Neděle 30. 9. 2012 – Mezinárodní věhlas Zetoru

Ráno jsme si přivstali, místo v obvyklých osm jsme vstávali v sedm. Po snídani a sbalení stanu jsme se šli podívat a poptat po městě, jestli nemají nějaký katolický kostel. Asi dvakrát jsme ho přejeli, než nám došlo, že ta velká budova s basketbalovým hřištěm, kterou jsme tipovali na sportovní centrum, je vlastně kostel. Zatímco jsme čekali na mši, dal se s námi do řeči jeden z místních farníků. Dozvěděli jsme se, že kostel sídlí v bývalé škole a proto vypadá tak netypicky. Tam, kde probíhají bohoslužby, bývala tělocvična. Vedle v aule se farníci scházejí na kafe po mši a ve třídách mají dostatek prostoru na nedělní školu pro děti i na další aktivity a setkání. Pan farář byl z Nigérie a s angličtinou trošku bojoval, výslovnost a melodii řeči měl poněkud originální. Kapy prohlásil, že půlku mše přemýšlel, jakým jazykem že to vlastně mluví. Zastavili jsme se také na to kafe po mši. Od povídavého farníka jsme se dozvěděli, že má pozitivní vztah k naší zemi, protože jeho tatínek si koupil československý traktor – Zetora a byl s ním moc spokojený. Když s ním v zimě odhrnoval sníh, nemohl si vynachválit vyhřívanou kabinu. Cestou jsme si chtěli udělat malou vycházku k vyhaslé sopce ve Fraser Lake. V letácích byla sopka zmíněná, ale nevěděli jsme, kde přesně to je. Informační centrum mělo zavřeno, tak jsme se zkoušeli ptát místních. Jedna paní nás poslala zpět před město, tam jsme opět nenašli žádnou stezku ani informace, tak jsme se poptali někoho z místních a ten nás pro změnu poslal 13 km zcela opačným směrem. Měli jsme pocit, že si z nás dělají legraci, tak jsme se jim na sopku vykašlali a jeli dál. Okolní příroda nás až tak moc neoslnila, se zastávkami si počkáme do hor. Zastavovali jsme skoro jen v informačních centrech. Před nedávnem jsme totiž objevili, že i Bristká Kolumbie má svůj turistický pas, do kterého se sbírají samolepky. Za šest samolepek z informačních center dostaneme exkluzivní skladnou lahev na vodu s logem Britské Kolumbie. Má to ale háček, že dost íček má zavřeno – buď proto, že už končí sezóna, nebo že je sobota, neděle, pondělí, ráno, večer či jiná nevhodná doba. Anebo mají zavřeno jen tak, bez udání důvodu. Dnešním velkým cílem bylo město Prince George. Po měsíci jsme zašli k Timovi na koblihy. Původně to mělo být hlavně kvůli internetu, ale i přes všechny cedule „wifi“ nám spojení se světem nefungovalo, měli to rozbitý. Poté jsme oběhli nákupy, hlavně jsme se těšili na obchod Safe on Foods, že doplníme zásoby koření, cukru a soli v rozumném množství za rozumné ceny. Informační centrum v Prince George mělo otevřeno, bohužel tam nebyl ten skvělý týpek, který nám cestou na sever doporučil Tumbler Ridge a Kemp u Hodného Pána. Místo něj tam byli dva zmatení mlaďoši, které každá naše otázka velice zaskočila. Ale snažili se, nakonec někde vyštrachali seznam kempů zdarma v okolí města. Jeden jsme si vybrali a i když trochu s obtížemi, nakonec jsme ho i našli. Byl to maskovaný malý plácek u jezera se třemi obědvátky. V autě jsme sice vezli maso na hamburgery, ale dost pršelo a na oheň jsme to neviděli. V dešti jsme si uvařili alespoň těstoviny s omáčkou. Stan jsme nestavěli, výjimečně byl hezky vyschlý, tak abychom ho zbytečně nenamočili. Celkem pohodlně jsme se vyspali v autě, bylo pěkně teplo.