Pondělí 8. 10. 2012 – Národní park Arches

Ráno jsme vstali brzy, protože nás čekal daleký výlet. Už po šesté hodině jsme vyrazili na cestu. Jelo se nám pěkně, postupně se rozednívalo a krajina přestávala být jednotvárná, okolo nás se zvedaly krásné červené skalní útvary. Národní park Arches, do kterého jsme mířili, je proslulý nespočtem nádherných skalních oblouků z červeného pískovce.

Slovo „arches“ v názvu parku znamená „oblouky“. Skalních oblouků prý je v oblasti až 2500, my se ale podíváme jen na několik z nich. Protože nás trošku už tlačí čas, vezmeme to tentokrát po americku jako jednodenní výlet po silnici vedoucí mezi několika známými skalními útvary a uděláme si několik kratších vycházek. Jinak by bylo možné zařídit si povolenku ke spaní ve volné přírodě a jít si objevovat své vlastní oblouky, skalní věže a viklany. Vstup do parku stojí 10$ na auto a při placení každý dostane mapičku okolí asfaltky s vyznačenými zajímavostmi.

Povolení platí na celý týden. Kousek za branou je návštěvnické centrum, kde jsme shlédly poučný film o parku a o tom, jak tyto podivní útvary vznikají. Za všechno prý může sůl. Kdysi dávno prý v oblasti bývalo moře, které vyschlo a zanechalo po sobě stovky metrů silnou krustu soli. Na tu se v průběhu věků vršil písek, ze kterého se postupně stala pískovcová hornina. Sůl vespod ale byla pod tlakem nestabilní a různě se pohybovala a rozpouštěla, díky čemuž pukala i pískovcová vrstva nahoře. Voda, vítr, teplotní rozdíly a gravitace způsobují erozi, oblouky se zvětšují, zeslabují a časem se zhroutí.

Vyrazili jsme na cestu po silnici a téměř na každém místě, kde se dalo zastavit, jsme vyběhli z auta a kochali se krajinou, jakou jsme ještě neviděli. Ze začátku byla obloha maličko zatažená, ale za chvilku se nádherně vyjasnilo a tak jsme nemohli přestat fotit kontrasty blankytné oblohy, červených skal a zelené vegetace. Krajina má především pouštní charakter, někde dokonce rostou kaktusy, ale v mnoha stinných místech nebo u vody se daří kleči a křovinám. Při pojmenovávání přírodních krás zapojili lidé svou představivost, a tak zde máme v překladu „Tři drbny“, „Babylonskou věž“, „Varhany“ a podobně.

Jedním ze zajímavých útvarů je Balanced Rock, obrovský kámen usazený na skalním pilíři. První vycházku jsme šli k asi nejznámějšímu a nejfotogeničtějšímu oblouku „Delicate Arch“, jehož obrázek je namalován i na většině espézetek v Utahu. Nejprve jsme došli na dvě vyhlídky omrknout si oblouk zdálky a pak jsme se šli projít přímo k němu. Byl nádherný, jen ulovit fotku bez cizích lidí vyžadovalo trochu trpělivosti. Autem jsme pak pokračovali dále. Nadchla nás vyhlídka na bludiště skalního města Fiery Furnace. Ještě jsme se šli projít k dalšímu oblouku po cestě a nakonec jsme dojeli na konec silnice a vyrazili na vycházku po „Devil’s Garden“ – čertově zahrádce. Zde se nachází největší oblouk parku, Landscape Arch. Je dlouhý asi jako fotbalové hřiště, ale dost tenký. V roce 1991 se z něj pořádný kus odlomil a nikdo neví, jak dlouho ještě vydrží, než se sesune k zemi.

Nedaleko od Landscape Arch jsme mohli vidět, jak takový zřícený oblouk vypadá. S několika dalšími zastávkami jsme se vrátili na zažátek národního parku a pokračovali jsme do Grand Canyonu řeky Colorado. Přímo národní park Grand Canyon je sice až o 500 km dále, ale jeli jsme asi 30 km při řece Colorado, která se čím dál tím více zakousávala do rudých skal a vytvářela nádherný kaňon, který sice v porovnání s turisticky známou částí kaňonu je malý, ale sám o sobě byl velice impozantní. Po 20 km jsme odhadovali výšku kaňonu na 300 m. Dole, o 500 km dále, ovšem výška dosahuje až 1600 m. Když jsme vyráželi zpět do Salt Lake City, už se stmívalo a postupně začaly vycházet hvězdy. Poznatkem večera bylo: Amerika je váždě hustá, všechno tady mají větší. Dokonce i velký vůz na obloze. Spíš megavůz. Do Salt Lake City jsme dorazili až kolem půlnoci. Unavení, ale okouzlení.