Neděle 16. 9. 2012 – Na útěku před deštěm

Když jsme se v Chroustíkovi probudili, hrozně pršelo. Před námi se v šedé deštivé hmotě občas objevil bílý flek, to byl ten ledovec. Viděli jsme zájezd Japonců, kteří v pláštěnkách fotí ten bílý flek v šedém fleku. Měli jsme hlad, ale všechno jídlo až na sušené banány bylo v kufru a ven do deště se nám nechtělo. Rozhodli jsme se tedy, že dojedeme na nejbližší benzínku a tam si na zastřešeném místě u pumpy vyndáme snídani a do kufru sklidíme spacáky. Plán byl jednohlasně schválen. Po snídani jsme jeli do kostela. Ten se nám moc líbil, interiér byl převážně dřevěný a stěna za hlavním oltářem byla obložena něčím, co připomínalo šindel. Po mši byli všichni pozváni do společenské místnosti v suterénu na kafe a koblihy. Pozvání jsme rádi přijali a po chvíli si k nám přisedl jeden moc milý farník, který si s námi povídal. Dokonce nás představil panu farářovi, ten říkal, že má známého v České republice v klášteře trapistů. Pan farář nám přinesl spoustu zajímavostí ohledně Dawson City, kam máme zamířeno, také článek o jednom knězi, který tam sloužil v době zlaté horečky a možná jednou bude svatořečen. Také jsme se dozvěděli, že odporné počasí v Seward mají už celý týden.

To nás utvrdilo v přesvědčení, že odsud musíme co nejrychleji zmizet. Po jedenácté jsme měli sraz s Petrem a Andreou u hostelu. Naložili jsme je i bagáž a pokračovali směrem na Anchorage. Čím dál jsme byli od Sewardu, tím se počasí zlepšovalo. V Anchorage chvílemi už ani nepršelo. Zašli jsme do Walmartu dokoupit zásoby jídla a za 8 dolarů jsme si koupili celé rozporcované smažené kuře. Kapy se chtěl ještě podívat po nějakých obchodech s outdoorovým vybavením, měl zálusk na zimní rukavice (ty mu v Denali trochu chyběly a ty doma už jsou téměř na odpis) a po noci na sněhu začal přemýšlet o nafukovací karimatce. Nic jsme ale nekoupili, v podstatě všechny outdoorové obchody byly hlavně zaměřené na lovecké potřeby v nejširším slova smyslu, od pušek přes maskované oblečené do lesa až po přívěs s vyklápěcím loveckým stanem. U třetího obchodu nás to všechny přestalo bavit a jeli jsme dále na sever. Měli jsme přes internet zjištěný nějaký neoficiální kemp zdarma, ale moc se nám tam nelíbilo. Byl příliš blízko u silnice a půda byla příliš podmáčená z vydatných dešťů. Jediné pěkné místo už měli zabrané dva indiánští lovci. Pokračovali jsme tedy dále. Po chvíli bylo na silnici několik velkých kamenů, řidič Kapy se vyhnul dvěma velkým, ale třetí malý se nám zasekl pod autem a dělal ukrutný kravál. Kapy ihned zajel ke straně. Za námi začala okamžitě blikat policie. Byli jsme trošku vystrašení, ale policista k nám přišel a řekl, že jeli náhodou za námi a začali blikat, aby do nás nikdo nenarazil. Zkontrolovali jsme spodek auta, vše bylo v pořádku, nikde nic neteklo a kámen už se vykutálel. Ještě jsme kus ujeli a viděli jsme odbočku na „Bible Camp“, tak jsme si ho šli prohlédnout. Nikde jsme nikoho nemohli najít, ale některé budovy byly otevřené. Po chvíli jsme potkali nějakého chlápka a ptali se, jestli tam můžeme přespat. Chlápek zavolal manažera, a ten nám vysvětlil, že je to místo, kde přes léto probíhají křesťanské tábory a tento víkend nějaká konference. O komerční kemp tedy nešlo, ale manažer, který se představil jako Joe, nám ukázal krásné místo u jezera, kam si můžeme postavit stan. Navíc jsme mohli používat záchody ve vedlejší vytápěné budově. S díky jsme postavili stany, uvařili jsme si a jídlo jsme si snědli na lavičce v budově, v teple. Danča s Jirkou měli těstoviny s výbornou červenou rajčatovou omáčkou a s mletým masem, Andrea s Petrem měli ne příliš poživatelnou přesolenou instantní bílou omáčku, které bylo strašně moc. Petr jí snědl většinu a celou noc mu pak bylo špatně. Jak později zjistili, omáčka byla počítaná na 8 porcí.