Úterý 9. 10. 2012 – Salt Lake City a okolí

Tak jsme se rozhodli, že když už v tom Salt Lake City jsme, tak se také podíváme trošku do města. Ráno jsme si trochu pospali, po včerejším náročném dni jsme to potřebovali. Nejprve jsme se vypravili do muzea vzdušných sil (Airforce Museum). Prohlédli jsme si letadla od prvních dvoukoláků s křídly, přes obě světové války až po současná trysková letadla.

Dokonce jsme viděli i takzvané neviditelné letadlo (Black Bird). Kapy vzpomínal na mládí, kde toto letadlo obdivoval ve sbírce modelů strejdy Jirky a tak byl rád, že si ho mohl prohlédnout v životní velikosti. Letadla nebyly žádné modýlky, ale ve většině případů stroje vyřazené ze služby. Zaujal nás také MIG21, který měla Česká republika do nedávna ve své výzbroji. Psali u něj, že se jedná o model ze 60. let 20. století. V muzeu pracovali jako dobrovolníci nadšenci do letadel, především důchodci. Jeden z nich se nám chvíli věnoval a něco nám k exponátům pověděl. Když jsme se nabažili letadel, pokračovali jsme do centra města, do čtvrti okolo mormonského chrámu. Salt Lake City je jakýmsi hlavním městem mormonů.

Zašli jsme se podívat na 26 pater vysokou „faru“, kde je nahoře vyhlídka pro turisty. Je zdarma, ale turisty tam dovedou místní mormonky, takzvané sestry, a ty cestou povídají o svém náboženství. Protože jsme se báli, aby nebyly příliš dotěrné, připojili jsme se k rakouské rodince a předstírali, že moc anglicky neumíme. Kapymu to předstírání šlo lépe :-) . Zeshora jsme měli výhled na další mormonské památky. Dominantou je chrám, kde, jak řekla sestra, se svatí (jak označovala členy své církve) žení a vdávají a chodí na bohoslužby. Mohou tam ovšem jen někteří mormoni, což blíže nespecifikovala. Od Briana jsme ovšem věděli, že tam mohou pouze ti, kteří církvi odvádějí 10% svých příjmů. Ostatní si musí vystačit s méně exkluzivními kostely. Vedle chrámu mají knihovnu s genealogickým softwarem, kdokoliv si tam může zdarma pátrat po svých předcích. Údajně mají největší genealogickou databázi na světě. Přemýšleli jsme, proč mají tuto instituci právě u svého hlavního chrámu a proč se mormoni zabývají právě genealogií. Vzhledem k tomu, že nám Brian vyprávěl, že mormoni křtí i již zemřelé osoby, předpokládáme, že se snaží zpětně pokřtít na svou víru co nejvíce svých předků. Zda by s tím ti předci souhlasili, to je netrápí. Dokonce prý křtí i zemřelé židy, což se těm, kteří jsou ještě naživu, moc nelíbí. Brian nám dále vyprávěl, že mormoni věří, že muži se po smrti stanou bohy na nějaké vzdálené planetě a ženy jim tam budou sloužit. Je překvapivé, že i ženy se do takto pojatého nebe chtějí dostat. Mormoni nám pro dnešek stačili, další jejich památky už obhlédnout nepůjdeme. Krátce jsme zajeli k univerzitě, která byla v roce 2002 hostitelem olympijských her. Parkovat se tam dalo ale jen na nějaké permity a než jsme zjistili, kde a jak je získat, už nám někdo málem psal pokutu. Raději jsme pokračovali poohlédnout se po obchodu se sportovním vybavením REI (ceny jako na Aljašce, ale méně slev). Naším posledním cílem bylo samotné Great Salt Lake, tedy Velké solné jezero. Jedná se o druhé nejslanější jezero na světě po Mrtvém moři. I tady by prý voda člověka extrémně hodně nadnášela. Moc lidí se v něm ale prý nekoupe. Jezero dříve bylo mnohem větší, na místech, kde již vyschlo, je země pokrytá solnou krustou, na které se nachází tratě na měření maximální rychlosti aut a padlo zde mnoho rychlostních rekordů. Tento terén je vhodný, protože jsou zde velké rovné neosídlené plochy a sůl je dostatečně tvrdá a má výbornou adhezi. Přístup k jezeru je možný z ostrova Antelope Island, jenže tam se je možné dostat pouze po placené silnici. Jiný přístup nám ani v íčku neporadili, tak jsme se rozhodli si ho najít sami. Problém je, že někde je začátek jezera desítky metrů zarostlý travou a vodními rostlinami, jinde okolo něj vede dálnice, na které nejde zastavit a jít se kochat, jinde by zase člověk musel přelézat železniční násep, nebo tam byl přímo zákaz vstupu, protože tam nějaká firma těžila sůl. Nakonec jsme zamířili po nějaké odbočce a po chvíli jsme s překvapením zjistili, že jsme dojeli na ostrov, ke kterému v naší mapě žádná silnice nevede.

Dojeli jsme k místu, kde jsme se po přejití slaného pásu dostali do jezera. Koupat jsme se nešli, protože vody zde nebylo ani po kotníky. Navíc zde nebyla sprcha a vrátili bychom se obaleni slanou skořápkou. Danča se šla kousek brodit v sandálech. Nohy po oschnutí vypadaly jak obílené a sandály ztvrdly na kámen. Pomalu nám začalo zapadat sluníčko a sůl na dně získávala růžový nádech. K Brianovi jsme dojeli až za tmy. Po večeři nás vzal do místí zmrzlinárny, kde měli asi 20 příchutí točené zmrzliny, třeba dýňovou. Člověk si do kelímku natočí zmrzliny dle chuti a posype jednou z desítek sypání od malin po marshmalowny. Nějak jsme neodhadli velikost kelímku a sytost pokrmu a tak jsme šli spát poněkud přecpaní.