Úterý 2. 10. 2012 – Whistler

Po probuzení jsme neradi opouštěli naše překrásné tábořiště. Přes noc nám teplý vítr krásně prosušil spacáky, další noci budou zase perfektně hřát. Cestou jsme se kochali výhledem na krásný kaňon řeky Fraser. Projížděli jsme stále vyprahlou a vysušenou krajinou, občas se objevil velký zelený lán zavlažovaného pole.

Tato oblast leží ve srážkovém stínu Coastal Mountains – Pobřežních hor a je tu i teplo, zemědělství se tady asi docela daří. Dokonce tady mají i vinařství. Zatímco včera nám v íčku o něco severněji říkali, že 19°C je na začátek října hrozně moc, tady si zase stěžovali, že je letos neobvykle chladno, že běžně mívají do konce září 35°C. Je neskutečné, jak rychle se krajina i klima mění. Zastavili jsme se v městě Lillooet, které bylo známé těžbou jadelitu. Ložisek tohoto zeleného kamene je v okolí sice dost, ale už se téměř netěží. Město má veřejné prostory vyzdobené velkými bloky leštěného jadelitu, ty největší byly až metr a půl vysoké. Zašli jsme do informačního centra, kterému vládla poměrně mladá slečna, která ale svou práci eidentně milovala a bylo to hodně poznat. Každému se snažila sdělit co nejvíce zajímavostí o svém městě a okolí, vše ochotně vysvětlila a nadšení z ní přímo zářilo. Dávala nám potěžkat vzorky jadelitu, který prý patří k nejtěžším a nejtvrdším kamenům, ač vzniká přeměnou z měkkého mastku. Tento nerost v minulosti používali místní Indiáni třeba jako sekyru. V řekách v okolí prý můžeme najít jadelitové oblázky, pro Indiány skrývala řeka ale mnohem větší bohatsví: lososy. Dodnes se prý Indiáni v létě rádi vystěhují ze svých domů k řece, kde si udělají rybářský tábor. Nalovené ryby nařežou a horkým vzduchem suší pod jednoduchými přístřešky. V minulosti prý sušení lososi fungovali i svým způsobem jako platidlo: okolní kmeny jim výměnou za lososy nosili ovoce, zeleninu a mnoho dalších užitečných věcí. Jak jsme již zmiňovali, v době zlaté horečky v Bakerville do Lillooetu proudili zlatokopové po řece Fraser a odsud pokračovali po souši. Náklad jim nosili koně a osli, jeden podnikatel ale přišel s nápadem, že bse díky suchému teplému klimatu mohli zapojit také jiná, jinde osvědčená zvířata. Z Asie importoval 23 velbloudů. Zlatokopové s nimi ale nebyli spokojení, některé prý velbloudi pokopali, jiným sežrali oblečení a další si stěžovali, že velbloudi svým zápachem plaší ostatní zvířata. Ani velbloudům se v Kanadě moc nelíbilo, jijich měkké tlapky zvyklé na pouštní písek zdejší ostré skály rozedraly do krve. Podnikatelský záměr tak byl odsouzen k neúspěchu a jen pár velbloudů se pak ještě několik let chovalo v Lillooet jako rarita. Město Lillooet si hraje na velké drsňáky, v marketingových materiálech lákají turisty, aby se sem přišli umazat a nedbali na jizvy, modřiny a zlámané malíčky, to prý k dobrodružství patří.

Kousek za městem jsme se zastavili u jezera Seton Lake, kde si prý místní snoubenci pořizují svatební fotografie. Další kochací pauza byla u jezara Duffey Lake. O něco dále nás nadchlo první ze třech jezer Joffre Lakes, které bylo nádherně tyrkysové, obklopené lesem a svěží zelenou trávou a nad ním se z hor valil mohutný ledovec. Další dvě jezera jsou o něco výše, tedy blíže ledovci, ale zpáteční cesta k nim trvá tři hodiny. V okolních horách bychom mohli klidně strávit dva týdny, je to zde nádherné. Závidíme kanadským a americkým důchodcům, kteří zde v obytných vozech brázdí zemi neomezení časem a keždý měsíc jim na účtu přistane dostatečná částka na další cestu. Za městem Pemberton jsme se zastavili prohlédnout si vodopády Nairn Falls. Padající voda vytvořila ve skále zajímavé útvary – obří hrnce, mosty a tunely. O kus dále jsme dojeli do lyžařského střediska Whistler, kde se odehrávaly některé disciplíny olympiády ve Vancouveru v roce 2010.

V informačním centru jsme dostali poslední potřebnou samolepku do sbírky a s ní skládací lahve na vodu. Poté jsme se šli podívat po městečku, je hezky upravené, ale moc nás nebavilo, prostě takové vyloženě turistické městečko a spousta obchůdků s tuctovými suvenýry a předraženým sportovním vybavením. S olympijskými kruhy jsme se ale vyfotit museli. Vleky nejezdily, sníh roztál „už“ v červenci a další čekají až koncem listopadu. Nocleh jsme na dnešek měli vyhlédlý jako obvykle v kempu zdarma, tentokrát před městem Squamish. Museli jsme k němu ale jet kus po štěrkových cestách a měli jsme jen velice nepřesné souřadnice, tak to bylo trochu dobrodružné, ale nakonec jsme ho našli.