Čtvrtek 2. 8. 2012 – Budeme mít auto?

Vstávali jsme v šest ráno, protože jsme už na devátou měli domluvenou obhlídku auta na úplně opačném konci Calgary. V duchu jsem si nadávala, proč jsem to nedala na pozdější čas, majitelka včera do telefonu říkala, že strašně pospíchá, že se stěhuje z Calgary, do toho neustále zvedala další telefony, takže takový trošku nenápadný nátlak. Málem by nás tam hnala už včera večer, ale když jsme zjistili, jak je to daleko a že bychom se pak už městskou dopravou nedostali zpět, akceptovala že přijedeme ráno. Ještě než jsme došli na autobus, bylo jasné, že jsme se neoblékli zrovna nejvhodněji. Sice jsme měli kalhoty a mikinu s dlouhým rukávem, ale hodně se ochladilo a chvílemi pršelo. Paní bydlela kdesi daleko v „Hidden Valey“ a dorazili jsme tam dost zmrzlí. Hodna za 1200 $ z roku 1995 byla zrezlá až hrůza, gumy se jí sjížděli k jedné straně, když jsme vyjářili trošku nespokojenosti, paní se na nás mračila a brblala něco ve stylu :“tak berte nebo nechte bejt, kdyžtak ho koupí někdo jiný“. Řekli jsme, že se kdyžtak ještě ozveme a doufali, že najdeme něco lepšího. Protože jsme se v městské dopravě trochu ztratili a intervaly mezi autobusy jsou ohromné, dorazili jsme na prohlídku druhého auta skoro o dvě hodiny pozdě. Otevřela nám stará babičky, která neuměla anglicky a začala na nás gestikulovat, že syn už není doma. Danča zaslechla nějaké španělské slovíčko a zeptala se, jestli paní mluví španělsky. Babička se rozzářila, pozvala nás domů, ať na syna počkáme, přinesla pomerančový džus a s dědečkem nám vyprávěli, že jsou z Kuby a kdesi cosi, Okolo poskakovala dvě vnoučata, šestiletá stydlivka a čtyřletý otesánek, ukazovali nám své hračky a boxerské rukavice. Dědeček nás provedl po zahradě a ukazoval nám spoustu aut. V jednom z nich jsme zahlédli – světe div se- číslo z aukce, na které jsme se byli podívat včera. Takže syn, Rafael, chodí po aukcích, výhodně nakupuje auta, která pak opravuje a prodává dráže. Zvenku jsme si prohlédli také Chrystlera, pro kterého jsme si přišli. Vypadal celkem pěkně, ani nebyl zrezlý, jen měl prasklé přední sklo. Na to už jsme si ale zvykli, bylo nám již dříve vysvětleno, že v Calgary má většina aut prasklé přední sklo kvůli velkým teplotním rozdílům během roku a kamenům na horských cestách. Když se ani po hodině a půl čekání u Kubánců „Rafaelito“ neobejvoval a nedalo se mu ani dovolat, nechali jsme mu na stole zprávu v angličtině, že se stavíme večer v osm a jeli jsme do centra. Napřed na „oběd“ – na hamburgra do fastfoodu. Obědvali jsme opět v „+15“, tedy v patře výškových budov propojeném nadzemními chodbami. Zjistili jsme, že „+15“ se to jmenuje proto, že se chodby nachází 15 stop (asi 5m) nad zemí. Měli jsme výhled na fontánku, rostliny a zavěšené malé letadlo.

Po obědě jsme se šli podívat do místní knihovny, kde jsme mohli příjemně posedět u časopisů a na chvíli nás pustili i zadarmo na internet. Pro jistotu jsme odepsali ještě na další inzeráty na auta, Chrystler se nám sice líbil, ale pořád ještě jsme se báli, jestli se vůbec rozjede. Rozjel se! Čekání se vyplatilo, žádné další velké závady jsme neobjevili, ještě tentýž večer jsme podepsali kupní smlouvu, auto jsme zaplatili a odvezli si klíčky. Auto ještě musí počkat, až ho pojistíme a zaregistrujeme. Tak snad tu zítra ještě bude ;-)