Neděle 29.7.2012 - nejdelší den v životě

Když jsme se ráno probudili, všichni ještě spali. Došli jsme si na mši do blízkého kostela, který nám poradila Martinka - chodila tam, když loni fidlala na housle po londýnských ulicích, díky, Marti ;-) . Časově se nám nejvíce hodila dětská mše, ale měla menší nevýhodu: občas přes hlučící dětičky nebylo slyšet, jestli pan farář něco říká nebo ne... Asi máme v Čechách vychovanější děti ;-) Poté následoval nákup a svačinka v parku. A pak už šup na letiště.

Na letišti jsme zjistili, že jsme až tak moc pospíchat nemuseli, letadlo mělo 3 hodiny zpoždění. Náš éroplán byl o poznání větší než ty včerejší mrňavý. Poznámka pro technicky znalé: Boeing 777-300. Vešlo se tam přes 500 lidí. Po cestě nás dobře krmili (ale nebyli jsme tak přecpaní jako minule AirFrance). Museli jsme vyplnit dotazník, ve kterém jsme mimo jiné zaškrtli, že s sebou vezeme zbraň - počítaly se tam totiž i naše kapesní nože. Ale úředníka, který nás kontroloval, to nakonec vůbec nezajímalo. Mluvil s námi asi minutu a pak jsme šli dál. Celí zmatení jsme ze zvyku málem šli na imigrační, ale pak nám došlo, že se tam asi s turistickým vízem nemusí ;-) . Baťohy nám neztratili, ale jak nám s ním házeli, explodovala Danče v krosně Plzeň pro našeho hostitele :-( . S Wojtkem jsme se domluvili přes couchsurfing, že u něj pár nocí přespíme. Psali jsme mu zprávu, že jsme dorazili na letiště. Náš operátor se ale asi zbláznil, všechny zprávy od něj nám posílal alespoň desetkrát. K Wojtkovi jsme chtěli dojet městskou dopravou a tak jsme se na letišti šli zeptat, jak se tam dostaneme. Všichni se na nás tvářili, že takovou expedici (jinak než taxíkem) ještě nikdy nikdo nepodnikl, půl hodiny si nás tam předávali od jednoho ke druhému, od mapy k mapě, aby nám nakonec z hlavy natipovali nějakou trasu, která se nakonec stejně ukázala jako chybná. Že by nám prozradili v kolik to pojede a jako dlouho cesta potrvá, o tom jsme si mohli nechat jen zdát. Nějaký internetový systém ( http://www.calgarytransit.com ) sice mají, ale nějak se v něm nikdo neorientoval. S vděčností jsme vzpomínali na propojení map na seznamu s IDOSem. S nespolehlivými informace o cestě po městě jsme zahájili misi číslo dvě – zakoupení jízdenek. I ta trvala poměrně dlouho. Ve stručnosti: 1) Našli jsme trafiku, ale požadované lístky jí došly. Poslali nás do druhé. Danča jde, Kapy hlídá zavazadla. 2) V druhé lístky mají, ale Danče nejde mi zaplatit ani jednou z kreditek. 3) Úprk zpět přes celé letiště pro hotovost, zpět do trafiky, zpět ke krosnám. 4) Mise ukončena, bus nám odjel před nosem, další jede za půl hodiny. Mimochodem, to byla poslední zastávka ve městě, kde psali, v kolik nějaký bus pojede. Jízdní řády sice existují, ale na zastávky je zásadně nevylepují. Ještě pár dalších zádrhelů a o půl dvanácté v noci jsme byli u Wojtka jako na koni. Moc velkou radost z nás neměl, myslel, že vezmeme jako normální lidi taxíka a budem tam o pár hodin dřív. Dnešek byl nejdelší den v našem životě, kvůli časovému posunu měl 31 hodin (24+7).