Sobota 15. 9. 2012 – Dědeček Zlatokop

Ráno jsme se probudili a asi hodinu se nám nechtělo ze spacáků, čekali jsme, až přestane pršet. Když se počasí umoudřilo, vylezli jsme a všichni jsme se divili, na jak krásném místě jsme se to ocitli. Večer za tmy jsme vůbec neviděli vegetaci v podzimních barvičkách ani krásné hory tyčící se nad tábořištěm. Po snídani jsme se vměstnali do chroustíka, hlavně Petr tam jako vždy nemohl nacpat nohy. Vyrazili jsme do městečka Hope, to znamená naděje. Asi ho tak nazvali zlatokopové, když doufali, že v jeho okolí zbohatnou. Městečko bylo maličké, spíše nám připomínalo chatovou osadu. Byl tam jeden stánek s kafem, které jsme si dali, obchůdek se suvenýry, knihovna a vedle obchůdek s vyřazenými knihami. O kousek dále měli muzeum, to vypadalo skoro jako na chalupě na Píchu: dřevěné sruby, přístřešky a různé železné harampádí. Nejlepším muzejním kouskem byl velice zarostlý dědeček zlatokop, který stál u korýtka se studenou vodou a asi turistům ukazoval, jak se rýžovalo zlato. Chtěl si s námi povídat, ale neměl žádné zuby a nebylo mu moc rozumět. Pořádně mu rozuměl jen Petr, který před tím pracoval v Americe a měl kolegu s vadou řeči. Poté jsme si zašli do knihovny na internet. Knihovně šéfovala asi dvanáctiletá přemoudřelá holčička, která mluvila jako třicátnice. Když se jí ostatní děti zeptaly, jestli si s nimi potom půjde hrát, prohlásila: „Možná, zatím říkám jenom možná“. Holčička byla úplně unešená z toho, že jí tam zavítali čtenáři z tak vzdálené země. Poté jsme jeli do města Seward na jihovýchodě poloostrova Kenai. Město se jmenuje podle amerického ministra zahraničí Williama Sewarda, díky kterému roku 1867 koupily USA aljašku od Ruska. V okolí je Exit Glacier, ledovec, který ústí do řeky a ta po pár kilometrech do moře. Počasí bylo čím dál tím ošklivější a ač nás Andrea ujišťovala, že objednala slunečno a modrou oblohu, čekala nás spíše průtrž mračen. Všichni jsme měli obrovský hlad. V supermarketu nás koutek s teplým jídlem moc nepřesvědčil a žádné fastfoody jsme nemohli najít, tak jsme šli do restaurace. Denní menu stálo kolem 10$, dostali jsme výbornou sytou polévku s kuřetem a rozmarýnem a vepřové s přílohou. Moc jsme si pochutnali a paní servírka byla moc příjemná a ochotná. Nechala nás si dobít notebook a po večeři ještě sedět na internetu a plánovat další program. V předpovědi počasí jsme se dozvěděli, že dalších 10 dní má bez ustání pršet, paní servírka nám řekla, že po celém západním pobřeží spojených států jsou prudké bouřky. Ač se Petr s Andreou na poloostrov Kenai moc těšili, pobývat tady v tomto počasí nemělo cenu. Na mapce Aljašky jsme zjistili, že nejlepší počasí v širším okolí má být v národním parku Wrangell – St. Elias,který navazuje na kanadský NP Kluane, který se nám tak líbil. Široké pásmo hor totiž zadrží bouřkové mraky od oceánu. Protože se nám s Petrem a Andreou cestovalo dobře a byla s nimi legrace, dohodli jsme se, že se ještě nerozloučíme, zítra vyrazíme směrem na město Slana v tomto národním parku a uděláme si tam nějaký výlet. Dnes v noci se nikomu pod stanem spát nechtělo, domluvili jsme se, že Petr s Andreou přespí v nějakém hostelu a my v Chrousíkovi. Zavezli jsme je tedy k nejbližšímu a nejlevnějšímu hostelu. Petr šel obhlédnout situaci. Dlouho se nevracel. Pak přiběhl asi za čtvrt hodiny celý zmatený a začal něco nesouvisle vykládat. Dozvěděli jsme se, že správce budovy nebyl přítomný a otevřeli mu nějací ubytovaní hosté. Kde se pan domácí nachází, to nikdo nevěděl, Petr na něj nějakou dobu marně čekal a pak se vrátil. Bylo mu hloupé se tam nestěhovat s krosnami a zaplatit, až se pán vrátí, tak chtěli do jiného hostelu na okraji města. Ten měl nefunkční internetové stránky, tak to bylo trochu dobrodružné, Andrea už se začala psychicky připravovat na další noc v mokrém stanu. Petr šel opět vyjednávat. Ani tady nebyla paní domácí přítomná, byla někde na koncertu, zřejmě podobně jako všichni ostatní provozovatelé ubytovacích zařízení ve městě. Petrovi se asi také nechtělo stavět stan v lijáku, tak paní zavolal na koncert a vše s ní vyjednal přes telefon. My jsme odjeli spát na parkoviště k vyhlídce na Exit Glacier, ten jsme ale v dešti a tmě neviděli.