Pondělí 10. 9. 2012 – Do divočiny

Ráno jsme se vzbudili a zjistili jsme, že příroda nadělila Danče k svátku sněhovou nadílku. Naše stany byly pokryté sněhem. Sníh jsme sklepali, stany jsme zabalili a vydali jsme se na autobus. Raději jsme měli velkou rezervu, ale u silnice jsme byli až překvapivě rychle.

Asi proto, že jsme ji celou dobu viděli a věděli jsme, kudy jít. Jen jsme došli k silnici, zastavil nám zelený autobus, že nás sveze. Nastoupili jsme, ale moc se nám tam nelíbilo. Byl plný turistů s foťáky, především Japonců, kteří neustále pobíhali, otvírali okna a fotili cokoliv, o čem se řidič jen slůvkem zmínil. Ani jsme neseděli u sebe a krosny jsme si museli dát k někomu cizímu na sedačku, aby nepřekážely v uličce. Po pár kilometrech jsme řidičovi řekli, že si vystoupíme a počkáme na náš rezervovaný camper bus.

Báli jsme se, zda tam pro nás ještě bude místo, když nastoupíme jinde, ale dopadlo to dobře. V camper busu jsme se cítili mnohem lépe. Bylo tam dostatek místa na krosny a ostatní cestující vypadali jako my, byli vybaveni na pobyt v přírodě a fotili, jen když bylo něco opravdu zajímavého, jako třeba vlk u silnice nebo nejvyšší hora Severní Ameriky Mt McKinley.

Na tu jsme měli opravdu skvělý výhled, bylo nádherné počasí, sice chladno, ale obloha byla téměř bez mráčku. Dozvěděli jsme se, že jen 30% návštěvníků parku tuto horu spatří, skoro celé léto je totiž zahalená v mracích. V září je to lepší, ze 17 dní sezóny je průměrně jen 3 dny tak krásně, jako budeme mít dnes a zítra. Větší zastávku jsme měli v návštěvnickém parku Eielson, kde jsme se nasvačili, pokochali se znovu výhledem na nejvyšší horu a na trojrozměrném modelu

Mt McKinley si prohlédli a s rangerem zkonzultovali naši naplánovanou trasu, okruh okolo hory Mt Eielson. Danča z cesty měla trošku obavy, bylo chladno a ranger mluil o brození řeky po kolena. S odhodláním a nádherným výhledem jsme ale vyrazili na cestu. První kratičký úsek byl snadný, šli jsme po turistické cestičce. Pak jsme se dostali do křoví, kterým jsme se snažili dostat k řece. Ač jsme se snažili hledat vyšlapané trasy po našich předchůdcích, moc se nám to nedařilo, asi opravdu každý poctivě vytvářel svou vlastní.

Cesty od zvířátek byly zřetelnější, ale neměly jasný směr ani cíl. Nakonec jsme se přeci jen dostali na kamenité koryto řeky, ze které nyní v chladném počasí byl potůček. Brození po kolena se nekonalo, Jirka prošel a přeskákal po kamenech v pohorkách, Danča se pro pořádek přezula do sandálů, ale vody bylo po jen kousek nad kotníky. Dole u řeky bylo o poznání tepleji, sněhová pokrývka tu už nebyla vůbec a sluníčko pěkně hřálo. Po kamenech se šlo poměrně pohodlně a my jsme si pochvalovali, že lepší sektor ani počasí jsme si snad ani vybrat nemohli. Po čase jsme odbočili vlevo podél dalšího potoka, při kterém se šlo stejně pěkně. Prohlédli jsme si kopeček vytvořený činností ledovce, který vytéká z Mt McKinley a potkali jsme typické místní ptáky, ptarmigany. Připomínají nám slepice, běhají po zemi, a v zimě jim narostou „sněhule“ – nohy jim chrání izolační vrstva, na první pohled vypadající jako chlupy. Tábořiště jsme měli luxusní, rovný plácek s výhledem na Mt McKinley.