Pondělí 17. 9. 2012 – Milionové výhledy

Po snídani jsme pokračovali do NP Wrangell –St. Elias. Hory okolo nás se zvedali, občas jsme stavěli, fotili a kochali se. Sice se nám nevystupovalo moc dobře, všichni kromě řidiče byli zabarikádovaní bagáží, ale nedalo se nic dělat, scenérie byl příliš krásná.

Okouzlil nás například výhled na ledovec Matanuska nebo na nám neznámou vysokánskou horu, kterou jsme odhadovali na pětitisícovku. Také jsme viděli několik orlů bělohlavých. Dlouho jsme je pozorovali, jak krouží, plachtí a stoupají stále výše. Pochopili jsme, proč jsou v Americe symbolem svobody. Zastavili jsme se v městečku Glennalen. Není sice velké, ale je nejvybavenější široko daleko. Byla tam pošta, lékař, škola, malý obchod General Store, kde prodávali snad úplně všechno od jídla a oblečení přes hračky, suvenýry, elektrické spotřebiče, domácí potřeby, koberce až po motorové pily z druhé ruky a zlatokopecké pánve.

Chléb si zde Andrea s Petrem ale nekoupili, ten, co drželi v ruce, totiž byl okousaný od myší. Protože jsme měli obrovský hlad, zastavili jsme se v místní restauraci na hamburgra. Ještě než jsme vstoupili, pochopili jsme, že se asi nacházíme v celkem drsném kraji. Na dveřích se skvěl nápis: „No Shirts – no shoes – no service“, volně přeloženo, pokud přijdete bez bot a košile, neobsloužíme vás. Za baru nás ještě čekal nápis, že si vyhrazují právo kohokoliv neobsloužit. My jsme asi vypadali dostatečně slušně, tak jsme měli štěstí a najíst jsme dostali, ačkoliv se hustě potetovaná svalnatá slečna za barem tvářila docela drsně. Než nám jídlo přinesli, prohlíželi jsme si výzdobu. Zdálo se, že se majitelé nemohli dohodnout, v jakém stylu podnik zařídí, a tak došlo k mnoha kompromisům. Zelené lavice připomínaly vlakové kupé, květinové tapety s názvy velkých francouzských měst jistě pamatují dávné francouzské osadníky, obrazy na zdech s indiánskými motivy se střídají s grandiózní výzdobou z umělých květů visících z paroží sobů a losů a lano obmotané kolem celé místnosti v místech, kde se stěny stýkají se stropem, jakoby symbolizuje moře jakožto důležitý prvek aljašské identity, ve skutečnosti se ovšem snaží zakrýt hluboké praskliny a padající omítku.

Na poličce u stropu nad vchodem se tísnily porcelánové figurky všech barev a velikostí. Najedli jsme se celkem dobře, ale kulturní zážitek v této restauraci byl hlubší než ten kulinářský. Po obědě jsme se chtěli informovat o trasách v národním parku Wrangel St. Elias. Protože je po sezóně, informační středisko už je zavřené. Na úřadě pro lov a rybaření nám doporučili rangerskou stanici v Copper Center, sice to byla 9 mil zajížďka, ale podle našich průvodců to vypadalo, že rangerská stanice ve městečku Slana je zavřená. Jak nám v Copper prozradili, stanice ve Slana jen zatím v provozu. Pán nám doporučil třídenní trek po parku, ale říkal, ať se zastavíme ve Slana a optáme se na aktuální počasí a podmínky, také si tam na cestu můžeme půjčit protimedvědí kontejnery - „valibuky“. V městečku Slana jsme si obhlédli rangerskou stanici, už měli zavřeno, tak sem zajedeme znovu ráno. Dále jsme pokračovali mezi horami po silnici směrem na Nabesna, při cestě jsme totiž opět měli vytipované kempovací místo zdarma poblíž jezírka Kettle Lake. Místeček při cestě bylo více, ale tady u toho na internetu psali, že je tam „million dolar view“ – milionový výhled. Měli pravdu, při vaření večeře i stavbě stanů jsme se mohli kochat výhledem na okolní hory a jezírko. Padl návrh udělat si večer oheň, ale zima nás zahnala do spacáků, zak z táboráku sešlo.