Čtvrtek 30. 8. 2012 – Aljaška poprvé

Vstávali jsme poměrně brzy, rozloučili jsme se S Jennifer a dětmi (Mike vstával moc brzy) a nechali jsme jim na památku pohledy Prahy. Tak doufáme, že se s nimi někdy potkáme v České republice! Míša už tam byl a Sarah začla rodiče přemlouvat, že tam chce také. V půjčovně lodí jsme vrátili ty jejich předražené kusy pěny pod loď, zašli jsme k Timíkovi na kafe, Kapy pak odjel natankovat a Danča se šla podívat na místní pracovní agenturu. Zdá se, že nějaká práce ve Whitehorse je, tak se na to jěště podíváme podrobněji. Místní specialitou je, že pracovní inzeráty nedávají na stejný server jako zbytek Kanady, ale na své speciální yukonské stránky, takže nám neznalým předtím přišlo, že tam moc práce není. Poslední zastávka byla v obchodě s potravinami. Koupili jsme si obrovskou uzenou šunku od kosti vcelku, asi 3,5 kg za 10 $. To se budeme mít dobře;-) Říkáme jí důvěrně „Noha“. Už je chladněji, tak snad se nám nezkazí. Tato nízká cena nás překvapila, běžně tu stojí 250 g gramů šunkového salámu 5 dolarů.

Vyrazili jsme směrem na Skagway na Aljašku. Hory se zase začínaly zvětšovat, byly nádherné výhledy na jezera. Cestou jsme se stavili v malém městečku Carcross, kde mají „rybářský most“ nad řekou, která propojuje místní jezera. Pod mostem plavalo ohromné množství ryb, víc než v Sušici pod lávkou. Kapy Danču rovnou poslal pro igelitku, abychom měli kam dát úlovek. Ale ať jsme lovili, jak chtěli, ryby nechtěly nic žrát. Ať jsme tam hodily jakoukoliv návnadu, ryby jen netečně plavaly okolo nebo se jí ještě polekaly a uplavaly. Danča je zkoušela krmit chlebem, ale ani ten je nezajímal. Bylo to neuvěřitelné, ale když jsme po několika hodinách vyzkoušeli všechny návnady ze zásobníku, odjeli jsme s prázdnou. Asi rybky papají jen ráno a večer. Nebo jsou už zkušené a pod rybářským mostem raději nepapají nic ;-) . Krajina se začala pomalu měnit, viděli jsme spoustu maličkých jezírek, mezi nimi malé světlé skály. Ani jsme se nenadáli a projeli jsme kolem něčeho, co vypadalo jako kanadská hranice. Na naší straně silnice ale nic nebylo, ani zastavit jsme nemuseli. Pokračovali jsme několik dalších kilometrů do prudkého kopce a najednou jsme minuli ceduli „Welcome to Alaska“ – Vítejte na Aljašce.

Cože? To jsme se octli ve Spojených státech jen tak? Bez hraničních kontrol? Jak je to možné? Už jsme si mysleli, že Kanada s USA znenadání vytvořili obdobu Schengenského prostoru. Klesali jsme docela prudce, každou chvíli jsme míjeli protisvahy pro kamiony, kdyby jim náhodou selhaly brzdy. Cestou jsme předjížděli kolonu cyklistů. První a poslední byli navlečení ve svítívě žlutých bundách a ten první mával rukama, vypadalo to, že dělá nějakou rozcvičku. Jestli jen na sebe upozorňoval nebo to mělo nějaký hlubší smysl nám nebylo úplně jasné. Až dole pod kopcem, tedy 20 km od kanadské kontrolní stanice, nás zastavili celníci z USA. Aha, takže žádný Schwengen, jen se jim nechce jezdit do práce do toho krpálu :-) . Ze silnice stejně není kam uhnout. Ptali se nás, zda vezeme nějaký alkohol a ovoce nebo zeleninu. Brambory jsme přiznali, kapku slivovice v lahvičce od dobré vody ne. Pak jsme museli vystoupit a jít si popovídat s panem policajtem. Trošku jsme se báli, ale byl moc milý a v pohodě. Do pasu nám všil nějakou doložku, že můžeme 90 dní překračovat hranice USA a Kanady jak se nám zachce. Pak nám vzal otisky prstů, vyfotil zorničky a pustil nás teď už oficiálně na území USA. Po silnici jsme dojeli do města Skagway. Jiná silnice sem nevede, pokračovat se autem dá buď zpátky na Whitehorse nabo trajektem na Haines. Zajeli jsme se podívat do přístavu, kde jsme poprvé viděli Pacifik. Skaway je město, které přežilo po skončení zlaté horečky jen díky železnici a turismu. Z vedlejšího města Dyea, odkud vyráželi zlatokopové pěšky přes Chilkootský průsmyk, nezbylo dnes v podstatě nic. Skagway má asi 900 stálých obyvatel a v sezóně sem trajekty přivezou až 8000 turistů za den. Sezóna ale po nadcházejícím víkendu skončí a městečko se uklidní. Jako správné turistické město má Skagway ne jedno, ale hned tři informační centra. V jednom promítají pěkný film o zlaté horečce, ve druhém dávají běžné informace a ve třetím jsou informace o Chilkootském průsmyku. V běžném íčku jsme se ptali na možnosti spaní mimo kempy, dozvěděli jsme se, že spát u cest mimo město je povolené a dokonce nám poradili i kemp Dyea, který je zdarma (mají tam dva kampy blízko sebe , jeden lepší za 10$ a druhý je zdarma). To nás potěšili. Pak jsme zašli do druhého íčka na film o zlatokopech. Ten se nám moc líbil. V roce 1897 se rozšířila zpráva, že na Klondike je spousta zlata. „Gold! Gold! Gold!“ hlásaly palcové novinové titulky a okamžitě propukla zlatá horečka. Během jednoho roku se na Aljašku vydalo přes 60 000 dobrodruhů - ministři, dělníci i bývalí vězni. Na Klondike v té době nevedly žádné silnice ani železnice, někdo se tam plavil proti proudu Yukonu, ale nejpopulárnější cesta vedla po moři do dnešního Skagway či vedlejšího již zaniklého Dyea, potom přes hory buď pěšky přes Chilkootský průsmyk, nebo na koni přes Whitepass, a dále lodí po řece Yukon. Cesta přes Chilkootský průsmyk má jedno prudké stoupání 900 výškových metrů, ale jinak je to docela přijatelná cesta při řece. Cesta přes Whitepass neměla takové převýšení, byla sice asi o 16 km delší, ale dalo se tam putovat na koni. To, co činilo přechod tak obtížným, bylo nařízení kanadské vlády, které bylo jasné, že by si pobláznění zlatokopové nevzali dostatek jídla a bez zkušeností by v kruté zimě zemřeli hladem. Každý, kdo chtěl přejít přes Chilkoot nebo Whitepass do Kanady s sebou musel mít tunu jídla a dalšího vybavení, což na hranicích kontrolovala policie. Druhá cesta také byla namáhavá, brzy se jí začalo říkat „Stezka mrtvých koní“, protože na ní zahynulo až 3000 koní. Takže jedna cesta byla horší než druhá a snad každý si prý přál, aby býval šel tou druhou. Po filmu jsme se šli ještě projít po městě, skoro ve všech obchodech měli stejné turistické cestky a nesmysly. Více nás zajímaly obchody se sportovním vybavením, u Mika se nám zalíbila filtrační pumpička, se kterou se z vody v řece či jezeru vyrobí pitná voda.

Pumpičky jsou v Kanadě a USA mnohem levnější než u nás a v jednom ze sportů na ně ještě měli 20% slevu. Ještě si o tom něco nastudujeme na internetu a uvidíme. Náš kemp byl moc krásný, vybrali jsme si velice prostorný plácek, místo na stan bylo nádherně rovné.

Všude okolo rostlo neskutečné množství hub, většinou muchomůrek, ale našli jsme i několik velkých hřibů – praváků. K večeři jsme si tedy pochutnávali na „noze“ s hříbkem a bramborovou kašičkou.