Sobota 18. 8. 2012 – Z Dawson Creek do Fort Nelson

Ráno jsme vstávali brzy, v ubytovací kanceláři ještě nikdo nebyl, tak jsme si sbalili svých pět švestek a odešli bez zaplacení. Za ušetřené penízky jsme si dopřáli snídani u Timíka. Jak jsme již psali, nejfotografovanějším místem v Dawson Creeku je „nultá míle“, oficiální začátek Alaska Highway. Včera jsme se k ní dostali až za šera, proto jsme si focení zopakovali za denního světla, abyste nás na fotce lépe viděli. Dnešní nultá míle je kopie, tu původní srazil nepozorný řidič.

Domy v okolí nulté míle jsou historické a hezké, takový ten typický western. Jen kovboje s lasem jsme nepotkali, jinak jsme ale mohli nahlédnout do starých časů: jedna ulička byla pomalována dobovými výjevy.

Hned vedle je „Alaska house“, muzeum Aljašské dálnice. Vstupné bylo dobrovolné, tak jme se šli podívat. Prohlédli jsme si několik exponátů ze stavby dálnice, dobové fotografie, model jediného dochovaného dřevěného mostu na dálnici a asi nejvíce se nám líbil hodinový dokument o stavbě dálnice. Jak jsme již psali, Alaska Highway byl vojenský projekt, který měl umožnit rychlý přesun armády na Aljašku v případě napadení Japonskem. Rozkaz zněl postavit toto dílo za méně než rok. Dokument ukazoval, jak na stavbu byli posláni většinou lidé, kteří se stavbou silnic ani s pobytem v tak chladném prostředí neměli žádné zkušenosti. Mnoho jich bylo z jihu USA, asi třetina byli černoši. Původní silnice byl často prostě vykácený, vybagrovaný a jakž takž urovnaný pás. Až v dalších fázích se rozšiřovala a teprve od sedmdesátých let má zpevněný povrch kompletně po celé délce. Cestou se stavitelé potýkali nejrůznějšími potížemi: nikdo z nich třeba nevěděl, jak se staví silnice na permafrostu. V létě se objevil další problém: rozmrzlá půda se změnila na bláto, do kterého technika způli zapadla. Stavitelé zkoušeli nejhorší bažiny obcházet, proto někdy dálnice byla neskutečně klikatá a vypadala, jako by ji stavěli blázni a měnili směr podle nálady. Když bažiny obcházet nešly, vojáci vytvořili koberec z pokácených stromů. Toto řešení bylo funkční, ale stavba se tím strašně zpomalila. Poté jsme vyrazili na Fort Nelson. Dálnice byla pěkná, ale na několika místech ji opravovali a nechali ji průjezdnou jen v jednom pruhu. To pak znamenalo čekat třeba čtvrt hodiny na pokyn (raději jsme vypínali motor, protože nešlo nijak odhadnout, jak dlouho tam budeme stát, tak abychom chudáka Chroustíka neuvařili) a pak vyrazit v koloně po nezpevněné cestě. Za auty se pak zvedla prachová clona, nejhorší bylo, když před námi jel kamion. Jinak jsou silnice v perfektním stavu, na to jak krutá zima tu bývá. Řidiči jsou velice ohleduplní. Zatím jsme neviděli jedinou havárii. Jen kamioňáci jezdí docela nervózně, jezdí rychleji, než je povolená rychlost, takže nás předjíždějí a pak nemohou vyjet do prudkého kopce a my se za nimi musíme táhnout třeba rychlostí 20 km/h. Když konečně přešli opravované prašné úseky, projížděli jsme několik kilometrů dýmem, protože někde v okolí hořel les. Ve Fort Nelsonu jsme zašli do íčka, kde jsme se toho ale moc nedozvěděli. Za přepážkou stál chlapec, který se tvářil, že je tam za trest a informace jsme z něj museli páčit. Pravý opak íčkaře z Prince George. O lesním kempu zdarma, kde jsme chtěli dnes spát, tvrdil, že už ho zrušili. Více než znuděnému íčkaři jsme věřili oficiálním stránkám http://apps.gov.bc.ca/pub/recst/ a dobře jsme udělali. Íčkař nám také prozradil, že hned za Fort Nelsonem je indiánská rezervace. Danča se tam chtěla podívat, sice věděla, že tee-pee tam hledat nemá, ale v hloubi duše očekávala, že uvidí alespoň maličký totem nebo orlí pírko. Nic z toho tam nebylo, jen hrstka obyčejných domů mezi stromy při silnici. Leckterá česká skautská klubovna vypadá více indiánsky než celá tato indiánská rezervace. Tak třeba mají nějaké to orlí pírko alespoň uvnitř ;-) . V civilizaci jsme chtěli doplnit zásoby. Ve městě jsou dva supermarkety, podle íčkaře víceméně stejně drahé. První jsme zkusili IGA. Ten nám nevyhovoval, protože téměř všechny slevvy spočívaly v tom, že jsme k jednomu obřímu balení naprosto netrvanlivé potraviny mohli dostat zdarma ještě druhé. Druhý obchod měl slevy na slevové kartičky, tak si ji Danča šla zařídit. Po vyplnění formuláře dostala stejnou kartičku, jakou už máme z obchodu Save on Food. Nevadí, příště raději předložíme celou sbírku slevových karet a zeptám se, zda to stačí, nebo mají jinou ;-) Náš dnešní kemp zdarma, neboli „Forest recreation site,“ se jmenuje Beaver Lake a je asi 40 km od Fort Nelsonu. Z Alaska Highway odbočíme na silnici č. 77. Když jsme přijeli do kempu, uviděli jsme stříbrného Christlera a u něj našeho známého Poláka s horolezeckým stanem. Měl radost a pozval nás na vínko. Jmenuje se Leško a pracuje jako rybář na zámořských lodích. Když jsme rozdělali oheň, přišli nějací cizí lidé a přinesli nám pár špalků dřeva, že si všimli, že ho máme málo. Bylo to nečekané, ale moc milé. K večeři jsme si vyráběli hamburgry. Jedna z nejlevnějších čerstvých věcí v supermarketech totiž bylo mleté vepřové maso, skoro 700 g za 3$.

Tak už asi víme, proč se tady jí tolik hamburgrů. V každé zemi se snažíme najít nejlevnější potravinu a tou se převážně živit, a obvykle je to typické jídlo pro danou oblast. V Itálii mají velice levné kvalitní těstoviny a omáčky, ve Francii sýry a bagety, tady to budou hamburgry. Maso jsme smíchali s cibulí, solí a kořením a dali na rošt nad oheň. Druhý půlka zbyde na snídani.