Čtvrtek 23. 8. 2012 – Whitehorse

Od rána pršelo, takže už druhý den za sebou balíme stan za deště. Už dost smrdí, potřeboval by pořádně proschnout. Cestou se postupně začínalo vyjasňovat, občas jsme zahlédli proužek modré oblohy.

Stavili jsme se na „vodopádech“, ale byla to jen maličká kaskáda na potoce. Ve městečku Teslin jsme nasbírali hned 2 razítka do „Yukonského pasu“, v muzeu prvního místního taxikáře George Johnstona a v centru indiánské kultury. Dobré je, že razítko dostaneme, i když si nezaplatíme vstup do expozic. V centru indiánské kultury jsme viděli inzerát na práci – na vydělávání jeleních kůží.

Bohužel jsme nesplňovali podmínku zkušeností v oboru, tak asi najmou nějakého místního indiána. Odpoledne jsme dorazili do hlavního města Yukonu, do Whitehorse. V místním íčku na nás dýchla zlatá horečka, vystavovali tam různé nerosty, které zde na Yukonu majít a čestné místo patřilo zlatu. Dokonce tam měli pro motivaci ukázané ty dvě unce zlata, o které soutěžíme ;-) . I zde měli film, tentokrát výhradně o krásách Yukonu a o tom, jak skvělí lidé tu žijí, co všechno se tady dá v přírodě dělat a jak je tady člověk svobodnější než kdekoliv jinde na světě. Bylo to velice působivé. V íčku jsme také potkali vlastně poprvé za naší cestu další Čechy, poznali jsme je podle kostičkovaných kalhot do přírody, které jsou v Čechách velmi populární a jinde na světě je neznají. Lenka a Honza žili v Kanadě asi čtyři roky v Edmontnu, kde Lenka studovala a Honza brigádničil. Teď se chystají zpět do Evropy a právě končí svou poslední Kanadskou dovolenou: na kole dojeli z Inuviku, nejsevernějšího bodu Kanady dostupného po silnici, sem do Whitehorse. Na večer jsme si dali sraz a zašli jsme na yukonské pivo a na popovídání. Chtěli jsme si tam dát také něco k jídlu, ale narozdíl od některých českých hospod, kde vaří jen do deseti, zde vařili až od desáté hodiny. Zašli jsme tedy na hamburgra do McDonalds a pak jsme to šli zakempit do lesa před Whitehorse na místo, které jsme si vytipovali už cestou do města.

Středa 22. 8. 2012 – Watson Lake

Ráno pršelo a Danče se vůbec nechtělo ze stanu. Kapy uvařil snídani a pak jsme se ještě naposledy vydali do horkých pramenů, v dešti mají taky své kouzlo. Poté jsme se vypravili na další cestu směrem na Watson Lake. Cestou jsme potkali celé stádo bizonů, asi 45 kusů. Postupně přecházeli přes silnici.

Byla tam mláďata, dospělí bizoni a několik opravdu velikých samců, kteří hlídali u silnice a asi dávali pokyny, kdy mají ostatní přecházet. Dnes jsme poprvé přijeli na Yukon. Ze začátku jen tak váhavě a hned jsme se zase vrátili, pak na déle a nakonec jsme na Yukonu zůstali. Silnice se totiž klikatila při hranici Yukonu a Britské Kolumbie a tak jsme každou chvíli překračovali hranici. Yukon je teritorium, kde žije 250 000 karibu, 70 000 losů, 22 000 horských ovcí, 10 000 medvědů černých, 6 000 medvědů grizzly, 220 druhů ptáků… a 35 000 lidí. Cílem dnešního dne bylo městečko Watson Lake. Během stavby Aljašské dálnice se jednomu vojákovi, zastesklo po domově, tak na kůl přibyl směrovku do svého rodného města a vzdálenost.

Tesklivého vojáka následovali další a další, dnes je cedulí celý les. Aktuálně jich bylo kolem 72 000 a stále přibývají. Někdo přinesl ceduli ze začátku obce, hodně cedulí jsou espézetky z různých států USA a Kanady, někdo si nechal zhotovit kovovou desku, někdo vyryl své jméno a rodiště do kusu prkna nebo ho napsal liháčem na tácek, na puklici od pneumatiky nebo lopatku na smetí.

Našli jsme i několik českých cedulí, největší popularitě za mořem se ale Watson Lake zřejmě těší v německy mluvících zemích, odkud pochází relativně velký počet tak velkých cedulí, že nevíme, zda je s nimi vůbec mohli pustit do letadla. V místním íčku opatrují kopii první cedule, která to všechno způsobila. Kromě toho tam mají zdarma kávičku, malou expozici, napakovali nás letáky a poslali nás do svého malého kinosálu na film o stavbě Aljašské dálnice (tu už máme nastudovanou) i o dalších dopravních tepnách na Yukonu a o okolní přírodě. Informační centra jsou v těchto končinách hodně podporovaná, podobně vybavená zde na severu bývají běžně. V íčku nám také dali speciální „pas“ , do kterého můžeme sbírat razítka v íčkách a různých muzeích po celém Yukonu. Když razítek získáme alespoň 10 (ze 34), budeme zařazeni do slosování o 2 trojské unce yukonského zlata. To se nám zalíbilo, protože i kdybychom náhodou nic nevyhráli, razítka jednotlivvých muzeí jsou moc pěkná a budeme mít hezkou památku. Na Yukonu je dovoleno spát v podstatě kdekoliv, jednoduché vládní kempy jsou za 12 $. Pro dnešní noc jsme si našli hezký plácek u lesa a uvařili jsme si luxusní rizeto s mletým hovězím. Jako obvykle, zbylo i na další den.

Úterý 21. 8. 2012 – Relaxační den

Dopoledne jsme projížděli severní částí Skalistých hor. Je to tu krásné jako v Banffu, nádherné hory, tyrkysové řeky, průzračná jezera, ale nejsou zde téměř žádní turisté. Zastavili jsme se ve městě Mucho Lake, kde byla jedna hospoda a obchůdek v jednom, největší sortiment zde byly knihy z druhé ruky s poznámkou, že si zde buď můžete svou přečtenou knihu vyměnit za jinou nebo si koupit jakoukoliv za jednotnou cenu 2$. Dva lidé vypadali na stálé obyvatele: pán, který v hospodě smažil steaky a malá holčička, která uklízela záchody. Projížděli jsme kolem nádherného jezera Muncho Lake, které Danču zlákalo ke krátkému vykoupání.

Bylo průzračné a stačily dva kroky, aby člověk mohl plavat, což je Danči nejoblíbenější přístup do jakýchkoliv, ale především do chladných jezer. O kousek dále jsme zastavili u hotýlku a chatiček u jezera. Na vodě kotvily dva hydroplány a nabízely turistické výlety. Ceny byly pro nás nedostupné, ale srovnatelné s cenou za vodní taxík do Nahanni Butte ;-) Čím dál jsme na severu, civilizace ubývá a přibývá zvířátek. Cestou jsme potkali spoustu karibu a také jsme zahlédli tři černé medvědy. Ti jsou relativně malí a před člověkem mají obvykle respekt, snaží se mu vyhnout. Všechny příručky i domorodci říkají, že pokud si člověk nedá do stanu jídlo, méďu ani nenapadne se tam dobývat. Dnešní den jsme se rozhodli pojmout jako relaxační.

Namířili jsme si to do Liard River Hot Springs, druhých největších kanadských horkých pramenů. Chtěli jsme se pořádně vykoupat v teplé vodě a odpočinout si. Mohli jsme tam buď každý za 5$ na celý den, nebo zaplatit 21$ dohromady a mít to i s kempem do zítřka. Zvolili jsme variantu s kempem. A hádejte, koho jsme v kempu potkali? Ano, Poláka Leška. Horké prameny znali již Indiáni a při stavbě Alaska Highway je rádi využívali vojáci. Původně se dalo koupat ve dvou přírodních bazéncích, ale horní chladnější „Beta Pool“ je uzavřený asi už nadobro, protože v něm ochránci přírody našli nějakého vzácného šneka.

Ve spodním bazénku „Alfa“ naštěstí zatím šneky nenašli, tak se tam mohou koupat lidé. Bazének je v podstatě přírodní, lidé jen přistavěli šatnu, schůdky a přehradu. Na začátku přírodního bazénku vyvěrá horká voda o teplotě 52°C, k prameni jsme ale nikdy nedošli, to na nás bylo příliš horké. Dále od pramene se voda trošku ochlazuje, ale doporučuje se tam pobyt maximálně 15-25 minut. Pod přehradou je další přírodní bazének, který je ještě chladnější, protože do něj ústí malý studený potůček. Teplota vody je asi jako když si napustíte teplou vanu a nechá se tam vydržet neomezeně dlouho. Lidé se čvachtají ve vodě nebo posedávají na břízkách padlých přes bazének. Relaxovali jsme odpoledne, bylo krásné slunečné počasí, ale nebylo horko.

Pak jsme si došli uvařit improvizované chilli con carne z plechovky masa, fazolí a rajčat. Jako vždy když něco vaříme, byl toho kotel. Večer po setmění jsme pokračovali v koupání. Podobný nápad mělo vícero lidí. Poklidnou atmosféru narušili tzv. „Světlušky“ – dva kluci asi kolem 14 let, kteří se přišli koupat s velikánskou lucernou, asi aby ve vodě nezakopli. S lucernou si přišli postupně na všechny posvítit a hrozně si chtěli povídat. Byli fascinováni tím, že mluví s někým ze vzdálené České republiky a říkali, že až budou velký, tak se tam určitě pojedou taky podívat. „Světlušky“ chtěli uspořádat „největší párty na světě“ a všechny na ní zvali, my jsme se nepřipojili, tak nevíme, jak to dopadlo ;-) .

Pondělí 20. 8. 2012 – V zemi nikoho

Ráno u našeho „No campingu“ zastavil karavan se dvěma moc milými staršími Švýcary. Odešli předčasně do penze a teď cestují po světě. Projeli Austrálii a teď si užívají krásy Kanady. Zajeli jsme se podívat do Fort Liard, abychom v severozápadních teritoriích viděli alespoň jedno městečko. Měli tady pár domků, benzínovou pumpu, policii, stanici první pomoci, supermarket a obchod se suvenýry, který měl na sobě ceduli „OPEN“, ale přesto byl zavřený. Když jsme ho opouštěli, mával na nás nějaký okolojdoucí dělník, že za 5 minut otevřou. Vrátili jsme se tam ještě třikrát v různých intervalech, ale situace se nezměnila. Vyvětlení jsme našli v místním supermarketu: na nástěnce tam totiž visel inzerát, že hledají někoho, kdo by tam šel na letní brigádu jako prodavač. Tak zřejmě ještě nikoho nenašli. V supermarketu bylo draze, ale byla tam celkem legrace. Kromě nás tam totiž žádní jiní zákazníci nebyli, a tak když se prodavačka vesele proháněla s košíky mezi regály a potkala nás, strašně se vylekala, div z toho nedostala infarkt. Zajímavé také bylo oddělení hraček, kde vedle sebe trůnily tři nejdůležitější položky: hokejka, luk a šípy, rybářský prut. Takhle se vychovávají malí Kanaďané. Zastavili jsme se na našem dřívějším tábořišti u Beaver Lake opéct si k obědu zbytek štiky. Naložená byla ještě lepší než včera, moc jsme si pochutnali, ale dojíst jsme to nemohli. Tak jsme nabídli nějakým sousedům, moc jim to chutnalo. Po výborném obědě jsme se vrátili na Alaska Highway a pokračovali na severozápad. Pokud nezískáme v íčku podrobnější mapu dané oblasti, obvykle cestujeme s pomocí naší skládací mapy celé Kanady v měřítku 1 : 5 500 000. Česká republika by se tam s přehledem vešla do sloupečku s vysvětlivkami. Říkáme jí „náš glóbus“. Takhle podrobná mapa v těchto končinách bohatě postačuje. V místech, kudy právě projíždíme, jsou na mapě vyznačena i ta nejmenší města. Vždy se těšíme, že dotankujeme a nakoupíme nějaké potraviny, ovšem poslední dobou města vyznačená na mapě obvykle vypadají tak, že je tam jedna až pět stavení a historický stojan na benzín. Takováto města mají někdy padesát, někdy jen dva obyvatele, ale i tak jsou zanesena do našeho glóbusu. To asi proto, aby bylo vidět, že tam mají nějakou civilizaci a aby neměli dlouhé centimetry silnic prázdné.

Například městečko Tetsa River má podle letáku 75 obyvatel, ale netušíme, kam je poschovávali. Viděli jsme jen restauraci, která zároveň sloužila jako benzínka, obchod se suvenýry, veřejné WC a telefonní budka. Stropy a zdi byly ověšeny kšiltovkami všech barev, které tam už od 70. let 20. století nechávají na památku cestující. Prý už jich nasbírali kolem 8 tisíc. V obchodu se suvenýry prodávali například kůži ze skunka nebo liščí ocasy. Zastavili jsme se krátce u jezera Summit Lake, ale už se připozdívalo a za kemp se nám platit nechtělo. Nakonec jsme se ubytovali na utajeném tábořišti zdarma v NP Muncho Lake.

Neděle 19. 8. 2012 – Severozápadní teritoria

K snídani jsme ogrilovali zbytek hamburgerů, byly trošku větší, museli jsme pořádně otvírat pusu ;-) . Původně jsme se chtěli vrátit na Alaska Highway a pokračovat v nastoleném směru, pak si ale Kapy na mapě všiml, že silnice 77, po které jsme sem přijeli, pokračuje do Severozápadních teritorií. Za 150 km byla hranice a za dalších 150 km je národní park Nahanni. Blíže Severozápadním teritoriím na naší cestě už nebudeme. Nějak nás to zlákalo a tak jsme vyrazili na sever. Cesta nejprve ubíhala pěkně, řidič se za volantem celkem nudil, jak můžeme vidět na videu. Silnice byla v naprosto perfektním stavu. Když jsme minuli ceduli „Northwest Territories“,

krásná silnice skončila a místo ní jsme pokračovali po štěrkové cestě. Každé protijedoucí auto znamenalo hustý oblak zvířeného prachu, takže jsme neviděli skoro nic. Naštěstí těch protijedoucích aut bylo naprosté minimum.

Před odbočkou na městečko Nahanni Butte, které ne kousek od NP Nahanni, jsme zahlédli ceduli, že je tam uzavřená jakási zimní cesta. V té rychlosti jsme to moc nestihli přečíst, ale co je nám v létě do nějaké zimní cesty, tak pojedeme po letní cestě, no. Přímo u odbočky byla dopravní značka asi 2x2 metry, jakou jsme nikdy neviděli. Jakési vlnky a čáry, škrtlé auto a náklaďák a dole nějaká obrácená třicítka a písmeno g. Moudří jsme z toho nebyli, v příručce o dopravních pravidlech jsme žádnou podobnou značku také nenašli, tak jsme si řekli, že to zkusíme a uvidíme. Vymýšleli jsme různé vysvětlení, jako „zákaz vjezdu při zemětřesení“. Cesta vypadala udržovaná a používaná, proti nám dokonce jel i jeden náklaďák. Kousek od silnice jsme – poprvé v životě – uviděli bizona.

V dáli začaly vykukovat hory a my jsme se moc těšili na národní park. Ale najednou jsme viděli asi deset zaparkovaných aut a silnice končila – respektive ztrácela se v řece Nahanni. U břehu byly zaparkované dva motorové čluny. Jinak nikde nikdo, ani živáčka. Najednou jsme ty divné cedule ohledně zavřené zimní cesty pochopili a i kresbička na podivné dopravní značce začala dávat smysl. Do městečka Nahanni Butt se člověk dostane autem jen v zimě po zamrzlé řece. V létě pouze lodí. Litovali jsme, že narozdíl od mnoha jiných aut, která cestou potkáváme, náš chroustík nemá na střeše přivázanou kanoi. Chvilku jsme ještě pokukovali okolo, zaujaly nás zajímavé SPZ značky severozápadních teritorií – jsou ve tvaru ledního medvěda. V tom přijel džíp s indiánskou rodinkou. Danča se s nimi dala do řeči. Říkali, že byli opravovat svou loveckou chatu. Patřila jim jedna z motorových lodí, ale vzít nás s sebou nechtěli, řekli, že tam jezdí vodní taxík, který právě připlouvá. Taxikář prý je jejich zeť, takže mu logicky nechtěli kazit kšefty. Taxík stojí 200 $ jedna cesta, což byla pro nás nepochopitelná pálka. Danča se dala do řeči s taxikářem, na malou slevu by se možná ukecat dal, ale my bychom potřebovali slevu tak 95% ;-) . Jestli přijel náhodně nebo nás viděl ochomýtat se u břehu, to už se nedozvíme. Byl to běloch, vyprávěl, že se oženil před osmi lety s indiánskou z místní vesnice. Ve vesnici žije asi 80 lidí, mladší děti mají malou školu přímo ve vesnici, ty starší musí dojíždět. Také vyprávěl, že místní Indiáni kmene Slavi stále hodně žijí lovem, zatímco on jako bílý přistěhovalec smí lovit losy jen od září do prosince, původní obyvatelé na něj mohou vyrazit kdykoliv. Maso z jednoho losa by rodině vystačilo tak na měsíc, ale dělá se to tak, že když se los uloví, sejde se celá vesnice a společnými silami ho spořádá. Ptal se nás, odkud jsme. Řekli jsme, že z malých městeček v České Republice. Tak se usmál a ptal se, kolik obyvatel ta naše malá městečka mají. Když Danča řekla, že Sušice má kolem 12 tisíc, smál se, že to je skoro jako jejich teritoriální hlavní město – Yellowknife totiž má asi 15 tisíc. Mimochodem, celá Severozápadní teritoria mají rozlohu 1 171 918 km2 (což je asi jako 15 Českých republik) a žije zde celkem 42 tisíc obyvatel v 32 městech a vesničkách, zalidněnost je tedy 0,03 obyvatel na km2. Když taxikář viděl, že 400 $ mu asi za převoz tam a zpět nedáme, doporučil nám, že dvacet kilometrů na sever je teritoriální park Blackstone River, který by se nám mohl líbit. Za tuto radu jsme byli rádi, v našich mapách totiž žádný takový park zakreslený nebyl. Jako poděkování jsme mu nechali pohlednici Prahy, moc se mu líbila. Podle rady jsme pokračovali na sever, až jsme dojeli do teritoriálního parku Blackstone. Byl tam kemp a informační centrum – krásný srub s kouzelným dědečkem. Kromě nás v íčku nikdo nebyl, zeptali jsme se, zda jsme první dnešní návštěvníci. Prý kdepak, už pátí. Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Pánovi jsme se podepsali do lejstra, že jsme tam byli, aby pak svým nadřízeným mohl vykazovat nějakou činnost. Pán se před padesáti lety oženil s indiánkou kmene Slavi a pracoval pro vládu, něco ohledně národních parků. Nyní je už v důchodu, ale doma sedět nechce, tak pracuje v íčku. Byl velmi milý a nabídl nám, že nás provede po maličkém muzeu v íčku. Z toho jsme byli nadšení. Ukazoval nám pastičky na kuny, napřed starší typ, který kunu chytil za nohu a lovec ji následně zabil. Proti tomuto způsobu lovu protestovali Greenpeace, proto vláda lovcům začala bezplatně vyměňovat tyto pastičky za větší, které kuně rovnou zlomí vaz. Před příchodem Evropanů žili indiáni trochu jiným způsobem života, celé své živobití unesli na zádech. Stavěli tee-pee a lovili jen tolik, kolik právě potřebovali. Po příchodu Evropanů se jejich životní styl změnil. Běloši byli lační masa i kožešin a Indiáni s nimi začali obchodovat, byli schopní toto zboží zajistit. Například předkové dědečkovy manželky každou zimu vyráželi proti proudu řeky Nahanni. Celou zimu lovili, a když přišlo jaro, postavili z vydělané losí kůže a klacků loď dlouhou až 15 metrů, do které naskládali úlovek za celou zimu a pluli dolů po řece. Na řece Nahanni jsou veliké vodopády Virgin Falls. Indiáni před nimi loď rozebrali, veškerý náklad snesli domů, dole loď znovu sestavili a jeli dále. Ve vitrínkách jsme si prohlédli nádoby z březové kůže a kožené rukavice, vše zdobené dikobrazími bodlinkami. Pak nám pán ještě ukázal před srubem nové poživatelné bobule a protože viděl, že platit za kamp se nám moc nechce, doporučil nám místo na spaní – kousek odsud. Poznáme ho podle obědvátka, místa na oheň a cedule „No Camping“. Prozradil nám, že ho kontroluje on sám a dnes večer tam zrovna na kontrolu nepůjde. ještě jsme se zeptali na rybaření, poradil nám místo deset minut od chaty a že máme chytat na žluté návnady ve tvaru červů. Zakuklili jsme se proti komárům a šli na ryby. Moc jsme tomu nevěřili, nejsme žádní rybáři, nikdy jsme nic nechytili a loni v Norsku nám pruty celou dobu jen překážely. Ale letos v autě opět jeden táhneme. Napřed to vypadalo beznadějně. Popošli jsme ještě kousek blíže na úroveň cíp ostrůvku a zkoušeli to dále. Kapymu po návnadě chňapla veliká ryba, tak ji začal vytahovat, ale ještě nebyla dost zakouslá a uplavala. Danča pak popošla přesně na úroveň konce ostrůvku, kde se malá říčka Blackstone vlévá do Nahanni. Zabrala jí ryba, jenže utrhla návnadu a odplavala s ní pryč. V rybářském nádobíčku jsme měli ještě dalšího žlutého červa, Danča znovu nahodila a zase nějaká ryba zabrala. Ještě chvilka čekání a pak ji Danča vytáhla na břeh.

Byla to štika, první chycená ryba v životě! Kapy ji zabil, cestou jsme se zastavili pochlubit kouzelnému dědečkovi, který moc dobře věděl, že tam štiky číhají na malé rybky připlouvající z malé říčky. Večeře dnes byla grandiózní, štiku jsme opékali na ohni. Koření na ryby, které s sebou vozíme, konečně našlo uplatnění. Celou jsme ji sníst nedokázali, tak jsme zbytek naložili do marinády na zítra.

Sobota 18. 8. 2012 – Z Dawson Creek do Fort Nelson

Ráno jsme vstávali brzy, v ubytovací kanceláři ještě nikdo nebyl, tak jsme si sbalili svých pět švestek a odešli bez zaplacení. Za ušetřené penízky jsme si dopřáli snídani u Timíka. Jak jsme již psali, nejfotografovanějším místem v Dawson Creeku je „nultá míle“, oficiální začátek Alaska Highway. Včera jsme se k ní dostali až za šera, proto jsme si focení zopakovali za denního světla, abyste nás na fotce lépe viděli. Dnešní nultá míle je kopie, tu původní srazil nepozorný řidič.

Domy v okolí nulté míle jsou historické a hezké, takový ten typický western. Jen kovboje s lasem jsme nepotkali, jinak jsme ale mohli nahlédnout do starých časů: jedna ulička byla pomalována dobovými výjevy.

Hned vedle je „Alaska house“, muzeum Aljašské dálnice. Vstupné bylo dobrovolné, tak jme se šli podívat. Prohlédli jsme si několik exponátů ze stavby dálnice, dobové fotografie, model jediného dochovaného dřevěného mostu na dálnici a asi nejvíce se nám líbil hodinový dokument o stavbě dálnice. Jak jsme již psali, Alaska Highway byl vojenský projekt, který měl umožnit rychlý přesun armády na Aljašku v případě napadení Japonskem. Rozkaz zněl postavit toto dílo za méně než rok. Dokument ukazoval, jak na stavbu byli posláni většinou lidé, kteří se stavbou silnic ani s pobytem v tak chladném prostředí neměli žádné zkušenosti. Mnoho jich bylo z jihu USA, asi třetina byli černoši. Původní silnice byl často prostě vykácený, vybagrovaný a jakž takž urovnaný pás. Až v dalších fázích se rozšiřovala a teprve od sedmdesátých let má zpevněný povrch kompletně po celé délce. Cestou se stavitelé potýkali nejrůznějšími potížemi: nikdo z nich třeba nevěděl, jak se staví silnice na permafrostu. V létě se objevil další problém: rozmrzlá půda se změnila na bláto, do kterého technika způli zapadla. Stavitelé zkoušeli nejhorší bažiny obcházet, proto někdy dálnice byla neskutečně klikatá a vypadala, jako by ji stavěli blázni a měnili směr podle nálady. Když bažiny obcházet nešly, vojáci vytvořili koberec z pokácených stromů. Toto řešení bylo funkční, ale stavba se tím strašně zpomalila. Poté jsme vyrazili na Fort Nelson. Dálnice byla pěkná, ale na několika místech ji opravovali a nechali ji průjezdnou jen v jednom pruhu. To pak znamenalo čekat třeba čtvrt hodiny na pokyn (raději jsme vypínali motor, protože nešlo nijak odhadnout, jak dlouho tam budeme stát, tak abychom chudáka Chroustíka neuvařili) a pak vyrazit v koloně po nezpevněné cestě. Za auty se pak zvedla prachová clona, nejhorší bylo, když před námi jel kamion. Jinak jsou silnice v perfektním stavu, na to jak krutá zima tu bývá. Řidiči jsou velice ohleduplní. Zatím jsme neviděli jedinou havárii. Jen kamioňáci jezdí docela nervózně, jezdí rychleji, než je povolená rychlost, takže nás předjíždějí a pak nemohou vyjet do prudkého kopce a my se za nimi musíme táhnout třeba rychlostí 20 km/h. Když konečně přešli opravované prašné úseky, projížděli jsme několik kilometrů dýmem, protože někde v okolí hořel les. Ve Fort Nelsonu jsme zašli do íčka, kde jsme se toho ale moc nedozvěděli. Za přepážkou stál chlapec, který se tvářil, že je tam za trest a informace jsme z něj museli páčit. Pravý opak íčkaře z Prince George. O lesním kempu zdarma, kde jsme chtěli dnes spát, tvrdil, že už ho zrušili. Více než znuděnému íčkaři jsme věřili oficiálním stránkám http://apps.gov.bc.ca/pub/recst/ a dobře jsme udělali. Íčkař nám také prozradil, že hned za Fort Nelsonem je indiánská rezervace. Danča se tam chtěla podívat, sice věděla, že tee-pee tam hledat nemá, ale v hloubi duše očekávala, že uvidí alespoň maličký totem nebo orlí pírko. Nic z toho tam nebylo, jen hrstka obyčejných domů mezi stromy při silnici. Leckterá česká skautská klubovna vypadá více indiánsky než celá tato indiánská rezervace. Tak třeba mají nějaké to orlí pírko alespoň uvnitř ;-) . V civilizaci jsme chtěli doplnit zásoby. Ve městě jsou dva supermarkety, podle íčkaře víceméně stejně drahé. První jsme zkusili IGA. Ten nám nevyhovoval, protože téměř všechny slevvy spočívaly v tom, že jsme k jednomu obřímu balení naprosto netrvanlivé potraviny mohli dostat zdarma ještě druhé. Druhý obchod měl slevy na slevové kartičky, tak si ji Danča šla zařídit. Po vyplnění formuláře dostala stejnou kartičku, jakou už máme z obchodu Save on Food. Nevadí, příště raději předložíme celou sbírku slevových karet a zeptám se, zda to stačí, nebo mají jinou ;-) Náš dnešní kemp zdarma, neboli „Forest recreation site,“ se jmenuje Beaver Lake a je asi 40 km od Fort Nelsonu. Z Alaska Highway odbočíme na silnici č. 77. Když jsme přijeli do kempu, uviděli jsme stříbrného Christlera a u něj našeho známého Poláka s horolezeckým stanem. Měl radost a pozval nás na vínko. Jmenuje se Leško a pracuje jako rybář na zámořských lodích. Když jsme rozdělali oheň, přišli nějací cizí lidé a přinesli nám pár špalků dřeva, že si všimli, že ho máme málo. Bylo to nečekané, ale moc milé. K večeři jsme si vyráběli hamburgry. Jedna z nejlevnějších čerstvých věcí v supermarketech totiž bylo mleté vepřové maso, skoro 700 g za 3$.

Tak už asi víme, proč se tady jí tolik hamburgrů. V každé zemi se snažíme najít nejlevnější potravinu a tou se převážně živit, a obvykle je to typické jídlo pro danou oblast. V Itálii mají velice levné kvalitní těstoviny a omáčky, ve Francii sýry a bagety, tady to budou hamburgry. Maso jsme smíchali s cibulí, solí a kořením a dali na rošt nad oheň. Druhý půlka zbyde na snídani.

Pátek 17. 8. 2012 – Dinosauři a Dawson Creek

Včera nám přibyl na vedlejším místečku tajemný soused, který měl postavený oranžový stan značky Hardware, jaký mívají horolezci a jaký si pořídil i Pájín. Diskutovali jsme, jestli je to horolezec, ale zatím jsme ho viděli pouze sedět v křesle a číst knihu. Danče to nedalo a šla se s ním seznámit. Ihned po pozdravu se nás pán ptal, jestli jsme z Čech nebo ze Slovenska. To nás překvapilo, vše se ale vysvětlilo, když nám řekl, že je z Polska a žije kousek od Českého Těšína. Horolezec to asi nebude, stan prý koupil v Kanadě před pár lety za 500$ (takže o dost levněji než se dá sehnat v Čechách). Ještě jsme si všimli, že měl stejného Chrousta jako my, jen ve stříbrné barvě. Prý ho pořídil za 800$ a má trochu obavy, jestli ho někde nenechá. Cestovat bude podobně jako my do konce září.

Cestou jsme se zastavili u vodopádů Kinuseo Falls, které jsou vyšší než Niagarské, ale mají mnohem menší průtok. Byly nádherné, dole ve vodní tříšti jsme viděli krásnou duhu. Pokračovali jsme do městečka Tumbler Ridge, kde jsme nakoukli do místního muzea dinosaurů. Zahlédli jsme zdálky tři kostry dinosaurů, ale na prohlídku jsme nešli. Místo toho jsme se vydali hledat dinosauří stopy sami, respektive podle plánku z místního íčka. A jak vůbec Tumbler Ridge k dinosaurům přišlo? Relativně nedávno, v roce 2000, si dva místní kluci hráli u potoka Flatbet Creek a na břehu našli něco, co jim přišlo jako dinosauří stopy. Dospělí jim to moc nevěřili, v těch ďourách ve skále žádné dinosaury neviděli. Jenže o rok později se na místo přišel podívat odborník paleontolog a klukům dal za pravdu, identifikoval stopy hned třech druhů dinosaurů a to Ankylosaura, Theropoda a Ornithopoda. Od té doby se v okolí našlo několik dalších dinosauřích stezek a hromada dinosauřích kostí, jeden z prvních pravěkých kostlivců byl hadrosaurus (ten název se nám moc líbil). Pro výzkum těchto praještěrů vznikla instituce se zvláštním názvem PRPRC. Vydali jsme se po stopách dinosaurů. Když jsme vyšli z parkoviště ve směru šipky a museli se šplhat do kopce po padlém stromu, říkali jsme si, že to tady turisti fakt ještě moc neobjevili. Měli jsme pocit, že naposledy tady před námi šli ti dinosauři. Cestou ještě bylo pár padlých stromů přes naši pěšinku, zdolávali jsme je podle Tyrš-Cimrmanova hesla „Přeskoč – přelez – můžeš i podlézt, ale pak se zase narovnej“. Za ty dva kilometry cesty proti nám šly jen dvě další skupinky, třetí jsme potkali na zpáteční cestě. Když jsme došli k řece, četli jsme na ceduli, že nemáme po dinosauřích stopách šlapat, ale to se dalo těžko provést, protože jsme žádné neviděli. Až po chvíli jsme v některých ďůlcích ve skále rozeznali s vydatnou pomocí nákresu i vlastní fantazie několik otisků tříprsťáka (Theropoda) a jeho kamarádů. No, ani se nedivíme, že to těm malým klukům tenkrát nikdo moc nevěřil. Na obrázku můžete posoudit sami...

Ale bylo zajímavé představit si, že na stejném místě, jen o sto milionů let dříve, pochodovali dinosauři. Zaujalo nás i upozornění, že kdybychom našli nějakou dinosauří kost, máme ji nechat na místě, vyfotit, a obrázek spolu s GPS souřadnicemi předat na PRPRC. Je vidět, že výzkum stále probíhá a stále je co objevovat, za spoustu objevů prý PRPRC opravdu vděčí turistům. My jsme jim ale do sbírky nic nepřinesli, ať jsme koukali jak chtěli. Danča pak řídila do Dawson Creek a pořád opakovala, že si chce Chroustíka odvézt domů do Čech. Jezdí skoro sám, jen stačí občas přibrzdit nebo pootočit volantem. Městečko Dawson Creek je známé hlavně tím, že zde začíná dálnice Alaska Highway. Ta byla postavena v roce 1942, poté, co Japonci zaútočili na Pearl Harbor. Američané se ulekli, co kdyby se tak nepřátelská vojska chtěla vylodit u nich na Aljašce, protože v té době tam nevedla žádná infrastruktura po které by se dalo rychle přemístit velké množství vojáků a vojenské techniky a tak ve spolupráci USA a Kanady vojáci a dobrovolníci stavěli dálnici jako o život. Dálnice o délce 1523 mil (cca 2425 km) byla postavena v naprosto neuvěřitelném čase osmi měsíců a to i přes to, že vede nehostinnou krajinou, přes hory, neprostupné lesy a bažiny. Poté, co do Dawson Creek dorazili první vojáci, populace Dawson Creek během několika týdnů vzrostla ze 600 na 10 000. Nejfotografovanějším místem ve městě je nultá míle, od které se počítají vzdálenosti na Alaska Highway.

Čtvrtek 16. 8. 2012 – Vodopády

Ráno jsme posnídali zbytek večeře, sbalili stan a šli se podívat na vodopády v okolí.

Kromě malého vodopádku Shire Falls naproti našemu tábořišti byly v nejbližším okolí ještě dva další: kousíček po proudu hrozivě vysoký, monumentální Brooks Falls a kousek proti proudu Monkman Falls, které dělily vodu do třech proudů a skála mezi nimi byla popraskaná do pravidelných kvádrů, takže to vypadalo jako kdyby si vodopády někdo postavil z obřího lega.

Cestou byly ještě další dvě odbočky k vodopádům, ale byli jsme líní jít dolů do údolí a pak se drápat zpět na naší cestu, která vedla docela vysoko. Cesta zpět utíkala pěkně, sluníčko svítilo, bylo ještě větší horko než včera, ale les příjemně stínil a chladil. Za celou cestu jsme potkali jen dvě správkyně parku s lopatou, včera vůbec nikoho. Tentokrát jsme raději pravidelné přestávky nezanedbávali. Při jedné pauze jsme si ke skořicovému tousťáku natrhali obří borůvky, dobrůtka. Jenom nožičky postupně začínaly protestovat, hlavně ty Danči se odmítaly zvedat a překračovat všudypřítomné kořeny, takže každou chvíli o nějaký zakopla. Po návratu si Danča rozložila karimatku na stole a nějakou dobu se odmítala pohnout. Ještě jsme se donutili ponořit do studené řeky a na večer jsme si rozdělali oheň, do kterého jsme dlouze koukali. Jen nám chyběl někdo s kytarou, takže voláme všechny kytaristy, aby se k nám přijeli připojit ;-) Kapy na ohni zkoušel smažit luncheonmeat z hranaté krabičky na klíček a vzpomínal na své mládí, kdy se v Čechách tato konzerva ještě dala jíst.

Středa 15. 8. 2012 – Cesta na Monkman Falls

Vstávali jsme dost pozdě a k snídani jsme si pekli na ohni zbytek hamburgerů. Než jsme se sbalili na dvoudenní cestu a vyrazili, bylo půl jedné. Vyrazili jsme na cestu k asi dvaadvacet kilometrů vzdálenému vodopádu Monkman Falls. Byl krásný slunečný den, ale protože jsme šli skoro celou cestu lesem, nebylo nám ani horko. Celou dobu jsme šli po pěšince za sebou, protože dva vedle csebe jsme se na ni nevešli. V lese rostla spousta dobrůtek jak doma na zahrádce: rybíz, angrešt, maliny, a také spousta velikánských borůvek. Občas jsme šli nepřehlednými místy, kde by za každým rohem mohl číhat medvěd. Ale žádný tam nečíhal, asi věděl, že měl Kapy větší hlad. Poučeni všemi protimedvědími varováními jsme věděli, že se máme chovat hlučně a povídat si, aby případný méďa mohl utéct. V nepřehledných úsecích jsme si tedy prozpěvovali „Medvědi nevědí, že turisti nemaj zbraně“ a doufali, že čeština je pro ně dostatečně nesrozumitelný jazyk a tajemství turistů neodhalí. Pro změnu jsme recitovali básničku: Medvědě, medvěde, polívka ti nejede, takhle kdyby to byl med, to by jsi ho slupnul hned.“ Došli jsme na krásné tábořiště u řeky, s výhledem na vodopád. Na tábořišti jsme měli k dispozici místo na oheň s roštem, rovný plácek na stan a mechanismus na zavěšování jídla mezi stromy, aby nelákalo medvědy.

A bonusem byl roztomilý záchůdek s výhledem na krajinu, ten můžete vidět na fotce. V řece jsme se krátce vykoupali, ale byla dost studená. Cestou jsme nějak zapomněli dělat si přestávky, ušli jsme přes 22 km a tak když jsme dorazili na místo, byli jsme dost unavení, Kapy dokonce ani nedojedl večeři, bolela ho hlava a šel si lehnout.

Zbytek večeře v ešusu jsme pověsili mezi stromy, k snídani se bude hodit.

Úterý 14. 8. 2012 – Chetwynd: Sochy vyřezané motorovkou

Ráno nechtělo přestat pršet. Vypracovali jsme bojový plán, jak přemístit stan i jeho vybavení do auta s minimálním zmoknutím.

Když jsme ho provedli téměř do konce, déšť ustal. Vyrazili jsme do městečka Chetwynd, které až donedávna nebylo zajímavé asi ničím, v roce 2005 ale místní obyvatele napadlo uspořádat soutěž ve vyřezávání dřevěných soch motorovou pilou. Výslednými díly vyzdobili město a od té doby soutěž každoročně opakují a ulice jsou tak lemovány desítkami těchto děl. Nejčastějším motivem jsou indiáni, kovbojové a zvířata žijící v Kanadě. Motorovkoví umělci asi mají k dispozici i jemnější stroje než ty na kácení stromů. Sochy byly celkem jemně opracované.

Odpoledne jsme si vyjeli do Tumbler Ridge, což je širší okolí stejnojmenného městečka. Příroda je tady nádherná, hory nejsou tak vysoké, ale jsou tady krásné lesy, jezera, řeky se spoustou vodopádů, našly se zde stopy a kosti dinosaurů a hlavně: turisté tuto oblast zatím moc neobjevili a mají tady kempovací místa zdarma. Protože na příští dva dny hlásí pěkné počasí, rozhodli jsme se udělat si dvoudenní výlet na vodopády Monkman Falls. Za městečkem Thumbler Ridge jsme se napojili na štěrkovou cestu, po které jsme hnali Chroustíka asi 60 km.

Museli jsme jet pomalu, a trochu jsme se báli, že na cestě nechá jedno až dvě kolečka, ale zvládl to na jedničku. Kousek za odbočkou na vodopády Kinuseo Falls se nacházel kamp, který vpadal velice podobně jako dříve popsané „obálkové kempy“, jen místo obálky na peníze tu byly připravené krátké dotazníčky „Jak se Vám u nás líbilo“. V kempu bylo spousta volného místa, vybrali jsme si místečko, u kterého byl i „květník“ na stan. Každé kempovací místo také mělo stoleček, místo na oheň, špalky na sekání dříví. Pak v kempu bylo několik suchých záchodů a pump, bohužel s nepitnou vodou. Hned vedle kempu protékala řeka Murray River. Jediné, co nám chybělo, byla sekyrka na naštípání dříví. Danča si ji došla vypůjčit k sousedům. Byli velice ochotní a navíc nám dali pár velkých špalků a březovou kůru, to se to bude ohníčkovat jedna báseň.

Večeři jsme měli velice americkou: hamburgery grilované na ohni. Sice nebyly tak luxusní jako ty, co jsme grilovali u hodného pána, ale za stejnou cenu nám vydrží na večeři i k snídani. Večer jsme ještě dlouho seděli u ohně a užívali si náš první večerní táborák.

Pondělí 13. 8. 2012 – Kemp u hodného pána

Ráno jsme se vzbudili, na připraveném ohništi jsme si z připraveného dříví rozdělali oheň a opekli si luxusní hamburgry (ty jsme si teda přivezli své).

Pak jsme začali podrobněji zkoumat, kde že to vlastně jsme. Místo se jmenuje Goodsir Nature Park, což jsme si překládali jako Přírodní park, popř.Kemp u hodného pána. Založil ho pan Jim Good (přeloženo: „Jim Hodný“) v roce 1987 a od té doby ho rozvíjí. Pan Jim Good rád fotí a pěstuje rostliny a udělal si tam takovou soukromou botanickou zahradu.

U spousty stromů a rostlin má cedulku s anglickým a latinským jménem, namalovanou cedulku rozšíření rostliny v Kanadě, informace o tom, v jakém prostředí rostlina obvykle žije a fotku. Všechny cedulky jsou ručně psané. Na dalších cedulích má napsané různé zajímavosti z rostlinné říše nebo citáty z bible. V areálu má ještě dvě další kempovací a piknikovací místa a dokonce jednu chatku u bobřího jezera. Pan Hodný vše vytvořil sám a jeho dílo je přístupné pro veřejnost za dobrovolné příspěvky. Každý večer dělá případným zájemcům prohlídku s výkladem. Autora zahrady jsme nepotkali, sice jsme mu parkovali pod okny a viděli, že večer svítí a ráno mu hrálo rádio, ven ale nevyšel. Zvonit jsme na něj nechtěli, tak jsme mu nechali ve schránce pohlednici Prahy a nějaký ten dolar. Odpoledne jsme se vykoupali v jezeře (spíš kvůli hygieně než požitku, foukal studený vítr) a udělali jsme si evidenci jídla.

Máme asi 45 konzerv všeho možného, od masa přes rybičky po mandarinky, tak snad hlady neumřeme. Pro jistotu jsme si ale nasbírali hrneček borůvek. Večer pršelo, tak jsme poměrně brzy u parkoviště před městečkem Chetwynd. Těstoviny s velkými kusy tuňáky byly lepší než doma.

Neděle 12. 8. 2012 – Prince George

Dnes je neděle, takže jsme chtěli zajít někam do kostela. Vstali jsme poměrně brzy a jeli jsme se do nejbližšího městečka, Mc Bride, podívat, v kolik hodin bude mše. Kostel jsme napřed nemohli najít, tak se Danča šla náhodného kolemjdoucího zeptat, kde mají kostely. Koukal se na ní jak na blázna, protože právě stála u kostela. Nějak si na první pohled nevšimla, že na tom nevýrazném domku vedle je namalovaný kříž... Katolický kostel byl o kousek dál, podobně malý a nevýrazný, ale měl náznak vežičky. Na velké ceduli se psalo, že mše bude v jedenáct. Nějak nás napadlo jít se podívat na nástěnku, zda zrovna dnes není výjimka. A taky že byla. Mše totiž proběhla už v sobotu večer. Našeho pobíhání kolem kostela si všimla paní z vedle stojící fary a šla nám poradit další mše v nejbližším okolí. Do blízkého Prince George (vzdáleného asi 150 km) to na ranní mše už nestihneme, večerní bude v sedm. Dostali jsme adresu a vyrazili. Město Prince George (pojmenované zcela jistě po Kapym – Jirkovi) nás přivítalo informačním centrem se zcela skvělým týpkem, který by nám nejraději pověděl o městě a okolí úplně všechno. Tento kout Kanady není moc turistický, především tudy rychle projíždějí auta mířící na sever na Aljašku. V našich průvodcích jsme se o něm v podstatě nic nedozvěděli, v cestopisu Aljaška od manželů Mojžíšových se píše jen, že se nasvačili v parku v centru a jinak že tam nic zajímavého není. Pán v íčku nám poradil nejen, kde najdeme kostel a obchody, ale i pěkné muzeum, příjemný lesopark, místo na přespání, dal nám mapky Alaska Higway a poradil návštěvu městečka soch vyřezávaných motorovkou a krásnou oblast Tumbler Ridge, kde můžeme podnikat výlety k jezerům a vodopádům. Protože město Prince George mělo být na delší dobu poslední velké město s velkými (=levnými) obchoďáky, rozhodli jsme se doplnit zásoby. Cestou jsme potkali supermarket s názvem „Save on Food“, což znamená „ušetři na jídle“. To znělo lákavě, tak jsme vešli. Napřed nám to přišlo celkem drahé, ale pak jsme zašli do pilotní části obchodu a tam jsme pochopili princip. Při našich cestách po Skandinávii jsme si oblíbili bonbony na váhu, kterých si člověk dal do pytlíku, na kolik měl právě chuť. Tak takových bonbonů tu měli doslova tuny, navíc si člověk mohl stejným způsobem na váhu koupit sušenky, sušené ovoce, cukr, mouku, těstoviny, rýži, sušené mléko, horkou čokoládu v prášku, koření, prostě téměř cokoliv. Jednotková cena sice nebyla tak příznivá jako u mega balení v jiných obchoďácích, ale vděčně jsme si za pár dolarů koupili trošku škrobové moučky a několik druhů koření. A zlatým hřebem nákupu byly obalované mandle v čokoládě. Samozřejmě jsme si nezapomněli vyřídit slevovou kartu, abychom na nákupu ještě trošku ušetřili. V prověřeném wallmartu jsme za slušné ceny nakoupili zásobu konzerv s masem a zeleninou, další pytel těstovin a pytel sušeného mléka, abychom mohli snídat poměrně levné cereálie. Dalším bodem programu bylo muzeum mašinek a dřevařství. V íčku jsme dostali slevový kupon na vstup 1+1 zdarma, na ISIC tedy vstup pro oba stál 5$. Čekal nás průřez historií kanadské železnice.

Prolézali jsme si parní i novější lokomotivy, vagonky obyčejné i luxusní, železniční sněžné pluhy, mohli jsme si vlézt dovnitř na místo „mašinfíry“, omrkli jsme výstavku vývoje telefonů i motorových pil

a dokonce sem přemístili jedno historické nádraží. U něj bylo napsáno, že nádražáci měli zvláštní úkol ve volném čase pečovat o záhonky u stanice, dokonce se vyhlašovaly soutěže o nejlepší zahrádku. Cílem bylo demonstrovat cestujícím úrodnost zdejší půdy a motivovat je tak, aby se usadili v řídce obydlených koutech Kanady. Ještě jsme si prošli lesopark, chvíli relaxovali u jezera, zašli jsme na mši a pak jsme vyrazili na místo našeho dnešního noclehu, které nám poradil pán v íčku. Než jsme ho našli, bylo asi devět večer. Chvíli jsme si mysleli, že jsme tam špatně, dojeli jsme na zahradu u nějakého srubu. Trošku jsme se prošli okolo, a když jsme ve tmě našli cedulku „tady můžete kempovat a piknikovat“, víc jsme to neřešili, postavili jsme si stan, zalezli do něj a usnuli.

Sobota 11. 8. 2012 – Mt. Robson

Kousek od místa, kde jsme spali, se nacházelo informační středisko provinčního parku Mt. Robson. Vede odsud populární trasa Berg Lake Trail, která je ideální na dva dny s přespáním v některém z kempovacích míst po cestě. Cena je (stejně jako v národních parcích) 10$ za osobu a noc.

Spí se v dřevěné ohrádce vysypané kůrou, říkali jsme tomu „květníky“. Trasa má v jednom směru délku 22 km a převýšení kolem 800 m. Tentokrát jsme o zaplacení kempovacího místa sice zauvažovali, ale na dnešek je volné jen jedno velice blízko výchozího bodu, což by nám moc nepomohlo. Vyrazili jsme tedy jen nalehko na jednodenní vycházku – ta se nám protáhla asi na 25 km. Turistů opět znatelně ubylo, většina lidí chodila sbalená na přespání. Všimli jsme si, že je trasa populární u všech generací – potkali mladé lidi, důchodce i rodinky s dětmi, všechny s krosnou na zádech.

Příroda se trošku změnila, les se místy skládal převážně ze vzrostlých cedrů. Hora Mt. Robson, okolo které jsme šli, je nejvyšší horou kanadských Skalistých hor, měří 3954 m a zadržuje hodně srážek, takže tam roste vegetace typická spíše pro deštné pralesy západu Britské Kolumbie. Nám ale naštěstí celou cestu svítilo sluníčko. Celou dobu jsme šli při říčce Robson, která měla modrošedou barvu. Došli jsme k jezeru Kinney Lake. Na oblázkové pláži Kapy učil Danču házet žabky, celkem úspěšně. Pak jsme pokračovali prudším stoupáním k houpajícímu se lanovému mostíku přes řeku.

Za ním jsme si dali sváču, pokochali se několika vodopády a došli až na začátek prudkého stoupání do Údolí tisíce vodopádů (Valley of a Thousand Falls). Poté jsme se otočili na zpáteční cestu. Danča si ještě šla prohlédnout chaloupku rangerů – správců parku. Nebyli doma.

V jezeře Kinney jsme se krátce vykoupali, všichni kolemjdoucí na nás zírali jako na blázny. Cestou zpět jsme si četli některé informační cedulky, dozvěděli jsme se například, že jeden z hlodavců, které jsme ve čtvrtek viděli pod horou Mt. Edith Cavell, se jmenuje Pika – určitě podle něj Japonci pojmenovali tu svou žlutou potvoru „Pikačů“. Večer v íčku jsem se přeptala na to, zda některé rostliny, které jsme cestou potkali, jsou jedlé. Až se ztratíme v lese, tak abychom neumřeli hlady a neotrávili se. Spali jsme na již nepoužívané, částečně zarostlé cestě kus od silnice. Uvařili jsme si luxusní těstoviny se slaninou.

Pátek 10. 8. 2012 – Opravář Kapy

Tak opět začneme původním plánem: včera v íčku věštili, že bude pršet, tak jsme uvažovali o návštěvě horkých pramenů Miette. Za 6$ vás tam nechají cachtat jak dlouho chcete, tak jsme se chtěli pořádně umýt a odpočnout si. Jenže všechno bylo jinak. Dopoledne zašel Kapy k Timíkovi na internet doplnit blog a hladinu koblih, Danča navštívila místní jobcentrum a nechala si povyprávět o situaci na místním pracovním trhu. I když je Jasper o poznání méně turistický než Banff a ani na webu jobbank.ca jsme moc pozic nenašli, na nástěnce jobcentra bylo minimálně stejně nabídek jako v Banffu. Danča se zkoušela dovolat na místní lyžařské středisko, ale v jobcentru asi měli nějaký porouchaný telefon, nedovolala se nikam, a to ani s asistencí personálu. Paní z Jobcentra nám ještě doporučila zajít si s životopisem do místního největšího hotelu Fairmont, který má až 500 zaměstnanců. Životopisy jsem odevzdala, bylo mi vysvětleno, že mají ještě několikastupňový přijímací proces, který lze vykonat i na dálku. V říjnu ale moc nenabírají, tak uvidíme. Když už tu Danča byla, musela si hotel důkladně prohlédnout. Na rozdíl od Fairmontu v Banffu, který vypadá jako majestátní zámek, tento v Jasperu je spíše hodně luxustní chatovou osadou. Hosté bydlí v malých srubech rozmístěných okolo nádherného jezera. Jedna ze „srubových čtvrtí“ je zaměstnanecké městečko. Vypadá docela pěkně, na posekaném trávníku posedávaly skupinky mladých lidí, povídali si, hráli na kytaru a vypadali celkem spokojeně. K jedné skupince jsem si přisedla a Fairmont si jakožto zaměstnavatele moc chválili. Zatímco se Danča porozhlížela po hotelu, Kapy opravoval Chroustíka.

Hned první den jsme si všimli, že okénko u řidiče nejde otevřít. Až tak moc to nevadilo, další tři okna na větrání stačí. Dnes se ale situace změnila, okénko se v naší nepřítomnosti samo otevřelo a nešlo zavřít. To už nám vadilo víc. Zdálo se, že okno bylo do své zavřené pozice něčím přilepené a lepidlo na sluníčku povolilo. Kapy rozebral dveře a zjistil, že lanko ke kličce na otevírání okna u řidiče je prasklé. Náhradní lanko neměl, tak okno zapřel kusem klacku a ten zafixoval kobercovkou. Tak snad nebudeme muset klackem a kobercovkou opravovat žádné závažnější problémy. Podle původního plánu bychom asi v tuto chvíli nasedli do Chroustíka a vyrazili na horké prameny Miette, jenže oproti včerejší předpovědi nebyla po dešti ani památka, naopak sluníčko svítilo jako o závod a bylo asi 27°C. To bychom se tam leda tak uvařili. Šli jsme si tedy raději zaplavat do místního jezírka. Bylo celkem teplé a dokonce u něj byla maličká písečná plážička. Protože jsme zítra chtěli opustit město, zašli jsme ještě nakoupit zásoby. Vyzkoušeli jsme jiný obchod než nám minule poradili v íčku a byl o dost levnější. Zkusili jsme nakoupit nejlevnější konzervy, tak jsme zvědaví, zda budou poživatelnější než nejlevnější konzery v českém Tescu. Překročili jsme hranici NP Jasper a zároveň také hranici Alberty, octli jsme se v provinčním parku Mt. Robson v provincii Britská Kolumbie. Také jsme přejeli do jiného časového pásma, teď už jsme o devět hodin napřed oproti České republice. Zakempili jsme v provinčním parku Mt. Robson, našli jsme si luxusní plácek v lesíku kousek od silnice. Večeři jsme si uvařili zatím jednoznačně nejlepší: čerstvé vepřové maso na kari, hořčici a žampionech, jako přílohu jsme si dali rýží basmati. Ňam.

Čtvrtek 9. 8. 2012 – Mt. Edith Cavell

Měli jsme v plánu podívat se na známé jezero Maligne s tajemným ostrovem Spirit Island. Jezero je zobrazené mimo jiné na slevové kartičce Hudy sportu. Jenže jsme bohužel zjistili, že všechny přístupové cesty k jezeru jsou zavřené, protože tam asi před třemi měsíci byly velké sesuvy půdy. Rozhodli jsme se tedy pro náhradní program a vydali se k pod horu Mt. Edith Cavell. Z hory sestupují dva ledovce, které ústí do jezírka. Jeden z ledovců končí přímo v jezírku a postupně v něm odtává, ne jezeru tedy plave spousta ledových ker. Koupat jsme se nešli ;-) , ale takový pan Vondra ze Sušice by s tím určitě problém neměl. Vyrazili jsme na vycházku s nevinným názvem Cavell Meadows Loop, čekali jsme nenáročnou cestu po horských loukách k vyhlídkovým bodům. Bylo tam krásně, spousta barevných kytiček, roztomilých proužkovaných chipmunků a dalších hlodavců. Došli jsme na první vyhlídku, ale přišlo nám, že kdybychom vylezli ještě o něco výše na hřeben, byl by výhled ještě lepší. O moc se to nezlepšilo, ale z toho vrcholu nad námi bychom mohli vidět i na druhou stranu hory... Stejně jako mnoho dalších turistů jsme tedy vylezli na vrcholek, který ani v nejpodrobnějších mapách, které jsme potkali, neměl jméno. Podle souřadnic jsme jeho výšku odhadli na 2500 m. Dobře jsme udělali, měli jsme perfektní výhled na horu Mt. Edith Cavell (3363m), dokonce jsme pozorovali, jak z ní padá menší lavina. Nádherně jsme viděli také město Jasper, údolí řeky Athabasca a nespočet vrcholků Skalistých hor. Po náročném výstupu jsme si dopřáli pořádnou porci kuřete v KFC a pak jsme se rozhodli poprvé využít služeb obálkovacího kempu. Místo na stan bylo velké, pěkné a klidné. Oheň jsme si neudělali, to bychom museli doplácet. Sprchy tam nebyly, tak se Kapy šel vykoupat (na několik sekund) do ledové řeky.

Středa 8. 8. 2012 - Icefields Parkway

Ráno jsme nemuseli ani bourat stany, jen jsme sbalili spacáky a jeli dál. Dnes nás čekala projížďka údajně po jedné z nejkrásnějších dálnic světa, Icefields Parkway. Tak jsme se rozhodli si cestu pořádně užít, kochat se a stavět všude, kde uvidíme zastavená auta a kochající se lidi. A že těch zastávek bylo!

Udělali jsme si krátkou vycházku k překrásnému tyrkysovému jezeru Peyto, což je asi jedno z nejfotogeničtějších jezer NP Banff. Chtěli jsme tam posnídat, ale byly tam mraky turistů, tak jsme museli zdrhnout jinam. Snídaně se nakonec odehrála u řeky poblíž samoobslužného kempu. Existenci samoobslužných, tzv. obálkových kempů nám v íčku v Banffu zatajili, asi proto, že je to zřejmě nejlevnější způsob, jak legálně přespat v národním parku. 15$ za stan a noc sice pro nás také není zanedbatelná částka, ale kupodivu je to levnější, než ve dvou lidech zaplatit 10$ každý za spaní v tzv. backcountry (v lese, kam nejde dojet autem.) Do obálkových kempů se autem dojet dá, člověk nechá peníze v obálce, útržek z obálky si viditelně umístí poblíž stanu a večer nebo ráno to dojede zkontrolovat někdo ze správců parku. Poplatek je za stanovací místo, pro jeden stan to pro Čechy ještě vychází celkem draze, ale některá místa jsou tak velká, že by se na ně vešel menší skautský tábor (ten sušických skautek i jo, 6 -7 malých stanů by se na některá místa určitě nacpalo.) Každé místo má svůj stoleček s lavicemi a železnou krabici na oheň, za ten si ale musíte připlatit.

Po snídani jsme pokračovali v kochací cestě. Kromě fotících pauziček jsme šli i na malou vycházku ke hlubokému, ale úzkému kaňonu řeky Mistaya. Voda tam vykousala skálu do podivných útvarů, pod převisy často ani nebyla vidět, jen tam někde na dně hučela. Překročili jsme řeku Saskatchewan a zastavili jsme ve velice turistickém centru, kde vše bylo za velice turistické ceny. I benzín tam stál v přepočtu o 10 Kč na litr více než jinde. Ač jsme byli hladoví, nekoupili jsme si tam vůbec nic. Blížili jsme se k ledovci Columbia Icefield,což je největší ledovec ve Skalistých horách. Ledovec má rozlohu 325 km2 a je silný až 300 m. Ledovcové splazy, které z něj vytékají, přecházejí v řeky, které tečou do třech různých oceánů: Tichého, Atlantického a Severního ledového. Nejturističtější je ledovcový splaz Athabasca, na který jezdí obrovské autobusy s davy turistů. My jsme si vybrali ale jiný splaz, splaz ze kterého vytéká řeka Saskatchewan.

Abychom si ho mohli pořádně prohlédnout ze shora, vylezli jsme asi 400 výškových metrů na jeden horský hřeben. Pohled na tu masu ledu byl úchvatný. Za několik okamžiků začalo hustě pršet a chvílemi padaly i malé kroupy, a tak jsme se raději vydali zpátky k autu. Naše cesta pokračovala dále po Icefields Parkway až do města Jasper, kde nás zastihla další velká bouřka. Měli jsme již obrovský hlad, vždyť jsme naposledy jedli ráno, a tak jsme si zašli do nejbližšího fasfoodu pro něco k snědku. Když bouřka přestala, vyrazili jsme hledat místo našeho noclehu. Národní park Jasper má stejná pravidla jako Banff a ta zde bohužel platí i pokuta 2000 dolarů za nelegální kempování v lese. Nakonec jsme našli jedno parkoviště za městem, kde stálo několik aut, a kam jsme zaparkovali i našeho Chrousta ve kterém jsme nakonec i přespali.

Úterý 7. 8. 2012 – Lake Moraine

K snídani byl chleba, který jsme před týdnem kupovali v 50% slevě jako prošlý, ale kupodivu ne a ne zplesnivět. Z čehopak ten chleba asi vyrábí? Asi z mouky a ne ze starého chleba jak je v Čechách poslední dobou zvykem. K chlebu jsme si dali 15x přetavený tavený sýr v pytlíku (to není místní specialita, ale důsledek mikroklimatu v našem autě). Ráno Danča uskutečnila druhý pokus se žádostí o práci. Kancelář sice byla otevřená, ale personalistka tam bude až za dva týdny. Zajímavé, jeden z doporučených způsobů hlášení se na tuto pozici bylo osobně. No nic, životopis si nechali, tak třeba se ozvou. Prý je možné udělat pohovor i přes skype, tak třeba jim pak odněkud z Yukonu zavoláme. Danča se ještě stavila v jobcentru zjišťovat situaci ohledně práce v lyžařských rezortech, Kapy zatím u Timíka doplňoval blog. Kolem půl jedenácté jsme vyrazili na Lake Louise. To je jedno z nejturističtějších míst v NP Banff, jezdí tam plné autobusy Japonců si ho vyfotit, aby měli stejný obrázek, jako byl v katalogu. Minule jsme zjistili, že stačí ujít dva kilometry a koncentrace návštěvníků dost poklesne. Dnes jsme se tady ale zastavili jen kratičce, měli jsme totiž namířeno na krásnější, ale o něco méně navštěvované Lake Moraine.

Zástupy na břehu byly o dost menší a jezero tyrkysovější. Nad ním se tyčila hora Mount Temple (3544 m), na kterou prý se nechá vylézt bez vybavení, pokud tam není sníh. Jenže sníh tam byl a to bychom museli mít cepíny. Na druhé straně jezera vystupovala skála zvaná Babylonská věž (Tower of Babel), což je jedna část hory Babel. I o výstupu na tuto horu jsme uvažovali, četli jsme, že je to poměrně jednoduché, jen se většinu cesty jde po štěrku a suti. Jenže okolo se začaly stahovat mraky a v místním obchodě nám řekli, že se očekávají po zbytek dne bouřky. Lezení v bouřce po mokrém štěrku na skálu nám nepřišlo jako moc dobrý nápad, tak jsme nakonec zvolili nenáročnou vycházku k jezerům Consolation s tím, že kdyžtak cestou zmokneme.

Ze začátku cesty přišlo několik demotivačních a odrazovacích deštíků, které trvaly každý cca 2 minuty a v relativním suchu se daly přečkat pod smrkem. Když počasí vidělo, že nás neodradilo, dalo pokoj a po zbytek dne bylo hezky. U jezera se nám moc líbilo, bylo tam jen pár lidí a obklopovalo ho bludiště velikých balvanů. Určitě bylo hodně hluboké, tyrkysová u břehů rychle přecházela v temně modrou. V pozadí byla mohutná hora s ledovci. Šli jsme se projít (spíš proskákat po balvanech) při břehu k maličkému sněhovému poli, které ještě od zimy nestihlo roztát. Pak jsme se začali šplhat po suti nahoru ke skále. Vypadalo to, že je to kousíček, ale strašně to zkreslovalo, Kapy se teprve za hodinu a půl došplhal na úroveň nejnižší skály. Zhora jsme zahlédli ještě další jezero, které předtím bylo skryté za obzorem. Danča vylezla o něco níže protože Kapy začal šplhat spontánně bez předchozí domluvy a Danča ho dost dlouho vůbec nemohla najít. Nevěděla, kam se v obrovské ploše terénu má dívat. Našla ho až když Kapy začal fotit s bleskem, záblesk foťáku byl dobře vidět. Takže nakonec jsme po štěrku vylezli téměř na úroveň Babylonské věže, užili jsme si nádherná jezírka a náš náhradní výlet jsme si pořádně užili.

Večer jsme uvažovali o kempu, Mel nás totiž varovala, že pokud by nás v národním parku někdo načapal že stanujeme kde nemáme, může nám dát pokutu až 2000$ a to bychom vážně neradi, to bychom museli ukončit výlet. Navíc auto se na prázdném parkovišti špatně schovává. Jenže v kempu měli plno. Ještě jsme uvažovali o přespání v „backcountry“ kempu, což bývá na místech, kam se musí jít od nejbližší silnice minimálně 5 km. Sice se nocleh tam musí rezervovat a zaplatit předem i informačním centru, ale kdyžtak bychom se vymluvili, že v íčku už měli zavřeno. Šli jsme se projít směrem k tomuto spacímu místu, les cestou byl nehostinný a spát by se v něm nedalo. Jenže pak se proti nám vynořila dvojice, které nám oznámila, že se cestou musí brodit řeka. Byli zmáčení téměř po pás. To nás odradilo a tak jsme nakonec strávili noc v autě. K večeři jsme si uvařili houbu s cibulí a těstovinama. Kapymu to moc nechutnalo, tak to Danče zbylo k snídani.

Pondělí 6. 8. 2012 – Heritage Day

Ráno jsme zjistili, že po setmění na druhé straně jezera vyrostl ještě jeden stan, takže v tom nejsme sami :-) .

Původně jsme měli v plánu pobýt v jobcentru, obvolat pár zaměstnavatelů a pokusit se si dojednat nějakou práci od října. Jenomže nám do toho vlezl Heritage Day – státní svátek, kdy Kanada oslavuje dědictví předků. Zavřeno mají hlavně státní instituce, ty soukromé pracují ostošest. Zašli jsme si do Canadian Tire přidělat klíček od auta, dostali jsme totiž jen jeden a to nám přišlo jako koledování o průšvih. Pak jsme šli ochutnat kanadskou snídani – na Heritage Day v Canmore každoročně pořádají Pancake Breakfast – do centra města dají stolečky, lavice, kolemjdoucím rozdávají lívance se sirupem a klobásky. Protože bylo veliké horko, zašli jsme si k Wendy (fastfood Wendy’s) na pití a na wifinu. Protože v Kanadě obvykle velké balení vychází na jednotku mnohem levněji než malé, začali jsme si ve fastfoodech kupovat jedno velké pití dohromady místo dvou menších. Tady nám jako velké pití dali asi litrový kýbl coly, kelímek v autě používáme jako odpadkový koš ;-) Na internetu si Danča našla pozici v lyžařských střediscích, která ji zaujala, tak jsme se s životopisem vypravili do Banffu. Ale i kancelář lyžařských středisek dnes měla zavřeno. Podařilo se nám ale (po několika neúspěšných pokusech) si konečně domluvit povídací schůzku s Mel z couchsurfingu. Do Banffu se přistěhovala z Britské Kolumbie, žije tam 4 roky a za tu dobu vylezla asi na 120 vrcholů. Od února prý u ní přespalo asi 80 lidí, tak teď dočasně svůj „gauč“ zavřela a s couchsurfery se setkává jen na popovídání, aby si trošku odpočinula. A ještě zajímavost, její dědeček byl architekt, který navrhl největší kanadské lyžařské středisko, Whistler. Večer jsme se vrátili na stejné místo k jezírku u Canmore. Zatahovalo se a vypadalo to, že bude bouřka, měli jsme ale koupené mleté maso, tak jsme se pustili do vaření. Naštěstí buřina počkala až dovaříme, zmokli jsme trošku až cestou do auta. Zatímco jsme v autě baštili vydatnou večeři, okolo nás padaly z nebe proudy vody. Když se setmělo, bylo po dešti. Postavili jsme si stan, zaplavali si v jezírku, abychom se trošku umyli a šli jsme chrnět.

Neděle 5. 8. 2012 – Heart Mountain

V sedm jsme stan zbořili, zbyl po nás jen kousek uválené trávy. Tak snad jsme národnímu parku tak moc neublížili ;-). Na snídani jsme zašli k Timíkovi na kafe s koblihami, pak na mši do místního kostelíka a poté jsme se vrátili kus za Canmore vylézt si na Heart Mountain 2135 m.n.m (Srdcovou horu).

Tu nám doporučil Wojtek jako relativně nenáročnou. Občas jsme se přidržovali rukama, ale lezecký terén to nebyl. Výstup ztěžovalo jen sálající sluníčko a naše hloupost – vzali jsme si v tom vedru pro dva lidi jen dva litry vody a než jsme se dostali na vrchol, byli jsme téměř na suchu. Potůček zůstal hluboko pod námi. Na hoře jsme náhodnou objevili „kešku“ (schránku ze světové hry geocaching). I když jsme jí vlastně nehledali, nenechali jsme si ujít příležitost se uvnitř podepsat. Uvnitř byly samé praktické poklady: pláštěnky, svíčky... Zpět jsme se vydali pohodlnější, ale o dost delší cestou.

Trvalo ještě dost dlouho, než jsme konečně zaslechli zvuk horské bystřiny. Voda byla tak osvěžující! Chroustík nás trošku trápil tím, že chybně hlásil nedovřené dveře a reagoval na to rozsvícenou žárovkou uvnitř auta. Když si nechtěl dát říct, žárovku jsme mu vyšroubovali. To tak, ještě by si vybyl baterku, až ho nebudeme hlídat! Sice teď při startování trošku piští, že mu něco chybí, ale má smůlu. Večer jsme šli nakupovat do Sobíka (Sobey’s) v Canmore. Chtěli jsme něco k rýži, nejlevnější bylo půl kila slaniny. Bývalo by nám sice stačilo míň, ale to by bylo dražší. Udělali jsme z toho něco jako rizeto, zbylo i k snídani. Večeři jsme vařili u jezírka Quarry, které místní berou jako takové přírodní koupaliště. Je (na kanadské poměry)celkem malé, takže má docela teplou vodu, má malou plážičku, místy je to takové brouzdaliště pro děti, jinde je dost hluboké a mládež do něj skáče ze skály. Okolo jsou „obědvátka“ – piknikovací stoly a lavice, to máme moc rádi na vaření. A hlavně, za ním se zvedají nádherné hory. Když se zešeřilo, postavili jsme si u jezera stan. Canmore už není národní park, takže by za spaní mimo kempy nemusela být pokuta, ale je to pro změnu provinciální park, kde by se volně kempovat taky nemělo. Místní nám říkali, že pokud nás někdo najde v provinciálním parku, obvykle nám pouze řekne, ať jdeme pryč.

Sobota 4. 8. 2012 – Do hor!

Ráno jsme se sbalili, Wojtek s Maggie nám popřáli šťastnou cestu a vyrazili jsme.

Stavili jsme se v Canadian Tire. Mysleli jsme, že prodávají hlavně náhradní díly do aut, tím to ale jen začíná. Kromě toho, že jsou schopní auto opravit, udělat „technickou“a přidělat klíče, prodávají vybavení pro kutily, zahrádkáře, airsoft, camping, rybaření... Tak jsme kromě náhradních žárovek do aut koupili taky rybářský prut, třeba letos budeme úspěšnější než loni v Norsku a chytneme alespoň jednu rybku ;-) Ještě dlouho jsme se vymotávali z kolon ve městě, ale pak se hory na obzoru začaly přibližovat... a přibližovat... a najednou jsme byli v Canmore, které známe moc dobře z předchozí cesty. Za Canmore už je brána do národního parku. Máme sice koupenou roční vstupenku do parků, ale nějak jsme se zařadili do špatného pruhu popojíždějícího kolem „mýtné brány“. Sluníčko svítilo jako o závod, kolona popojížděla jako šnek a když jsme se konečně dostali za bránu, uslyšeli jsme z motoru bublavý zvuk... Chroust se nám uvařil. No nazdar, na to si budeme muset dávat pozor. Kapy se jakožto řidič cestou asi cítil trošku nevytížený, řadit nemusel, šlapat na plyn taky ne a kroutit volantem stačilo jen minimálně. Danča se těší na řízení, jen netuší, co pak bude doma dělat s „Mařenkou“ s klasickou převodovkou, tu do té doby určitě přestane umět používat. Chroust asi bude muset přeplavat oceán a jet do Čech s námi.

Dorazili jsme do městečka Banff, kde jsme před 4 lety strávili měsíc života. Procházeli jsme si známá místa, cestu při řece, obchůdky, informační centrum, místo za kostelem, kde jsme tenkrát pár nocí stanovali... V národním parku se nesmí kempovat mimo oficiálně vyznačená zpoplatněná kempovací místa, protože ale neradi platíme za přespání ve vlastním stanu, počkali jsme do setmění a pak jsme stan píchli do lesíka kousek za městem.