Čtvrtek 4. 10. 2012 – Narozeniny v loveckém stanu

Ráno byla docela zima. Stan jsme dnes bourat nemuseli. Abychom se zahřáli, hned po probuzení jsme kus ujeli a zatopili si v autíčku. Pak jsme se zastavili u supermarketu omrknout ceny. Příjemné zjištění bylo, že USA je o dost levnější než Kanada a i oproti Aljašce se ceny dost snížili. Protože měla Danča narozeniny, vybrala si v obchodě dort.

Typické narozeninové dorty byly odporně strakaté a přeplácané, šla tedy do ovocného koláče, který jí ladil k tričku. Po slavnostní snídani jsme pokračovali směrem na Salt Lake City, kde navštívíme kamaráda Briana. Z Vancouveru je to asi 1500 km, tak jsme jeli jako o závod. Cestou budeme projíždět přes státy Washington, Oregon a Idaho do Utahu. Mysleli jsme, že cestou budeme trošku stavět a kochat se, ale krajina byla dosti jednotvárná, jen ze začátku jsme ve Washingtonu projížděli hornatou oblastí a pak už jen nekonečnými prériemi, místy bylo sice trochu trávy ale častěji to byla spíš vyschlá polopoušť, občas trošku zvlněná krajina, pak zase placka.

Zastavili jsme se v městečku Ellensburg. Bylo to takové kovbojské město, hodně lidí chodilo v džínách, košili a klobouku, občas i v kovbojských botách. Hledali jsme informační centrum, abychom se optali, co bude po cestě zajímavého, kde bychom se mohli zastavit. Dozvěděli jsme se, že po cestě zajímavého nebude nic. Napřed řídila Danča, pak Kapy a pak zase Danča. Nějak byla rozjetá, jednotvárná krajina jí moc nebavila a už se těšila do Salt Lake. Nechtělo se jí stavit na vyhlédnutém tábořišti zdarma a tak chtěla zkusit o něco dále tábořiště za 5 dolarů, které jsme také měli zjištěné z internetu. Bohužel to nebyl moc dobrý nápad. Už se setmělo a 15 km dlouhá odbočka vedla šílenou štěrkovanou děrovatou a klikatou lesní cestou, po které se pouze v nejlepších úsecích dalo jet 30 km/h. Několikrát jsme na cestě potkali stádo krav, které nechtěly uhnout. Když jsme se dostali celkem blízko GPS souřadnic zjištěných z internetu, džípíeska zahlásila: nyní odbočte vpravo. Jenže vpravo bohužel žádná cesta nevedla. Danča ještě jednou celý úsek prošla s čelovkou, jestli jsme odbočku nepřehlédli, ale nebyla tam. GPSka zatím našla náhradní trasu do cíle. Zkusili jsme to znovu, ale skončili jsme u cedule: soukromý pozemek, vstup zakázán. Protože jsme slyšeli, že někteří Američané neváhají sáhnout po zbrani, když jim někdo leze na soukromý pozemek, raději jsme se otočili a drncali zpět. Spát v lese se nadalo, hned u cesty v podstatě všude byl plot a soukromý pozemek. Najednou jsme v lese jako Jeníček s Mařenkou zahlédli světélko a karavan. Danča se šla za světélkem podívat, byla to lucerna osvětlující prostor mezi karavanem a jakýmsi velkým stanem. Živou duši ale neviděla. Chvíli volala, zda tam někdo je, a když se nikdo neozýval, vydala se zpět k autu. V tom se z lesa začalo také ozvývat volání: kdo tam? Vrátila se a z karavanu vylezly dvě paní, říkaly, chuděrky, že už byly v posteli. Danča se zeptala, zda bychom si za karavanem nemohli postavit náš maličký stan. Dámy nám ale navrhly, že se můžeme vyspat v jejich stanu na slámě. Dokonce tam byla kamínka, ve kterých nám zatopily. Dozvěděli jsme se, že jsou s rodinami na lovu. Danča se ztrapnila, když se zeptala, zda loví losy. Ti na prériích samozřejmě nežijí, omlouvala se, že se nedávno vrátila z Kanady a ještě se nepřeorientovala. A bonbonek na konec: jedna z našich zachránkyň se jmenovala Angel. Tak jsme si ve stanu uvařili večeři a na hromadě slámy se vyspali.