Neděle 9. 9. 2012 – Úřadování v Denali

Jak Danča včera s překvapením zjistila na internetu, má dneska svátek. Jirka o tom samozřejmě na rozdíl od ní věděl. Jako dárek dostala romantický několikadenní výlet do Národního parku Denali a k snídani chutný broskvový koláč, ve kterém jsme našli samá jablka. Dojeli jsme do Národního Parku Denali, který je hodně oblíbený a patří do něj také nejvyšší hora Severní Ameriky, Mt McKinley (6194 m). Původní obyvatelé, indiáni kmene Athabasca, horu od nepaměti nazývali Denali, což znamená „ta veliká“. Sice někteří lidé bojovali o to, aby se hoře nechalo toto krásné indiánské jméno, ale když to nevyšlo, pojmenovali „Denali“ alespoň národní park. Narozdíl od ostatních národních parků, kde se má chodit pouze po vyznačených cestách, to v Denali funguje naprosto obráceně: cesty tady v divočině nemají a turisté mají za úkol chodit každý svou cestou, aby se pěšinky ani nevytvořily. Autem se nechá přijet jen na začátek parku a dále se člověk už musí pohybovat autobusy. Přes park vede pouze jedna asi 150 km dlouhá silnice. Zarazilo nás, že 80% návštěvníku parku vidí divočinu právě jen z okénka autobusu a vystoupí si maximálně na odpočívadle se protáhnout a nacvakat pár fotek. Zbývajících 20% jde na výlet do přírody. Pokud chce člověk jít s krosnou do přírody a přespávat tam ve stanu, musí si zařídit tzv. „backcountry permit“. Musí se spát alespoň 800 metrů od silnice a to tak, aby stan od silnice nebyl vidět, aby si foťákoví turisté v autobuse mysleli, že projíždějí panenskou divočinou. Celý park je rozdělený do několika desítek sektorů, ty nejoblíbenější a nejpřístupnější mají limit, kolik lidí tam smí denně spát, obvykle 4-6 lidí. Pořízení „backcountry permitu“ je proces o několika krocích. Nejprve jsme si v průvodcích a díky radám od známých vytipovali sektory, které by se nám mohly líbit. Pak jsme se podívali, zda v nich ještě je místo pro nás pro oba a tím se výběr zúžil. Než otevřeli informační centrum „Backcountry Office“, začali jsme vyplňovat dotazník ohledně naší skupiny. Ptali se na barvu oblečení a stanu, jaké s sebou máme vybavení, kolik let máme zkušeností s pobytem v přírodě a v jaké oblasti atd. Dále nás poslali na informační film, kde vysvětlovali, jak se máme v přírodě chovat, jak si vybrat tábořiště, zopakovali protimedvědí opatření a vysvětlili specifika parku, že tam nejsou cesty ani mosty... Pak si s námi přišel popovídat ranger o bezpečnosti. V informačním centru jsme si ještě prohlédli obří nástěnnou topografickou mapu parku, měli jsme k dispozici detailnější popisy jednotlivých sektorů a podle zájmu a volných kapacit jsme si rezervovali několik sektorů celkem na čtyři noci. Zapůjčili nám protimedvědí kontejnery, jaké už známe z NP Kluane. Kontejnerům jsme říkali „Valibuk“. Za 8$ jsme si museli koupit detailní mapu našich sektorů a zakreslit do ní hranice sektorů. S povolením nás poslali do vedlejšího informačního centra, kde jsme si měli koupit za 10 $ povolení ke vstupu do parku na týden a jízdenku na autobus. Autobusů po Denali jezdí hned několik typů. Nejdražší jsou autobusy s průvodcem, které pořád někde zastavují a průvodce dlouze vypráví o parku. O něco levnější je tzv. shuttle bus, kde řidič občas něco moudrého poví, ale v zásadě s drobnými přestávkami jede zvolenou délku trasy. Speciálně pro lidi, kteří mají „backcountry permit“, jezdí takzvaný „camper bus“, který stojí 34$ (to je méně než za shuttle bus) a může se s ním jezdit po celé délce silnice libovolně tam a zpět. Je potřeba si zaregistrovat pouze první jízdu a poté stačí si kdykoliv v průběhu pobytu v parku stoupnout s krosnou k silnici a nejbližší projíždějící camper bus, pokud má volné místo, vás popoveze dále. Všechny autobusy staví, když se u silnice objeví nějaké divoké zvíře, aby si ho pasažéři mohli prohlédnout a vyfotit. Prodejci jízdenek nám ale řekli, že kvůli sněhu a namrzlé vozovce dnes zatím žádné autobusy naším směrem nevyjeli za 13 míli a neví se, zda dnes ještě něco pojede. Rozhodli jsme se počkat, zda se to zlepší. Počasí bylo ošklivé, bylo chladno a pršelo. Na další dva dny ale hlásili sluníčko a na třetí den oblačno bez deště, tak jsme se těšili a doufali, že nás dříve nebo později autobus na naše místo dopraví. Prozatím jsme se ale pobytu venku vyhýbali a přejeli jsme do třetího informačního centra, kde byla krásná expozice o místní přírodě i původních obyvatelích – Indiánech. Danča se nemohla vynadívat.

Odpoledne jsme se zašli přeptat, jak že to s těmi autobusy vypadá. Žádné pozitivní zprávy nás nečekaly, proto jsme zašli si změnit povolení pro dnešní noc na jiný volný úsek téměř na začátku parku, kam ještě autobusy jezdily. V Backcountry Office jsme potkali další dva Čechy, Petra a Andreu, kteří řešili podobný problém jako my. Dohodli jsme se, že si rezervujeme na dnešní noc stejný úsek a uděláme si tam malý český kemp. Poté jsme opět běželi zpět zarezervovat si autobus na zítřek ze třinácté míle, kde budeme dnes vystupovat. Protože do odjezdu ještě zbýval nějaký čas, zaparkovali jsme Chroustíka na určené místo, sbalili jsme si krosny a uvařili oběd. S Petrem a Andreou jsme se potkali v autobuse. Cesta pěkně ubíhala, kochali jsme se barevnou podzimní krajinou i zasněženými vrcholky. Vystoupili jsme na zastávce Savage River a podle mapy jsme se snažili dostat na nějaké vhodné místo na spaní, které by splňovalo všechny požadavky: bylo dost daleko od silnice a nebylo vidět z autobusu, patřilo do rezervovaného sektoru a nevyžadovalo brození řeky. Postup nebyl nejjednodušší, šli jsme chvíli bažinou, pak jsme se prodírali křovím. Poté jsme vyšplhali na malý pahorek a za ním objevili pěkný rovný plácek na kempování. Uvařili jsme si polévku k večeři a zalezli jsme do stanu.