnatými lesy a korunovaná vysokými horami. Zašli jsme do íčka, které bylo, jak už je v Britské Kolumbii zvykem, dobře vybavené mapkami a informacemi o okolí a také personál byl ochotný a příjemný. Rozhodli jsme se zajít si naposledy relaxovat do horkých pramenů, projížděli jsme totiž přes městečko Radium Hot Springs. Naložili jsme se do venkovního bazénu s teplou vodou, koukali na okolní hory a bylo nám dobře. Poté jsme pokračovali dále a hledali doporučené místo na spaní nazvané Dolly Warden. Sice bylo u silnice, ale jinak pěkné, zdarma, kousek od řeky, s obědvátky a výhledem na horské velikány. Tentokrát jsme nezvykle na místo táboření dorazili už dvě hodiny před setměním. V poklidu jsme si uvařili rizeto s hráškem a masovou konzervou. Nebylo to špatné, ale Kapymu k tomu strašně chyběla česká nakládaná okurka. V Kanadě a Americe sice nakládané okurky mají také, ale chutnají úplně jinak, ne tak dobře jako ty naše. Večer jsme trávili v Chroustíkovi při poslechu Járy Cimrmana.

Neděle 14. 10. 2012 – Přes Montanu na sever

Úkolem dne bylo dostat se co nejvíce na sever. Projížděli jsme celkem pěknými horami v Montaně, ale počasí stále za nic nestálo. Přejeli jsme naposledy hranici s USA, když úředník viděl, že za týden odlétáme, problémy nedělal a nechal nás jet. Octli jsme se tedy znovu v Kanadě, v Britské Kolumbii.

Ve městě Cranbrook jsme zašli k Timíkovi a snažili jsme se dát na internet inzerát na prodej našeho autíčka. Už jsme to dříve zkoušeli z USA, ale nešlo to, počítač vyčmuchal, že jsme mimo hranice Kanady a inzerát nezveřejnil. Dnešní den nás moc nebavil. Ještě že s námi jel Jára Cimrman a trošku nám zvedal náladu. Spali jsme u jezera Horseshoe Lake, v noci pršelo.

Sobota 13. 10. 2012 – Zkamenělý strom

Vůbec jsme nemohli dospat svítání, tma je nějakých třináct hodin denně a my přeci nejsme medvědi! Ještě za šera jsme sbalili stan a vyrazili k autíčku. Pro začátek dne jsme měli naplánovanou geotermální oblast Norris Geyser Basin. Byla to na americké poměry poměrně dlouhá, ale moc krásná vycházka. Jen se nám bohužel zkazilo počasí, po dvou krásných dnech se zatáhlo a začalo chvílemi pršet. Moc se nám líbil Pearl Geyser, sice právě nestříkal, ale tůňka měla nádherné perleťové barvy.

Také jsme procházeli kolem gejzíru steamboat, který je údajně nejvyšším aktivním gejzírem na světě a když je v ráži, stříká až 90 metrů vysoko. To se ovšem za posledních 20 let stalo jen asi desetkrát. Kouzelné bylo údolíčko nazvané Porcelain Basin, kde to vypadalo, jako by ze země prýštil bílý porcelán a postupně ho někdo maloval pastelovými barvami.

Ke konci procházky se nám rozpršelo, tak jsme se pospíchali se schovat do chroustíka. Cestou jsme se kratičce zastavili u „Roaring Mountain“, hory, z jejíhož nitra se valila oblaka páry a ozývaly podivné zvuky. Zajímavý také byl pohled na Obsidian Cliff, obsidiánovou horu. Nádherná byla oblast Mammoth Hot Springs, svah pokrytý travertinovými terasami s vodou, které vypadaly jako umělecká díla či antické fontány. Také jména některých kaskád odkazovala na antiku: Minerva Spring, Jupiter Spring. Travertin je hornina podobná vápenci, ale je pórovitá. Termální prameny vynášení na povrch vápník, který se po mnoho staletí usazuje a vytváří kouzelné kaskády. Terasy se neustále přetvářejí, zatímco některé vyschnou, jiné se opět zaplní vodou. V době naší návštěvy voda prýštila například z kaskády Cleopatra Terrace, nadchl nás všemi barvami hrající Palette Spring a také Canary Spring, kde na sněhobílém travertinu organismy vytvářely žluté, oranžové a červené povlaky, takže to vypadalo, jako by se z kýble vylila barva.

Zatímco spodní okruh je protkaný dřevěnými chodníčky, ten horní se projíždí autem. Tento způsob nám příliš nevyhovoval, člověk aby stále vystupoval a nastupoval, útary byly každých pár metrů. Nakonec jsme se zajeli podívat na „Petrified Tree“, zkamenělý strom. Jedná se o kmen stromu, který kdysi dávno zasypala směs sopečného prachu a půdy. Bez přístupu vzduchu se dřevo nerozložilo. V buňkách se nahromadily minerály, především křemík, a výsledný „zkamenělý strom“ si nakonec zachoval strukturu dřeva, ale všechny organické látky se přeměnily na minerály. Kmen zkamenělého stromu je uzavřen v ohrádce, aby si ho turisté nerozebrali.

Kousek nad ohrádkou jsme ale objevili další exemplář stále napůl zahrnutý hlínou a zde jsme si mohli zblízka prohlédnout zkamenělé letokruhy. Protože počasí bylo stále horší, usoudili jsme, že je nejvyšší čas národní park opustit a vydat se dále na sever směrem na Calgary. Tentokrát jsme jeli i po setmění a měli jsme trošku děsivou příhodu: na dálnici jsme v rachlosti 110 km/h najeli na špalek, který zřejmě vypadl nějakému autu z korby. Špalek se zasekl pod chroustíkem a dělal tam ukrutný rámus. Zastavili jsme u krajnice a špalek vyndali, naštěstí auto nikde nepoškodil, jen Chroustíkovi zůstalo v podvozku pár třísek. Ještě že to nebyl kámen. Přenocovali jsme v městském parku v Boulder City. Sice tam byl trochu hluk od silnice, ale trávník byl poměrně rovný. Vůbec jsme nemohli dospat svítání, tma je nějakých třináct hodin denně a my přeci nejsme medvědi! Ještě za šera jsme sbalili stan a vyrazili k autíčku. Pro začátek dne jsme měli naplánovanou geotermální oblast Norris Geyser Basin. Byla to na americké poměry poměrně dlouhá, ale moc krásná vycházka. Jen se nám bohužel zkazilo počasí, po dvou krásných dnech se zatáhlo a začalo chvílemi pršet. Moc se nám líbil Pearl Geyser, sice právě nestříkal, ale tůňka měla nádherné perleťové barvy. Také jsme procházeli kolem gejzíru steamboat, který je údajně nejvyšším aktivním gejzírem na světě a když je v ráži, stříká až 90 metrů vysoko. To se ovšem za posledních 20 let stalo jen asi desetkrát. Kouzelné bylo údolíčko nazvané Porcelain Basin, kde to vypadalo, jako by ze země prýštil bílý porcelán a postupně ho někdo maloval pastelovými barvami. Ke konci procházky se nám rozpršelo, tak jsme se pospíchali se schovat do chroustíka. Cestou jsme se kratičce zastavili u „Roaring Mountain“, hory, z jejíhož nitra se valila oblaka páry a ozývaly podivné zvuky. Zajímavý také byl pohled na Obsidian Cliff, obsidiánovou horu. Nádherná byla oblast Mammoth Hot Springs, svah pokrytý travertinovými terasami s vodou, které vypadaly jako umělecká díla či antické fontány. Také jména některých kaskád odkazovala na antiku: Minerva Spring, Jupiter Spring. Travertin je hornina podobná vápenci, ale je pórovitá. Termální prameny vynášení na povrch vápník, který se po mnoho staletí usazuje a vytváří kouzelné kaskády. Terasy se neustále přetvářejí, zatímco některé vyschnou, jiné se opět zaplní vodou. V době naší návštěvy voda prýštila například z kaskády Cleopatra Terrace, nadchl nás všemi barvami hrající Palette Spring a také Canary Spring, kde na sněhobílém travertinu organismy vytvářely žluté, oranžové a červené povlaky, takže to vypadalo, jako by se z kýble vylila barva. Zatímco spodní okruh je protkaný dřevěnými chodníčky, ten horní se projíždí autem. Tento způsob nám příliš nevyhovoval, člověk aby stále vystupoval a nastupoval, útary byly každých pár metrů. Nakonec jsme se zajeli podívat na „Petrified Tree“, zkamenělý strom. Jedná se o kmen stromu, který kdysi dávno zasypala směs sopečného prachu a půdy. Bez přístupu vzduchu se dřevo nerozložilo. V buňkách se nahromadily minerály, především křemík, a výsledný „zkamenělý strom“ si nakonec zachoval strukturu dřeva, ale všechny organické látky se přeměnily na minerály. Kmen zkamenělého stromu je uzavřen v ohrádce, aby si ho turisté nerozebrali. Kousek nad ohrádkou jsme ale objevili další exemplář stále napůl zahrnutý hlínou a zde jsme si mohli zblízka prohlédnout zkamenělé letokruhy. Protože počasí bylo stále horší, usoudili jsme, že je nejvyšší čas národní park opustit a vydat se dále na sever směrem na Calgary. Tentokrát jsme jeli i po setmění a měli jsme trošku děsivou příhodu: na dálnici jsme v rachlosti 110 km/h najeli na špalek, který zřejmě vypadl nějakému autu z korby. Špalek se zasekl pod chroustíkem a dělal tam ukrutný rámus. Zastavili jsme u krajnice a špalek vyndali, naštěstí auto nikde nepoškodil, jen Chroustíkovi zůstalo v podvozku pár třísek. Ještě že to nebyl kámen. Přenocovali jsme v městském parku v Boulder City. Sice tam byl trochu hluk od silnice, ale trávník byl poměrně rovný.

Pátek 12. 10. 2012 – Grand Canyon of the Yellowstone

Ráno jsme sbalili stan a vyrazili na další objevování Yellowstonu. Projížděli jsme okolo obrovského jezera Yellowstone, které má rozlohu 350 km2. Šli jsme se projít po obsidiánové pláži jezera na Gull Point.

Prošli jsme si geotermální oblast Mud Volcano, kde jsme obdivovali bahenní sopky – místa, kde skrze bahno probublávaly na povrch plyny a na povrchu vytvářely větší či menší bubliny. Líbil se nám jev „Dragon's Mouth Spring” – Dračí tlama. byla to jakási jeskyně, ze které vytékala voda, valila se oblaka dýmu a ozývaly se takové zvuky, že jsme málem začali věřit na všechny pohádky o dracích. V této oblasti bylo také hodně cítit síru a někde dokonce síra vytvářela na zemi žluté fleky.

Tento zápach, díry v zemi, ze kterých se valí pára, bublající horká voda a bahno, to vše určitě lidé mohli dříve považovat za důkaz existence pekla. O kousek dále jsme si prohlíželi Sulphur Caldron, jámu v zemi naplněnou žlutě zbarvenou kyselinou sírovou téměř stejně silnou, jako je v autobaterii. Kupodivu v této horké kyselé vodě žijí bakterie, které vytváří další kyselinu sírovou. Od jezera Yellowstone jedeme podél stejnojmenné řeky, která ve žlutých skalách vyhloubila až 360 m hluboký kaňon - Grand Canyon of the Yellowstone.

Ten je opravdu překrásný, šli jsme se podívat na hned několik vyhlídek z různých úhlů. Moc se nám líbily dvoje vodopády i to, jak se žlutá i méně zastoupená červená skála drolí a barevný písek na svazích vytváří nádherné obrazce. K jedné vyhlídce na vodopády vedly železné schody se zábradlím asi do poloviny kaňonu a na začátku nás opět pobavila upozornění, že cesta je extrémně náročná, člověk má hodně pít a odpočívat aby si neuhnal infarkt, a chůze na podpatcích se nedoporučuje.

Na jednom odpočívadle jsme se zastavili ukuchtit si k obědu čínskou nudlovku. V benzínovém vařiči docházel benzín, tak ho Kapy chtěl dolít z 20 litrového kanystru. Ten byl ale přeplněný, manipulace s ním byla obtížná a Kapymu vystříkl benzín přímo do obličeje. Naštěstí stihl zavřít oči a nic se mu nestalo, jen ho trochu pálil obličej. Pokračovali jsme do informačního centra Canyon Village. Protože se připozdívalo a věděli jsme, že do tmy nestihneme si prohlédsnout vše, co nás ještě v parku zajímá, zašli jsme se zeptat na spaní v tzv. backcountry, tedy v přírodě nedostupné autem. Brian nás sice strašil, že je to drahé a člověk musí projít celodenním školením, naštěstí měl ale mylné informace. Platit jsme nemuseli nic a zabralo nám to necelou hodinu, z toho asi 20 minut jsme čekali, až dorazí příslušný ranger a dalších 20 minut jsme koukali na informační video. Dozvěděli jsme se jen dvě až tři drobnosti, jinak už jsme vše znali nazpaměť, jsme už za tu dobu v severní Americe proškolení horem dolem, měli by nám dát nějaký certifikát a už nás s tím nezdržovat. Poté jsme si museli vybrat místo, kde přesně budeme spát. V Yellowstone mají jakási primitivní označená tábořiště, kde je možné přespat. Vybavená jsou pouze cedulkou, udupaným místem na stan a tyčí, na kterou se zavěšuje na noc jídlo. Na rovinu jsme rangerovi řekli, že nám jde pouze o nocleh zdarma, tak nám doporučil místo u jezera Ice Lake pouhou míli od silnice. Poslední zbytky slunečního světla jsme využili na prohlídku termální oblasti Artists Paintpots, kde opět půda byla barevně zbarvená. Moc se nám líbila malá čistě bílá bahenní sopka, která vytvářela velké bubliny, které pak praskly a rozlétly se, takže všude kolem sebe házela bílé bláto. Pojmenovali jsme ji Flusík. Poté jsme dojeli zaparkovat chroustíka a sbalili jsme si na přenocování „v divočině“. Už nás dost deprimuje, že se zde stmívá v sedm večer a sluníčko vychází kolem osmé. Den je pak hrozně krátký a v noci nemá cenu nikam moc cestovat, když člověk nic nevidí. S krosnami jsme došli k jezírku, postavili stan, ukuchtili, pozorovali západ slunce a pak nebe plné hvězd.

Čtvrtek 11. 10. 2012 – NP Yellowstone

Když jsme se dosyta vyspali po včerejším dlouhém dni, vydali jsme se do národního parku Yellowstone. Je to nejznámější, nejnavštěvovanější a nejstarší národní park USA, v letáku se tvrdí, že je to i nejstarší národní park na světě. Založen byl roku 1872. Park je hodně rozmanitý, ale asi nejzajímavější je jeho geotermální aktivita. Velká část NP Yellowstone se v podstatě nachází v obrovském kráteru sopky, která naposledy vybuchla před 640 000 lety. Na mnoha místech ze země vystupuje pára, stříkají gejzíry, bublá bahno, anebo se člověk může podívat do hlubin pramenů s teplou vodou, které hrají všemi barvami. Park je opravdu rozlehlý, má rozlohu asi 8900 km2. Pohybovali jsme se ve výšce okolo 2500 m. n. m. Do parku je přístup ze čtyřech světových stran a všechny příjezdové cesty vedou k veliké „osmičce“, tedy ke dvěma spojeným okruhům silnice, které propojují největší zajímavosti parku. Počítá se především s americkou auto-turistikou od parkoviště k parkovišti s krátkými okruhy po dřevěných chodníčcích. Ke každé oblasti je možné si koupit nebo půjčit průvodce chodníčky. Ten je pravděpodobně psaný speciálně pro vozíčkáře, protože každé malé stoupání nebo dokonce schody jsou tam červeně zvýrazněné a popsané. Než jsme to pochopili, trochu jsme se divili, když průvodce varoval před prudkým stoupáním a cesta šla téměř po rovině. Mapu silnic dostane každý po zaplacení u vjezdu do parku. Komu autoturistika nevyhovuje, může si prý vybrat z 1500 km stezek pro pěší, mapu těchto stezek je potřeba si sehnat zvlášť v íčku. Spaní mimo placené kempy je možné, pokud si člověk zařídí povolení, tzv. backcountry permit. Povolení je zdarma, ale je nutné předem nahlásit, na kterém z mnoha tábořišť hodláte přenocovat, shlédnout informační protimedvědí video a popovídat si s rangerem o bezpečnosti.

Jedna z našich prvních zastávek byla u obrovského jezera Yellowstone ve West Thumb Geyser Basin. Nejkrásnější z geotermálních jevů zde byla hluboká jezírka s teplou vodou. Okraje těchto jezírek někdy byly pestře zbarvené a vytvářely duhu – zelená, hnědá, červená, žlutá. Voda směrem od středu postupně chladne a v různě teplých vodách pak žijí různé druhy barevných termofilních organismů. V nejteplejším prostředí pak už žádné organismy nepřežijí a voda je tam průzračná, někdy smaragdová, někdy tyrkysová. Když jsme se dostatečně pokochali, šli jsme se podívat na nejznámější gejzír parku, Old Faithful Geyser. Tento „starý věrný“ vystřikuje pravidelně jednou za 70 – 90 minut a proto ho turisté mají rádi. Mohou si totiž naplánovat, v kolik hodin se na něj přijdou podívat. Hned u gejzíru je postavené informační centrum, které je architektonicky řešené tak, aby skrz něj bylo na gejzír vidět. Když jsme ke gejzíru dorazili, houfovali se u něj turisté, a tak jsme poznali, že „představení“ začne co nevidět. A také že ano.

Přikládáme obrázek, abyste z toho taky něco měli. Pokračovali jsmena Black Sand Basin, další geotermální oblast s gejzíry a barevnými horkými prameny. Toto místo se jmenuje „black sand“ podle černého obsidiánového písku. Obsidián vzniká prudkým ochlazením žhavé lávy. Je velmi tvrdý, hladký a lesklý, také se mu říká sopečné sklo. O kousek dále byla další oblast, Biscuite Basin s překrásným safírově modrým pramenem Sapphire Pool. Z cesty jsme viděli prvního yellowstonského bizona. To jsme ještě netušili, že jich v národním parku uvidíme celá stáda. Abychom se prošli více než okolo auta, udělali jsme si delší vycházku na Mystic Falls – mystické vodopády. Poté jsme si ještě prohlédli termální oblast Midway Geyser Basin, kde se nachází největší barevný horký pramen, Grand Prismatic Spring, který má v průměru 90 metrů. Z jasně modré barvy jezera přechází okraje do zelené, žluté a jasně oranžové. Bohužel už bylo poměrně chladno a kvůli páře stoupající z až 70°C teplé vody jsme moc pěkný výhled neměli.

Naše poslední zastávka byla v oblasti Lower Geyser Basin, kde nás zaujal gejzír Young Hopeful (mladý a nadějný), který stříkal podstatě bez přestávky. Byl to jakýsi opak gejzíru „Old Faithful“. Pro přespání jsme si dnes vybrali kemp u Lewis Lake, kde po sezóně vypnuli vodu a přestali vybírat poplatky. Tábořiště bylo téměř plné.

Středa 10. 10. 2012 – NP Grand Teton

Od Briana jsme vyrazili celkem brzy ráno směrem na NP Yellowstone, o kterém nám na Aljašce Petr tak barvitě vyprávěl, že jsme ho nechtěli minout. Cestou jsme se stavili dokoupit nějaké zásoby. Po chvíli jsme opět jeli od obchodu. Danče se totiž vybila poslední baterka do MP3 přehrávače a přáli jsme si, aby s námi i nadále cestoval Jára Cimrman. Také jsme si zašli do Taco Bell na tortilu. Z Utahu jsme přes Idaho jeli do státu Wyoming. Cesta byla docela pěkná, vedla horami, tak bylo na co koukat. Před městem Jackson jsme se zastavili na kochací a svačící pauzu v průsmyku, ze kterého byl pěkný výhled do údolí. V Jacksonu nás zaujaly brány do parku poskládané z jeleních parohů. V okolí města je velká jelení rezervace a tak je toto zvíře téměř symbolem města. Zašli jsme se podívat do informačního centra a poptat se, zda nám cestou do Yellowstonu mohou doporučit něco pěknéhop. Tentokrát jsme neodešli s prázdnou. Než se dostaneme do samotného Yellowstonu, budeme projíždět méně známým národním parkem Grand Teton. Obdrželi jsme popis zajímavých vyhlídek a vycházek. Potěšilo nás, že poplatek 25 dolarů nám platí na týden do obou národních parků. První národní Park je pojmenován podle jeho nejvyšší hory, Grand Teton (4197 m). Silnice vede rovnoběžně s horským pásmem, a tak jsme mohli vysoký hřeben hor obdivovat a fotit.

Zastavili jsme se u jezera Jenny Lake, podél kterého jsme se vydali na asi 12 km dlouhou vycházku k vodopádům Hidden Falls. Slovo „hidden“ znamená schované, snad proto, že vodopády, ač kousek od jezera, jsou schované v lese a jsou vidět teprve, když dojdete přímo k nim. Byly krásné a o kousek dál byl nádherný výhled na jezero. Nocovali jsme v úzkém prostoru mezi oběma národními parky, kde je krásný kemp zdarma, klidný, u řeky, s obědvátkem a ohništěm. Večeři bravurně zajistil tuňák s těstovinami.

Úterý 9. 10. 2012 – Salt Lake City a okolí

Tak jsme se rozhodli, že když už v tom Salt Lake City jsme, tak se také podíváme trošku do města. Ráno jsme si trochu pospali, po včerejším náročném dni jsme to potřebovali. Nejprve jsme se vypravili do muzea vzdušných sil (Airforce Museum). Prohlédli jsme si letadla od prvních dvoukoláků s křídly, přes obě světové války až po současná trysková letadla.

Dokonce jsme viděli i takzvané neviditelné letadlo (Black Bird). Kapy vzpomínal na mládí, kde toto letadlo obdivoval ve sbírce modelů strejdy Jirky a tak byl rád, že si ho mohl prohlédnout v životní velikosti. Letadla nebyly žádné modýlky, ale ve většině případů stroje vyřazené ze služby. Zaujal nás také MIG21, který měla Česká republika do nedávna ve své výzbroji. Psali u něj, že se jedná o model ze 60. let 20. století. V muzeu pracovali jako dobrovolníci nadšenci do letadel, především důchodci. Jeden z nich se nám chvíli věnoval a něco nám k exponátům pověděl. Když jsme se nabažili letadel, pokračovali jsme do centra města, do čtvrti okolo mormonského chrámu. Salt Lake City je jakýmsi hlavním městem mormonů.

Zašli jsme se podívat na 26 pater vysokou „faru“, kde je nahoře vyhlídka pro turisty. Je zdarma, ale turisty tam dovedou místní mormonky, takzvané sestry, a ty cestou povídají o svém náboženství. Protože jsme se báli, aby nebyly příliš dotěrné, připojili jsme se k rakouské rodince a předstírali, že moc anglicky neumíme. Kapymu to předstírání šlo lépe :-) . Zeshora jsme měli výhled na další mormonské památky. Dominantou je chrám, kde, jak řekla sestra, se svatí (jak označovala členy své církve) žení a vdávají a chodí na bohoslužby. Mohou tam ovšem jen někteří mormoni, což blíže nespecifikovala. Od Briana jsme ovšem věděli, že tam mohou pouze ti, kteří církvi odvádějí 10% svých příjmů. Ostatní si musí vystačit s méně exkluzivními kostely. Vedle chrámu mají knihovnu s genealogickým softwarem, kdokoliv si tam může zdarma pátrat po svých předcích. Údajně mají největší genealogickou databázi na světě. Přemýšleli jsme, proč mají tuto instituci právě u svého hlavního chrámu a proč se mormoni zabývají právě genealogií. Vzhledem k tomu, že nám Brian vyprávěl, že mormoni křtí i již zemřelé osoby, předpokládáme, že se snaží zpětně pokřtít na svou víru co nejvíce svých předků. Zda by s tím ti předci souhlasili, to je netrápí. Dokonce prý křtí i zemřelé židy, což se těm, kteří jsou ještě naživu, moc nelíbí. Brian nám dále vyprávěl, že mormoni věří, že muži se po smrti stanou bohy na nějaké vzdálené planetě a ženy jim tam budou sloužit. Je překvapivé, že i ženy se do takto pojatého nebe chtějí dostat. Mormoni nám pro dnešek stačili, další jejich památky už obhlédnout nepůjdeme. Krátce jsme zajeli k univerzitě, která byla v roce 2002 hostitelem olympijských her. Parkovat se tam dalo ale jen na nějaké permity a než jsme zjistili, kde a jak je získat, už nám někdo málem psal pokutu. Raději jsme pokračovali poohlédnout se po obchodu se sportovním vybavením REI (ceny jako na Aljašce, ale méně slev). Naším posledním cílem bylo samotné Great Salt Lake, tedy Velké solné jezero. Jedná se o druhé nejslanější jezero na světě po Mrtvém moři. I tady by prý voda člověka extrémně hodně nadnášela. Moc lidí se v něm ale prý nekoupe. Jezero dříve bylo mnohem větší, na místech, kde již vyschlo, je země pokrytá solnou krustou, na které se nachází tratě na měření maximální rychlosti aut a padlo zde mnoho rychlostních rekordů. Tento terén je vhodný, protože jsou zde velké rovné neosídlené plochy a sůl je dostatečně tvrdá a má výbornou adhezi. Přístup k jezeru je možný z ostrova Antelope Island, jenže tam se je možné dostat pouze po placené silnici. Jiný přístup nám ani v íčku neporadili, tak jsme se rozhodli si ho najít sami. Problém je, že někde je začátek jezera desítky metrů zarostlý travou a vodními rostlinami, jinde okolo něj vede dálnice, na které nejde zastavit a jít se kochat, jinde by zase člověk musel přelézat železniční násep, nebo tam byl přímo zákaz vstupu, protože tam nějaká firma těžila sůl. Nakonec jsme zamířili po nějaké odbočce a po chvíli jsme s překvapením zjistili, že jsme dojeli na ostrov, ke kterému v naší mapě žádná silnice nevede.

Dojeli jsme k místu, kde jsme se po přejití slaného pásu dostali do jezera. Koupat jsme se nešli, protože vody zde nebylo ani po kotníky. Navíc zde nebyla sprcha a vrátili bychom se obaleni slanou skořápkou. Danča se šla kousek brodit v sandálech. Nohy po oschnutí vypadaly jak obílené a sandály ztvrdly na kámen. Pomalu nám začalo zapadat sluníčko a sůl na dně získávala růžový nádech. K Brianovi jsme dojeli až za tmy. Po večeři nás vzal do místí zmrzlinárny, kde měli asi 20 příchutí točené zmrzliny, třeba dýňovou. Člověk si do kelímku natočí zmrzliny dle chuti a posype jednou z desítek sypání od malin po marshmalowny. Nějak jsme neodhadli velikost kelímku a sytost pokrmu a tak jsme šli spát poněkud přecpaní.

Pondělí 8. 10. 2012 – Národní park Arches

Ráno jsme vstali brzy, protože nás čekal daleký výlet. Už po šesté hodině jsme vyrazili na cestu. Jelo se nám pěkně, postupně se rozednívalo a krajina přestávala být jednotvárná, okolo nás se zvedaly krásné červené skalní útvary. Národní park Arches, do kterého jsme mířili, je proslulý nespočtem nádherných skalních oblouků z červeného pískovce.

Slovo „arches“ v názvu parku znamená „oblouky“. Skalních oblouků prý je v oblasti až 2500, my se ale podíváme jen na několik z nich. Protože nás trošku už tlačí čas, vezmeme to tentokrát po americku jako jednodenní výlet po silnici vedoucí mezi několika známými skalními útvary a uděláme si několik kratších vycházek. Jinak by bylo možné zařídit si povolenku ke spaní ve volné přírodě a jít si objevovat své vlastní oblouky, skalní věže a viklany. Vstup do parku stojí 10$ na auto a při placení každý dostane mapičku okolí asfaltky s vyznačenými zajímavostmi.

Povolení platí na celý týden. Kousek za branou je návštěvnické centrum, kde jsme shlédly poučný film o parku a o tom, jak tyto podivní útvary vznikají. Za všechno prý může sůl. Kdysi dávno prý v oblasti bývalo moře, které vyschlo a zanechalo po sobě stovky metrů silnou krustu soli. Na tu se v průběhu věků vršil písek, ze kterého se postupně stala pískovcová hornina. Sůl vespod ale byla pod tlakem nestabilní a různě se pohybovala a rozpouštěla, díky čemuž pukala i pískovcová vrstva nahoře. Voda, vítr, teplotní rozdíly a gravitace způsobují erozi, oblouky se zvětšují, zeslabují a časem se zhroutí.

Vyrazili jsme na cestu po silnici a téměř na každém místě, kde se dalo zastavit, jsme vyběhli z auta a kochali se krajinou, jakou jsme ještě neviděli. Ze začátku byla obloha maličko zatažená, ale za chvilku se nádherně vyjasnilo a tak jsme nemohli přestat fotit kontrasty blankytné oblohy, červených skal a zelené vegetace. Krajina má především pouštní charakter, někde dokonce rostou kaktusy, ale v mnoha stinných místech nebo u vody se daří kleči a křovinám. Při pojmenovávání přírodních krás zapojili lidé svou představivost, a tak zde máme v překladu „Tři drbny“, „Babylonskou věž“, „Varhany“ a podobně.

Jedním ze zajímavých útvarů je Balanced Rock, obrovský kámen usazený na skalním pilíři. První vycházku jsme šli k asi nejznámějšímu a nejfotogeničtějšímu oblouku „Delicate Arch“, jehož obrázek je namalován i na většině espézetek v Utahu. Nejprve jsme došli na dvě vyhlídky omrknout si oblouk zdálky a pak jsme se šli projít přímo k němu. Byl nádherný, jen ulovit fotku bez cizích lidí vyžadovalo trochu trpělivosti. Autem jsme pak pokračovali dále. Nadchla nás vyhlídka na bludiště skalního města Fiery Furnace. Ještě jsme se šli projít k dalšímu oblouku po cestě a nakonec jsme dojeli na konec silnice a vyrazili na vycházku po „Devil’s Garden“ – čertově zahrádce. Zde se nachází největší oblouk parku, Landscape Arch. Je dlouhý asi jako fotbalové hřiště, ale dost tenký. V roce 1991 se z něj pořádný kus odlomil a nikdo neví, jak dlouho ještě vydrží, než se sesune k zemi.

Nedaleko od Landscape Arch jsme mohli vidět, jak takový zřícený oblouk vypadá. S několika dalšími zastávkami jsme se vrátili na zažátek národního parku a pokračovali jsme do Grand Canyonu řeky Colorado. Přímo národní park Grand Canyon je sice až o 500 km dále, ale jeli jsme asi 30 km při řece Colorado, která se čím dál tím více zakousávala do rudých skal a vytvářela nádherný kaňon, který sice v porovnání s turisticky známou částí kaňonu je malý, ale sám o sobě byl velice impozantní. Po 20 km jsme odhadovali výšku kaňonu na 300 m. Dole, o 500 km dále, ovšem výška dosahuje až 1600 m. Když jsme vyráželi zpět do Salt Lake City, už se stmívalo a postupně začaly vycházet hvězdy. Poznatkem večera bylo: Amerika je váždě hustá, všechno tady mají větší. Dokonce i velký vůz na obloze. Spíš megavůz. Do Salt Lake City jsme dorazili až kolem půlnoci. Unavení, ale okouzlení.

Neděle 7. 10. 2012 – Výlet nevýlet

Po včerejším večeru jsme si všichni trochu pospali. Brian se Sindrou šli na návštěvu a nám dali pár tipů na výlety. Zašli jsme na španělskou mši. Líbily se nám písničky ve španělském rytmu doprovázené kytarou, ale nečekali jsme, že upovídaný farář dokáže mši natáhnout na dvě hodiny. Mezi přijímáním a závěrečným požehnáním zařadil kázání číslo dvě. Poté jsme se šli podívat k Velkému solnému jezeru (Salt Lake). Moc jsme ho ale neviděli, silnice vedoucí na ostrov totiž byla zpoplatněná. Příště si necháme poradit nějaký lepší neplacený přístup. Dále jsme se zajeli podívat do Weber’s Canyon, kde jsme doufali ve vycházku, ale nenašli jsme žádnou cestu ani mapku a ani nikdo z turistů o žádné cestě nevěděl. Naše další zastávka byla u restaurace obklopené nádhernými skalními útvary. Bohužel i zde vedla pouze dálnice a pěší stezky vůbec neexistovaly. Po suti se nám škrábat moc nechtělo a v okolí to navíc bylo samý plot a soukromý pozemek. Odbočku na další místo na „hikování“ jsme přejeli a na posledním doporučeném místě bylo zakouřeno zřejmě od nějakého menšího lesního požáru. Raději jsme dnes už výletování vzdali a šli pořádně naplánovvat zítřejší výlet do NP Arches. Chvíli po nás dorazili do domku naši hostitelé. Brian k večeři ukuchtil vynikající steaky. Probírali jsme, jak se v obou zemích slaví nejrůznější svátky a dozvěděli jsme se také mnoho zajímavostí o pracovním právu v Utahu. Šokovalo nás, že mateřská dovolená zde trvá pouhých šest týdnů a je neplacená, zaměstnavatel pouze musí po tuto dobu podržet novopečené mamince místo. Během dovolené, která často je jen dva až tři týdny ročně, musíte kromě dovolené samotné zvládnout i své případné nemoci, popřípadě i nemoci dětí. Kdo si vyčerpal dovolenou a pak si dovolil onemocnět, může dostat padáka. V případě hodně závažné nemoci (rakovina, nutná operace) drží zaměstnavatel místo tři měsíce, poté maroda vyhodí a přestane za něj platit pojištění. Jenže pojištění za něj neplatí ani stát a jedná se o hodně vysoké částky, které si v této nelehké situaci musí nemocný hradit sám. Něco jako výpovědní lhůta prý neexistuje, možné ukončit pracovní poměr kdykoliv na hodinu. Některé věci nám opravdu přišly dost nepochopitelné.

Sobota 6. 10. 2012 – Velký výlet s Brianem

Město Salt Lake City je obklopené horami, stačí vyjet za poslední domky a můžete jít na tůru nebo v zimě lyžovat. Podmínky pro lyžování jsou dobré, dokonce se zde v roce 2002 konala zimní olympiáda. Brian nás dnes vzal na výlet do hor. Ptal se, jestli chceme malý, střední nebo velký „hike“ neboli výšlap. Vybrali jsme si velký, po dlouhém cestování autem jsme si chtěli trochu protáhnout nožky. Ptali jsme se na převýšení a Brian začal mluvit o téměř 3000 metrech. Toho jsme se trochu zalekli, ale pak jsme pochopili, že do více než 2000 metrů nad mořem pojedeme autem a jen zbytek půjdeme. Krajina byla moc pěkné, škoda že takové hory nemáme za Prahou.

Došli jsme se podívat k jezírku, do kterého dva pánové s dětským nadšením házeli ze skály co největší balvany a měli radost, jak to šplouchlo. Pak začali soutěžit v házení žabek. Brian říkal, že házení kamenů do vody Američané milují. Brian se ptal, jestli chceme pokračovat dále, což jsme s nadšením přijali. Stoupali jsme k dalšímu jezírku, přišlo nám to jako pohodová procházka, ale Brian vypadal, že toho má dost, ačkoliv jsme často strategicky zařazovali fotící pauzy.

Dostali jsme se téměř do sedla mezi dva vrcholy, jejich zdolání jsme raději nenavrhovali, abychom Briana zbytečně neuhnali. Za tři hodinky jsme byli zpět u auta. Doma pak Brian manželce vykládal, na jakém jsme byli obrovském hiku, až na vrcholu, a že jestli chce zjistit, jak má špatnou fyzičku, že má s námi taky někam jít. Fakt jsme se krotili, ale nožky už nějak do kopců běhají samy. Tak snad nám to chvíli vydrží. Cestou z výletu jsme se stavovali v obchodním domě Casco koupit něco na večeři. Tento obchoďák trochu připomíná české Makro, jen je tam větší zmatek. Jestli mají v normálních amerických supermarketech velká balení, tak tady mají zásadně pouze obrovská. Večeři Brian se Sindrou podávali přes plot sousedům, se kterými se hodně kamarádí. Jedli jsme tedy všichni u sousedů na zahradě. Když se sousedé doslechli o našem dnešním velkém výletě a dozvěděli se, že jsme stanovali v Denali na Aliašce a že chceme teď v říjnu kempovat v yellowstonském národním parku, prohlásili, že jsme blázni. A to jsme se v Kanadě cítili docela normálně, spíše ze začátku jsme se občas styděli, když nás kanadští důchodci s krosnami téměř předbíhali do kopců. U večeře Brian se Sindrou hodně vzpomínali na Sušici, na české pivo a především na Tomáše, kterého tímto zvou, ať taky někdy dorazí! Protože se ochladilo, přesunuli jsme se k sousedům domů. Zde jsme zjistili, že pár dýní u Briana před vchodem je velice decentní výzdoba. Ačkoliv Halloween mají až téměř za měsíc, v kuchyni i obýváku se to jen hemžilo dýněmi a dalšími haalloweenskými dekoracemi všech velikostí a z nejrůznějších materiálů. Ale zlatým hřebem obýváku bylo něco jiného: dva hrací automaty původem prý z Las Vegas. Prostě dnes jsme zažili americký večer jako vyšitý.

Pátek 5. 10. 2012 – Hurá do Salt Lake City

Jelikož krajina i dnes byla stejně jednotvárná jako včera, rozhodli jsme se, že na to šlápnem a těch 750 km do Salt Lake City dojedeme. Když jsme se probudili, naše lovkyně ještě spaly v karavanu. Ve stanu jsme tedy nechali naši obvyklou „navštívenku“ – pohlednici Prahy s poděkováním. Zastavili jsme se v opět v jednom kovbojském městečku, tentokrát ve Weiseru. Zaujal nás obchůdek se sedly, pan sedlář je přímo v krámku ručně vyráběl z poctivé kůže.

Některá byla malá umělecká díla. Panu sedláři jsme vysvětlili, že pro naše koně pod kapotou sedlo nepotřebujeme, ale že jsme v podobném krámku ještě nebyli. Ve vedlejším městě jsme se došli najíst, tentokrát do Taco Bell, což je fastfood s mexickou kuchyní. Na tortilách jsme si moc pochutnali, byla to příjemná změna. Mexických fastfoodů a restaurací tady přibývá a španělština tady je po angličtině nejpoužívanější jazyk. V USA totiž žije mnoho přistěhovalců z Mexika, ať už legálních či nelegálních.

Další cesta nám rychle utíkala, zpestřovali nám ji Šimek a Grossman svými povídkami. Kolem deváté večer jsme dorazili do Salt Lake City za kamarádem Brianem, který byl několikrát u Danči rodičů v Sušici a na oplátku nás zve už několik let k sobě do Salt Lake City. Je to sice drobet zajížďka, ale blíž v následujících letech pravděpodobně nebudeme. Brian už nás vyhlížel a k večeři nám uvařil pravé domácí hamburgery. Moc se mu povedly. Navíc vytáhl plzeňské pivo a becherovku, prý abychom se cítili jako doma. Poté nás provedl domem, který jeho manželka Sindra už začala zdobit na Halloween. Ubytoval nás v pokoji pro hosty, kde to vypadalo opravdu krásně, jako v hotelu. Vyspat se opět v posteli bylo velice příjemné.

Čtvrtek 4. 10. 2012 – Narozeniny v loveckém stanu

Ráno byla docela zima. Stan jsme dnes bourat nemuseli. Abychom se zahřáli, hned po probuzení jsme kus ujeli a zatopili si v autíčku. Pak jsme se zastavili u supermarketu omrknout ceny. Příjemné zjištění bylo, že USA je o dost levnější než Kanada a i oproti Aljašce se ceny dost snížili. Protože měla Danča narozeniny, vybrala si v obchodě dort.

Typické narozeninové dorty byly odporně strakaté a přeplácané, šla tedy do ovocného koláče, který jí ladil k tričku. Po slavnostní snídani jsme pokračovali směrem na Salt Lake City, kde navštívíme kamaráda Briana. Z Vancouveru je to asi 1500 km, tak jsme jeli jako o závod. Cestou budeme projíždět přes státy Washington, Oregon a Idaho do Utahu. Mysleli jsme, že cestou budeme trošku stavět a kochat se, ale krajina byla dosti jednotvárná, jen ze začátku jsme ve Washingtonu projížděli hornatou oblastí a pak už jen nekonečnými prériemi, místy bylo sice trochu trávy ale častěji to byla spíš vyschlá polopoušť, občas trošku zvlněná krajina, pak zase placka.

Zastavili jsme se v městečku Ellensburg. Bylo to takové kovbojské město, hodně lidí chodilo v džínách, košili a klobouku, občas i v kovbojských botách. Hledali jsme informační centrum, abychom se optali, co bude po cestě zajímavého, kde bychom se mohli zastavit. Dozvěděli jsme se, že po cestě zajímavého nebude nic. Napřed řídila Danča, pak Kapy a pak zase Danča. Nějak byla rozjetá, jednotvárná krajina jí moc nebavila a už se těšila do Salt Lake. Nechtělo se jí stavit na vyhlédnutém tábořišti zdarma a tak chtěla zkusit o něco dále tábořiště za 5 dolarů, které jsme také měli zjištěné z internetu. Bohužel to nebyl moc dobrý nápad. Už se setmělo a 15 km dlouhá odbočka vedla šílenou štěrkovanou děrovatou a klikatou lesní cestou, po které se pouze v nejlepších úsecích dalo jet 30 km/h. Několikrát jsme na cestě potkali stádo krav, které nechtěly uhnout. Když jsme se dostali celkem blízko GPS souřadnic zjištěných z internetu, džípíeska zahlásila: nyní odbočte vpravo. Jenže vpravo bohužel žádná cesta nevedla. Danča ještě jednou celý úsek prošla s čelovkou, jestli jsme odbočku nepřehlédli, ale nebyla tam. GPSka zatím našla náhradní trasu do cíle. Zkusili jsme to znovu, ale skončili jsme u cedule: soukromý pozemek, vstup zakázán. Protože jsme slyšeli, že někteří Američané neváhají sáhnout po zbrani, když jim někdo leze na soukromý pozemek, raději jsme se otočili a drncali zpět. Spát v lese se nadalo, hned u cesty v podstatě všude byl plot a soukromý pozemek. Najednou jsme v lese jako Jeníček s Mařenkou zahlédli světélko a karavan. Danča se šla za světélkem podívat, byla to lucerna osvětlující prostor mezi karavanem a jakýmsi velkým stanem. Živou duši ale neviděla. Chvíli volala, zda tam někdo je, a když se nikdo neozýval, vydala se zpět k autu. V tom se z lesa začalo také ozvývat volání: kdo tam? Vrátila se a z karavanu vylezly dvě paní, říkaly, chuděrky, že už byly v posteli. Danča se zeptala, zda bychom si za karavanem nemohli postavit náš maličký stan. Dámy nám ale navrhly, že se můžeme vyspat v jejich stanu na slámě. Dokonce tam byla kamínka, ve kterých nám zatopily. Dozvěděli jsme se, že jsou s rodinami na lovu. Danča se ztrapnila, když se zeptala, zda loví losy. Ti na prériích samozřejmě nežijí, omlouvala se, že se nedávno vrátila z Kanady a ještě se nepřeorientovala. A bonbonek na konec: jedna z našich zachránkyň se jmenovala Angel. Tak jsme si ve stanu uvařili večeři a na hromadě slámy se vyspali.

Středa 3. 10. 2012 – Vancouver

Ráno byla zima, nespíš kousek pod nulou. Rychle jsme si uvařili čaj a pokračovali směrem na Vancouver po silnici nazývané Sea to Sky Highway – Silnice od moře do nebe. My jsme ji ovšem projížděli v opačném směru: z horského Whistleru do přímořského Vancouveru. Za městem Squamish jsme měli krásný výhled na záliv Tichého oceánu obklopený lesy a horami a korunovaný blankytnou oblohou téměř bez mráčku. Nádhera. Před polednem jsme byli ve Vancouveru. Byl to trochu šok, z liduprázdné divočiny se za pár dní dostat do velkoměsta a řešit, že stojíme před íčkem a nemáme kde zaparkovat, přesněji řečeno stojíme v placené zóně mezi mrakodrapy a netušíme, jak a kolik se za parkování platí. Psali tam cosi o platbě mobilním telefonem a s tím se nám narychlo experimentovat nechtělo. Kapy tedy zůstal v autě, aby se to nedalo brát jako parkování a Danča rychle sběhla do íčka pro mapku centra. Konkrétní informaci, kde je neplacené parkování, od pracovníka íčka nedostala, povídal cosi o rezidenční oblasti, ale tam jsme nic nemohli najít, tak jsme nakonec auto za 5$ na den nechali ve Stanley Parku.

Tento park údajně patří k největším městským parkům na světě, kdo a podle jakých kritérií to počítal ovšem netušíme. Jisté je, že se jmenuje po Lordu Frederickovi Stanleym, který byl v letech 1883 – 1893 generálním guvernérem Kanady. Jmenuje se podle něj také Stanley, Cup, jeho synové totiž hráli hokej a pan Stanley se tedy stal věrným a nadšeným fanouškem tohoto sportu.. Park, který leží na poloostrově, je protkán velkým množstvím cest a cyklostezek. Obyvatelé Vancouveru zde mohou trávit svůj volný čas a procházet se mezi až 100 let starými a 75 metrů vysokými stromy. My jsme na okraji parku poprvé v životě potkali medvídky mývaly. Na lidi jsou zvyklí, trpělivě čekali, až si vylovíme a zapneme foťák. Šli jsme si projít Downtown - centrum města. Líbila se nám cesta pro pěší a cyklisty při moři s výhledem na hory. Okolo nás stále probíhali sportující lidé, což nás v čase oběda překvapilo. Že by si místo oběda dali kolečko kolem centra?

Trošku zvláštní je, že jsme se do kanadského Vancouveru nejvíce těšili na Chinatown – čínskou čtvrť. Zašli jsme si zde do jedné z mnoha čínských restaurací na oběd. Objednali jsme si menu pro dva, přinesli nám dva vrchovaté talíře čínských masových směsí a další ohromný talíř čínských smažených nudlí s masem. Ohromně jsme si pochutnali. Jen jsme nechápali, jak jsme dokázali tak obrovské porce spořádat, původně jsme si mysleli, že si toho alespoň půlku budeme muset nechat zabalit s sebou. Poté jsme se proplétali uličkami a nakukovali do obchůdků s potravinami. U většiny věcí jsme netušili, co to je, jak to chutná ani k čemu se to může používat. Čínské nápisy nám příliš nepomohly. Z věci, které se nám podařilo identifikovat, zmíníme třeba sušené ryby a krevety, sušené chobotnice a mořští koníci, mořské řasy a nejrůznější druhy hub včetně chorožů. Neidentifikovali jsme různé druhy kořenů a zrní. Jako zákusek jsme si v jednom čínském pekařství koupili podivné rosolovité koule s kokosem a arašídy. Poté jsme si prohlédli čínskou zahradu. Kousek za hranicí Chinatownu začínala historická, tzn. asi 100 let stará čtvť Gasstown. Její největší atrakcí jsou první parní hodiny na světě. Jak fungují, to jsme úplně nepochopili, ale vychází z nich pára a každou čtvrt hodinu pískají. Pak jsme se procházeli směrem k autu, zašli jsme k Timíkovi na kafe a na net a pak jsme vyrazili směrem do amerického státu Washington směrem na Seattl. Na hranicích byla fronta, ale jinak nám problémy nedělali. Zakotvili jsme na odpočívadle a přespali v autě.

Úterý 2. 10. 2012 – Whistler

Po probuzení jsme neradi opouštěli naše překrásné tábořiště. Přes noc nám teplý vítr krásně prosušil spacáky, další noci budou zase perfektně hřát. Cestou jsme se kochali výhledem na krásný kaňon řeky Fraser. Projížděli jsme stále vyprahlou a vysušenou krajinou, občas se objevil velký zelený lán zavlažovaného pole.

Tato oblast leží ve srážkovém stínu Coastal Mountains – Pobřežních hor a je tu i teplo, zemědělství se tady asi docela daří. Dokonce tady mají i vinařství. Zatímco včera nám v íčku o něco severněji říkali, že 19°C je na začátek října hrozně moc, tady si zase stěžovali, že je letos neobvykle chladno, že běžně mívají do konce září 35°C. Je neskutečné, jak rychle se krajina i klima mění. Zastavili jsme se v městě Lillooet, které bylo známé těžbou jadelitu. Ložisek tohoto zeleného kamene je v okolí sice dost, ale už se téměř netěží. Město má veřejné prostory vyzdobené velkými bloky leštěného jadelitu, ty největší byly až metr a půl vysoké. Zašli jsme do informačního centra, kterému vládla poměrně mladá slečna, která ale svou práci eidentně milovala a bylo to hodně poznat. Každému se snažila sdělit co nejvíce zajímavostí o svém městě a okolí, vše ochotně vysvětlila a nadšení z ní přímo zářilo. Dávala nám potěžkat vzorky jadelitu, který prý patří k nejtěžším a nejtvrdším kamenům, ač vzniká přeměnou z měkkého mastku. Tento nerost v minulosti používali místní Indiáni třeba jako sekyru. V řekách v okolí prý můžeme najít jadelitové oblázky, pro Indiány skrývala řeka ale mnohem větší bohatsví: lososy. Dodnes se prý Indiáni v létě rádi vystěhují ze svých domů k řece, kde si udělají rybářský tábor. Nalovené ryby nařežou a horkým vzduchem suší pod jednoduchými přístřešky. V minulosti prý sušení lososi fungovali i svým způsobem jako platidlo: okolní kmeny jim výměnou za lososy nosili ovoce, zeleninu a mnoho dalších užitečných věcí. Jak jsme již zmiňovali, v době zlaté horečky v Bakerville do Lillooetu proudili zlatokopové po řece Fraser a odsud pokračovali po souši. Náklad jim nosili koně a osli, jeden podnikatel ale přišel s nápadem, že bse díky suchému teplému klimatu mohli zapojit také jiná, jinde osvědčená zvířata. Z Asie importoval 23 velbloudů. Zlatokopové s nimi ale nebyli spokojení, některé prý velbloudi pokopali, jiným sežrali oblečení a další si stěžovali, že velbloudi svým zápachem plaší ostatní zvířata. Ani velbloudům se v Kanadě moc nelíbilo, jijich měkké tlapky zvyklé na pouštní písek zdejší ostré skály rozedraly do krve. Podnikatelský záměr tak byl odsouzen k neúspěchu a jen pár velbloudů se pak ještě několik let chovalo v Lillooet jako rarita. Město Lillooet si hraje na velké drsňáky, v marketingových materiálech lákají turisty, aby se sem přišli umazat a nedbali na jizvy, modřiny a zlámané malíčky, to prý k dobrodružství patří.

Kousek za městem jsme se zastavili u jezera Seton Lake, kde si prý místní snoubenci pořizují svatební fotografie. Další kochací pauza byla u jezara Duffey Lake. O něco dále nás nadchlo první ze třech jezer Joffre Lakes, které bylo nádherně tyrkysové, obklopené lesem a svěží zelenou trávou a nad ním se z hor valil mohutný ledovec. Další dvě jezera jsou o něco výše, tedy blíže ledovci, ale zpáteční cesta k nim trvá tři hodiny. V okolních horách bychom mohli klidně strávit dva týdny, je to zde nádherné. Závidíme kanadským a americkým důchodcům, kteří zde v obytných vozech brázdí zemi neomezení časem a keždý měsíc jim na účtu přistane dostatečná částka na další cestu. Za městem Pemberton jsme se zastavili prohlédnout si vodopády Nairn Falls. Padající voda vytvořila ve skále zajímavé útvary – obří hrnce, mosty a tunely. O kus dále jsme dojeli do lyžařského střediska Whistler, kde se odehrávaly některé disciplíny olympiády ve Vancouveru v roce 2010.

V informačním centru jsme dostali poslední potřebnou samolepku do sbírky a s ní skládací lahve na vodu. Poté jsme se šli podívat po městečku, je hezky upravené, ale moc nás nebavilo, prostě takové vyloženě turistické městečko a spousta obchůdků s tuctovými suvenýry a předraženým sportovním vybavením. S olympijskými kruhy jsme se ale vyfotit museli. Vleky nejezdily, sníh roztál „už“ v červenci a další čekají až koncem listopadu. Nocleh jsme na dnešek měli vyhlédlý jako obvykle v kempu zdarma, tentokrát před městem Squamish. Museli jsme k němu ale jet kus po štěrkových cestách a měli jsme jen velice nepřesné souřadnice, tak to bylo trochu dobrodružné, ale nakonec jsme ho našli.

Pondělí 1. 10. 2012 – Španělsko

Ráno jsme se probudili v autě někdy kolem sedmé. Bylo už trochu světlo. Jenže co to, kouknem na oblohu a on tam místo slunce svítil měsíc! Bourat stan jsme dnes nemuseli, tak jsme rovnou vyrazili na další cestu. Zastavili jsme se ve městečku Quesnell, kde měli jako atrakci obrovskou pánev na rýžování zlata. Vsadíme se, že taky největší na světě. Přijde nám, že o čemkoliv, co nemají v sousedním městě, se tady směle říká, že je to když ne jediné, tak alespoň největší, nejstarší atd. na světě.

Z Quesnellu se dá odbočit na městečko Bakerville, což je skanzen městečka z dob zlaté horečky. Chodí tam lidé v dobových oblecích a mají tam celou řadu atrakcí. My tam ale nepojedeme, protože jim včera skončila sezóna. Ve městě Williams Lake měli krásné veliké dřevěné íčko, dokonce otevřené a ještě k tomu s internetem.

Několik dalších měst po cestě se jmenovalo zvláštně: 108 Mile House, 100 Mile House, 70 Mile House. Tato pojmenování pochází z dob zlaté horečky v Bakerville, lidé jeli z Vancouveru proti proudu řeky Fraser do města Lillooet, odkud poté na koních postupovali dále. Po cestě byla síť domů, kde si mohli odpočinout, najíst se a vyměnit si koně. Tato místa se pojmenovávala podle jejich vzdálenosti od města Lillooet. V obci 108 Mile House je menší skanzen, několik různých starých dřevěných domů – pošta, kovář, banka, kostel... Kapy obdivoval malou výstavku dvojmužných motorových pil. V Britské Kolumbii je hodně významný dřevařský průmysl a i cestou jsme potkali několik pil a mnoho kamionů naložených kládami. V 100 Mile House pro změnu měli vystavené obrovské běžky, jistě také největší na světě. V íčku nám řekli, že je letos obzvláště teplý rok, dnes bylo 19°C a slunečno, běžně prý touto dobou bývá 5-7°C. Krajina se tady hodně změnila, byla hodně suchá, hodně suché trávy i kamenité až písčité půda, připomínala nám Španělské vnitrozemí. O něco dále jsme odbočili na silnici na Whistler a zakempili na překrásném tábořišti Marble Canyon (Mramorový Kaňon). Je po sezóně, tedy zdarma. Tábořiště leží u jezera, za jezerem i za silnicí se tyčí pěkně zbarvené skály.

Na informační ceduli jsme se dozvěděli, že na dně jezera jdou zvlášní útvary připomínající korály. Vytvářejí je prý jakési prehistorické organismy. Protože byl krásný teplý den, šli jsme se vykoupat do jezera. Na protější stráni jsme nasbírali dřevo na oheň a po dlouhé době jsme si na ohni grilovali hamburgery. Časem jsme si všimli, že skála za jezerem je nádherně osvícená měsícem, ten ale ještě nebyl vidět, protože byl schovaný za protější skálou. Počkali jsme si, až vyjde. Svítil opravdu hodně, dalo by se při něm číst a všechny předměty házely velice zřetelné stíny. Protože byla jedna z nejteplejších nocí na naší cestě a navíc už nelétali žádní komáři, spali jsme dnes pod širákem.

Neděle 30. 9. 2012 – Mezinárodní věhlas Zetoru

Ráno jsme si přivstali, místo v obvyklých osm jsme vstávali v sedm. Po snídani a sbalení stanu jsme se šli podívat a poptat po městě, jestli nemají nějaký katolický kostel. Asi dvakrát jsme ho přejeli, než nám došlo, že ta velká budova s basketbalovým hřištěm, kterou jsme tipovali na sportovní centrum, je vlastně kostel. Zatímco jsme čekali na mši, dal se s námi do řeči jeden z místních farníků. Dozvěděli jsme se, že kostel sídlí v bývalé škole a proto vypadá tak netypicky. Tam, kde probíhají bohoslužby, bývala tělocvična. Vedle v aule se farníci scházejí na kafe po mši a ve třídách mají dostatek prostoru na nedělní školu pro děti i na další aktivity a setkání. Pan farář byl z Nigérie a s angličtinou trošku bojoval, výslovnost a melodii řeči měl poněkud originální. Kapy prohlásil, že půlku mše přemýšlel, jakým jazykem že to vlastně mluví. Zastavili jsme se také na to kafe po mši. Od povídavého farníka jsme se dozvěděli, že má pozitivní vztah k naší zemi, protože jeho tatínek si koupil československý traktor – Zetora a byl s ním moc spokojený. Když s ním v zimě odhrnoval sníh, nemohl si vynachválit vyhřívanou kabinu. Cestou jsme si chtěli udělat malou vycházku k vyhaslé sopce ve Fraser Lake. V letácích byla sopka zmíněná, ale nevěděli jsme, kde přesně to je. Informační centrum mělo zavřeno, tak jsme se zkoušeli ptát místních. Jedna paní nás poslala zpět před město, tam jsme opět nenašli žádnou stezku ani informace, tak jsme se poptali někoho z místních a ten nás pro změnu poslal 13 km zcela opačným směrem. Měli jsme pocit, že si z nás dělají legraci, tak jsme se jim na sopku vykašlali a jeli dál. Okolní příroda nás až tak moc neoslnila, se zastávkami si počkáme do hor. Zastavovali jsme skoro jen v informačních centrech. Před nedávnem jsme totiž objevili, že i Bristká Kolumbie má svůj turistický pas, do kterého se sbírají samolepky. Za šest samolepek z informačních center dostaneme exkluzivní skladnou lahev na vodu s logem Britské Kolumbie. Má to ale háček, že dost íček má zavřeno – buď proto, že už končí sezóna, nebo že je sobota, neděle, pondělí, ráno, večer či jiná nevhodná doba. Anebo mají zavřeno jen tak, bez udání důvodu. Dnešním velkým cílem bylo město Prince George. Po měsíci jsme zašli k Timovi na koblihy. Původně to mělo být hlavně kvůli internetu, ale i přes všechny cedule „wifi“ nám spojení se světem nefungovalo, měli to rozbitý. Poté jsme oběhli nákupy, hlavně jsme se těšili na obchod Safe on Foods, že doplníme zásoby koření, cukru a soli v rozumném množství za rozumné ceny. Informační centrum v Prince George mělo otevřeno, bohužel tam nebyl ten skvělý týpek, který nám cestou na sever doporučil Tumbler Ridge a Kemp u Hodného Pána. Místo něj tam byli dva zmatení mlaďoši, které každá naše otázka velice zaskočila. Ale snažili se, nakonec někde vyštrachali seznam kempů zdarma v okolí města. Jeden jsme si vybrali a i když trochu s obtížemi, nakonec jsme ho i našli. Byl to maskovaný malý plácek u jezera se třemi obědvátky. V autě jsme sice vezli maso na hamburgery, ale dost pršelo a na oheň jsme to neviděli. V dešti jsme si uvařili alespoň těstoviny s omáčkou. Stan jsme nestavěli, výjimečně byl hezky vyschlý, tak abychom ho zbytečně nenamočili. Celkem pohodlně jsme se vyspali v autě, bylo pěkně teplo.

Sobota 29. 9. 2012 – Indiánská vesnice

Po snídani v kempu jsme se šli podívat na místo spojené s historií městečka, Battle Hill. Je to poměrně malý kopec nad řekou, kde dříve měl nedobytné opevnění místní indiánský kmen. Jeden z jeho vůdců byl velice silný a často napadal okolní kmeny. Ti se mu chtěli pomstít, ale do města se přes opevnění nedostali.

Indiánské kmeny spolu často bojovali. Buď šlo právě o loupežná přepadení, a nebo si vyhlásili válku, která ovšem probíhala fikaně: aby se všichni navzájem nepobili, vybrali za každou stranu jednoho nejlepšího bojovníka a tito dva šampióni se utkali v souboji. Ten, který vyhrál souboj, vyhrál tím zároveň svému kmenu válku. U města Kitwanga měly být podle našich letáků ještě další totemy, ty jsme ovšem neobjevili. Napojili jsme se na silnici č. 16 zvanou Yelowhead Highway, po které jedeme na východ do města Prince George.

Tato silnice už vede o něco civilizovanější a osídlenější krajinou. Projížděli jsme různými pěknými městečky, občas jsme v nich zastavili. V městě New Hazelton měli dokonce otevřené informační centrum, tak jsme si nabrali pěkné mapičky a podrobné mnohastránkové letáky na zbytek naší cesty po provincii. Sice s sebou máme několik turistických průvodců, ale tato oblast v nich není zpracovaná. Před íčkem měli tři velké sochy profesí, které formovaly tento region: Objevitel, zlatokop a dřevorubec. V blízkém původním městě Old Hazelton se nám velice líbily různobarevné historické domky, starý kolesový parník a především indiánský skanzen Ksan Historical Village. Dřevěné dlouhé domy byly pomalované indiánskými motivy a před nimi stály totemy. Vstup do muzea byl zdarma, kromě toho je možné jít na placenou prohlídku s průvodcem. Velice pěkný byl také obchůdek se suvenýry, zaujaly nás předměty pletené z cedrové kůry a relativně decentní kravaty s indiánskými motivy. Hezké byly také voňavé dřevěné krabičky, ptali jsme se prodavačky, z jakého dřeva jsou. „Asi bříza nebo cedr, myslím, že nejspíš bříza“, odpověděla nám. Kapy si o jejích odborných kvalitách pomyslel své, byl si jistý, že se jedná o jehličnan. Spíš to vypadala, že paní zná jen tyto dva stromy.

Cestou z Ksan jsme se stavili na obědvátku s nádherným výhledem na kaňon řeky Skeena River. Přes řeku také vede pěkný kovový most. Uvařili jsme si čínskou nudlovou polévku s tuňákem, moc jsme si pochutnali, ale Kapy měl stále chuť na pořádný kus masa. Ten přišel o něco později ve městečku Smithers, kde jsme objevili supermarket Safeway a zašli si do koutku s teplým jídlem na kuře s brambory a těstoviny se sýrem. Jak tak obědváme, někdo nás nadšeně zdraví. A hele, náš známý z Kolína nad Rýnem! Přisedl si, aby si s námi popovídal. Vyprávěl, že i on prošel důkladnou kontrolou na celnici v Hyder. Říkal, že v Kanadě fotí obrázky zvířat a pak je prodává. Také nás chtěl vzít na výlet na focení medvědů, ale to jsme zamítli. Ve městě jsme po dlouhé době jsme také potkali obchod Canadian Tire, tak jsme koupili Chrousíkovi olej a nám hezký kalendář. Večer jsme zastavili v kempu ve městě Burns Lake. Moc se nám nelíbil, byl blízko u silnice, trochu špinavý, ale zdarma. Danča šla shánět pitnou vodu, dostala ji v jednom baru. Barman byl velice milý a říkal, že se chce jednoho dne podívat do Prahy. Rád by totiž navštívil všechny země, které jsou dobré v hokeji. Večer jsme si začli do fitka. Kousek od kempu totiž byl velký park s dětským hřištěm a vedle stroje jako z posilovny, jen pod širým nebem a zadarmo. Tak rodiče asi pošlou děti na houpačky a sami si jdou zacvičit. Pokud mají v rodině také teenagery, mohou je poslat vedle do skateparku.

Pátek 28. 9. 2012 – Naposledy na Aljašce

Ráno byla hora nad jezerem pečlivě schovaná v šedých mracích. Kdybychom ji včera neviděli, ani by nás nenapadlo, že tam nějaká je. Jeli jsme se podívat do městečka Stewart a hned za ním jsme naposledy překročili hranici s Aljaškou, abychom se podívali do městečka Hyder.

Městečko je hned za hranicí a není silnicí spojené s žádným dalším městem na Aljašce. Při přechodu z Kanady do USA ani nebyla hraniční kontrola. Tohoto výletu jsme později trošku litovali. Hyder bylo zapadlé městečko, informační centrum ani mapa nikde. Na konci města silnice kamsi pokračovala, ale žádné označení tam nebylo. Poblíž ale zastavilo jiné auto vracející se právě po této silnici. Vylezl turista s foťákem a Danča se ho šla zeptat, co a jak. Turista byl Němec z Kolína nad Rýnem a byl evidentně rád, že si má s kým povídat. je to učitel na důchodu a už po několikáté v létě půl roku jezdí sám po Kanadě a Aljašce, kde fotí divoká zvířata. Obrázky pak prodává. Dozvěděli jsme se, že kousek odsud je známá plošina, kam turisté chodí pozorovat medvědy při lovu lososů v řece. Jelikož ale momentálně lososi natáhnou, nejsou tam ani medvědi ani rangeři. Výhled na zátoku nebyl špatný. O něco dále po silnici se prý dojede na překrásný ledovec. Vydali jsme se tedy na cestu. Cesta byla špatná, samá díra, nelíbila se nám ani Chroustíkovi a ledovec stále nikde. Proti nám jezdila spousta kamionů, v okolí totiž nedávno znovu otevřeli těžbu zlata. Když jsme začali být netrpěliví, prohrabala Danča kupu letáků, aby se dozvěděla, že ledovec je vzdálen 30 mil, tedy asi 45 km po této strašné cestě. Raději jsme to otočili.

V Hyder jsme se podívali jen do jednoho obchůdku a přes cestu nám přeběhl černý medvěd, jinak jsme tam nic zajímavého neviděli. Při cestě do Kanady už nás na hranicích kontrolovali a to velice důkladně, strávili jsme tam téměř dvě hodiny. Napřed jsme si museli vystoupit z auta a celníci nám ho asi čtvrt hodiny důkladně prohledávali. Bylo jim úplně jedno, že mrzneme venku v tričku. Jelikož v batohu v deskách objevili Danči životopis, málem nás přesvědčili, že v Kanadě celou dobu nelegálně pracujeme. Pak se vyptali na všechno, co mohli: kde jsme v Praze pracovali, kde máme nábytek zatímco jsme na cestách, kdo přesně bydlí na chalupě v Třebomyslicích, kolik nás stálo auto, proč ho máme pojištěné zrovna na půl roku, jak je mají rodičové... Dokonce chtěla vědět, jaké má Kapy heslo na e-mail, aby si mohla ověřit, na kdy máme zpáteční letenku. Kapy jí heslo dal, bylo mu totiž jasné, že z českých e-mailů stejně nic nepochopí, pokud vůbec přijde na to, z jaké stránky se na e-mail na českém seznamu leze. Měl pravdu, po chvíli se vrátila s tím, že nám tedy všechno věří, ač letenku neviděla. Nakonec nás do Kanady tedy pustili a nemuseli jsme zbytek života strávit v zapadlém Hyder. Do pasu jsme dostali nějaký nečitelný cár papíru, který máme odevzdat při odletu. Mysleli jsme si, že se na hranicích mimo sezónu musí extrémně nudit. Když jsme ale o den později náhodou potkali na cestách našeho známého německého turistu z Kolína, řekl nám, že ho také kontrolovali hrozně dlouho a že zjistil, že mladá celnice je tam teprve dva týdny, tak to bere extrémně pečlivě. Asi si chce na pár mimosezónních turistech vyzkoušet všechny procedury. Zatýkání si naštěstí nechala na nějaké příští zbloudilce. Otrávení ze zdlouhavé kontroly jsme pokračovali dále. Ve městě jsme se zkoušeli dostat na internet, ale byl extrémně pomalý a neustále vypadával.

Krásnou cestou mezi horami jsme se vrátili zpět na silnici č. 37 a pokračovali směrem na jih. V městečku Kitwancool jsme se pokochali krásnými indiánskými totemy z cedrového dřeva. Zakempili jsme o kousek dále ve městě Kitwanga, kde byl v parku kemp zdarma. Moc se nám tam líbilo, měli tam místa na stan, obědvátka, ohniště, dokonce dřevo zdarma.

Dlouho do noci jsme seděli u ohně, pekli brambory a povídali. Moc se nám líbí, jak v Britské Kolumbii podporují turismus a kempování, mají zde nepřeberné množství odpočívadel, rekreačních oblastí a kempů zdarma. Kdyby se sem někdo chystal, jejich seznam je na stránce http://apps.gov.bc.ca/pub/recst/ .