Neděle 19. 8. 2012 – Severozápadní teritoria

K snídani jsme ogrilovali zbytek hamburgerů, byly trošku větší, museli jsme pořádně otvírat pusu ;-) . Původně jsme se chtěli vrátit na Alaska Highway a pokračovat v nastoleném směru, pak si ale Kapy na mapě všiml, že silnice 77, po které jsme sem přijeli, pokračuje do Severozápadních teritorií. Za 150 km byla hranice a za dalších 150 km je národní park Nahanni. Blíže Severozápadním teritoriím na naší cestě už nebudeme. Nějak nás to zlákalo a tak jsme vyrazili na sever. Cesta nejprve ubíhala pěkně, řidič se za volantem celkem nudil, jak můžeme vidět na videu. Silnice byla v naprosto perfektním stavu. Když jsme minuli ceduli „Northwest Territories“,

krásná silnice skončila a místo ní jsme pokračovali po štěrkové cestě. Každé protijedoucí auto znamenalo hustý oblak zvířeného prachu, takže jsme neviděli skoro nic. Naštěstí těch protijedoucích aut bylo naprosté minimum.

Před odbočkou na městečko Nahanni Butte, které ne kousek od NP Nahanni, jsme zahlédli ceduli, že je tam uzavřená jakási zimní cesta. V té rychlosti jsme to moc nestihli přečíst, ale co je nám v létě do nějaké zimní cesty, tak pojedeme po letní cestě, no. Přímo u odbočky byla dopravní značka asi 2x2 metry, jakou jsme nikdy neviděli. Jakési vlnky a čáry, škrtlé auto a náklaďák a dole nějaká obrácená třicítka a písmeno g. Moudří jsme z toho nebyli, v příručce o dopravních pravidlech jsme žádnou podobnou značku také nenašli, tak jsme si řekli, že to zkusíme a uvidíme. Vymýšleli jsme různé vysvětlení, jako „zákaz vjezdu při zemětřesení“. Cesta vypadala udržovaná a používaná, proti nám dokonce jel i jeden náklaďák. Kousek od silnice jsme – poprvé v životě – uviděli bizona.

V dáli začaly vykukovat hory a my jsme se moc těšili na národní park. Ale najednou jsme viděli asi deset zaparkovaných aut a silnice končila – respektive ztrácela se v řece Nahanni. U břehu byly zaparkované dva motorové čluny. Jinak nikde nikdo, ani živáčka. Najednou jsme ty divné cedule ohledně zavřené zimní cesty pochopili a i kresbička na podivné dopravní značce začala dávat smysl. Do městečka Nahanni Butt se člověk dostane autem jen v zimě po zamrzlé řece. V létě pouze lodí. Litovali jsme, že narozdíl od mnoha jiných aut, která cestou potkáváme, náš chroustík nemá na střeše přivázanou kanoi. Chvilku jsme ještě pokukovali okolo, zaujaly nás zajímavé SPZ značky severozápadních teritorií – jsou ve tvaru ledního medvěda. V tom přijel džíp s indiánskou rodinkou. Danča se s nimi dala do řeči. Říkali, že byli opravovat svou loveckou chatu. Patřila jim jedna z motorových lodí, ale vzít nás s sebou nechtěli, řekli, že tam jezdí vodní taxík, který právě připlouvá. Taxikář prý je jejich zeť, takže mu logicky nechtěli kazit kšefty. Taxík stojí 200 $ jedna cesta, což byla pro nás nepochopitelná pálka. Danča se dala do řeči s taxikářem, na malou slevu by se možná ukecat dal, ale my bychom potřebovali slevu tak 95% ;-) . Jestli přijel náhodně nebo nás viděl ochomýtat se u břehu, to už se nedozvíme. Byl to běloch, vyprávěl, že se oženil před osmi lety s indiánskou z místní vesnice. Ve vesnici žije asi 80 lidí, mladší děti mají malou školu přímo ve vesnici, ty starší musí dojíždět. Také vyprávěl, že místní Indiáni kmene Slavi stále hodně žijí lovem, zatímco on jako bílý přistěhovalec smí lovit losy jen od září do prosince, původní obyvatelé na něj mohou vyrazit kdykoliv. Maso z jednoho losa by rodině vystačilo tak na měsíc, ale dělá se to tak, že když se los uloví, sejde se celá vesnice a společnými silami ho spořádá. Ptal se nás, odkud jsme. Řekli jsme, že z malých městeček v České Republice. Tak se usmál a ptal se, kolik obyvatel ta naše malá městečka mají. Když Danča řekla, že Sušice má kolem 12 tisíc, smál se, že to je skoro jako jejich teritoriální hlavní město – Yellowknife totiž má asi 15 tisíc. Mimochodem, celá Severozápadní teritoria mají rozlohu 1 171 918 km2 (což je asi jako 15 Českých republik) a žije zde celkem 42 tisíc obyvatel v 32 městech a vesničkách, zalidněnost je tedy 0,03 obyvatel na km2. Když taxikář viděl, že 400 $ mu asi za převoz tam a zpět nedáme, doporučil nám, že dvacet kilometrů na sever je teritoriální park Blackstone River, který by se nám mohl líbit. Za tuto radu jsme byli rádi, v našich mapách totiž žádný takový park zakreslený nebyl. Jako poděkování jsme mu nechali pohlednici Prahy, moc se mu líbila. Podle rady jsme pokračovali na sever, až jsme dojeli do teritoriálního parku Blackstone. Byl tam kemp a informační centrum – krásný srub s kouzelným dědečkem. Kromě nás v íčku nikdo nebyl, zeptali jsme se, zda jsme první dnešní návštěvníci. Prý kdepak, už pátí. Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Pánovi jsme se podepsali do lejstra, že jsme tam byli, aby pak svým nadřízeným mohl vykazovat nějakou činnost. Pán se před padesáti lety oženil s indiánkou kmene Slavi a pracoval pro vládu, něco ohledně národních parků. Nyní je už v důchodu, ale doma sedět nechce, tak pracuje v íčku. Byl velmi milý a nabídl nám, že nás provede po maličkém muzeu v íčku. Z toho jsme byli nadšení. Ukazoval nám pastičky na kuny, napřed starší typ, který kunu chytil za nohu a lovec ji následně zabil. Proti tomuto způsobu lovu protestovali Greenpeace, proto vláda lovcům začala bezplatně vyměňovat tyto pastičky za větší, které kuně rovnou zlomí vaz. Před příchodem Evropanů žili indiáni trochu jiným způsobem života, celé své živobití unesli na zádech. Stavěli tee-pee a lovili jen tolik, kolik právě potřebovali. Po příchodu Evropanů se jejich životní styl změnil. Běloši byli lační masa i kožešin a Indiáni s nimi začali obchodovat, byli schopní toto zboží zajistit. Například předkové dědečkovy manželky každou zimu vyráželi proti proudu řeky Nahanni. Celou zimu lovili, a když přišlo jaro, postavili z vydělané losí kůže a klacků loď dlouhou až 15 metrů, do které naskládali úlovek za celou zimu a pluli dolů po řece. Na řece Nahanni jsou veliké vodopády Virgin Falls. Indiáni před nimi loď rozebrali, veškerý náklad snesli domů, dole loď znovu sestavili a jeli dále. Ve vitrínkách jsme si prohlédli nádoby z březové kůže a kožené rukavice, vše zdobené dikobrazími bodlinkami. Pak nám pán ještě ukázal před srubem nové poživatelné bobule a protože viděl, že platit za kamp se nám moc nechce, doporučil nám místo na spaní – kousek odsud. Poznáme ho podle obědvátka, místa na oheň a cedule „No Camping“. Prozradil nám, že ho kontroluje on sám a dnes večer tam zrovna na kontrolu nepůjde. ještě jsme se zeptali na rybaření, poradil nám místo deset minut od chaty a že máme chytat na žluté návnady ve tvaru červů. Zakuklili jsme se proti komárům a šli na ryby. Moc jsme tomu nevěřili, nejsme žádní rybáři, nikdy jsme nic nechytili a loni v Norsku nám pruty celou dobu jen překážely. Ale letos v autě opět jeden táhneme. Napřed to vypadalo beznadějně. Popošli jsme ještě kousek blíže na úroveň cíp ostrůvku a zkoušeli to dále. Kapymu po návnadě chňapla veliká ryba, tak ji začal vytahovat, ale ještě nebyla dost zakouslá a uplavala. Danča pak popošla přesně na úroveň konce ostrůvku, kde se malá říčka Blackstone vlévá do Nahanni. Zabrala jí ryba, jenže utrhla návnadu a odplavala s ní pryč. V rybářském nádobíčku jsme měli ještě dalšího žlutého červa, Danča znovu nahodila a zase nějaká ryba zabrala. Ještě chvilka čekání a pak ji Danča vytáhla na břeh.

Byla to štika, první chycená ryba v životě! Kapy ji zabil, cestou jsme se zastavili pochlubit kouzelnému dědečkovi, který moc dobře věděl, že tam štiky číhají na malé rybky připlouvající z malé říčky. Večeře dnes byla grandiózní, štiku jsme opékali na ohni. Koření na ryby, které s sebou vozíme, konečně našlo uplatnění. Celou jsme ji sníst nedokázali, tak jsme zbytek naložili do marinády na zítra.