Úterý 11. 9. 2012 – Zrádné potoky

V noci byla docela zima a pohory se přes noc změnily v kusy ledu. Valibuky (protimedvědí kontejnery), ve kterých se skladují potraviny asi 100 metrů od stanu, pokryla jinovatka. Z pití se stala osvěžující ledová tříšť. Ovesnou kaši a čaj jsme do sebe házeli opravdu rychle, aby na konci nebyly ledové. Nožkám se v kusech ledu moc nelíbilo, ale Dančiny pohory začaly rozmrzat, když vypila svou dávku teplého čaje. Jirkovy nohy potřebovaly navíc nějaký ten kilometr chůze.

Orientace v této krajině není úplně jednoduchá. Cesty ani směrovky zde neexistují, hory si s námi hrají na schovávanou a člověk často neví, zda se dívá na vrchol nebo jen na jeden z mnoha obzorů, za kterým se skrývá další falešný „vrchol“. Chtěli jsme se orientovat podle potoků, ale to také nebylo moc spolehlivé, většina z nich vytéká z ledovců. Některé potoky kvůli zimě téměř zmizely, zatímco se objevily jiné, v mapě nezakreslené, protože někde nahoře zasvítilo sluníčko a roztál sníh či led.

Trasu jsme měli vymyšlenou tak, že podél jednoho potoka vyjdeme do nejnižšího sedla mezi horami a podél druhého potoka za sedlem sejdeme do vedlejšího údolí. Nahoru jsme měli jít podél potoka Wolverine Creek, otázka byla jen, který potok to je ve skutečnosti. Po dlouhé debatě nad mapou jsme se podál jednoho potoka vydali do kopce. Opět jsme si užívali nádherný výhled na Mt McKinley, ale čím jsme byli výš, tím se šlo hůře a navíc se nám potok brzy úplně ztratil. Pocit, že jdeme špatně, sílil a ukázal se být pravdivým. Vydali jsme se kus po vrstevnici a po čase jsme Wolverine Creek uviděli hluboko pod sebou. Potoků tam tedy bylo o něco více než na mapě, tak jsme počítali jen ty nejmohutnější. Sešli jsme tedy k potoku a vyrazili proti jeho proudu dále. Už ale byly asi čtyři odpoledne a přes sedlo jsme se pouštět nechtěli, aby nás nezastihla tma. Asi hodinu jsme stále mírně stoupali a nemohli najít rovné místo na stan. Sněhu přibývalo a nakonec jsme si vybrali relativně rovný zasněžený plácek. Na sněhu jsme nikdy předtím nespali, byla to pro nás nová zkušenost. Nejdůležitější bylo vyležet si pokud možno napoprvé co nejpohodlnější místo, protože sníh se tělu pěkně přizpůsobil, ale zpátky už se nevracel.

Donitř jsme si kromě valibuků s jídlem dali všechny věci včetně bot, aby nezmrzly tak, jako předchozí noc. Po chůzi na sněhu byly totiž pohory dost mokré. Zima nám nakonec ani noc nebyla, jen trochu zespoda, a tak se nové spacáky velice osvědčily. Kapy si dokonce podruhé spacák i zapl. Danča si na karimatku položila ještě krosnu, a tak jí ani zespodu sníh nestudil.