Pátek 21. 9. 2012 – Na střeše světa

Ráno jsme vyjeli z kempu a asi za půl hodinky jsme byli ve městečku Chicken, to znamená Kuře. Traduje se, že obec přišla k tomuto zvláštnímu jménu tak, že se chtěli pojmenovat podle typického ptáka žijícího v těchto končinách Ptarmigan. Všichni byli pro, jenomže když šli jméno obce zaregistrovat, nemohli se dohodnout, jak se to vlastně píše.

Nechtěli si udělat ostudu a mít ve jméně obce pravopisnou chybu, tak vsadili na jistotu a na rychlo vybrali jiného ptáka. Za své jméno se rozhodně nestydí, kuřat ve městě najdete nespočet. V centru stojí obrovská socha slepice, veřejné záchodky mají rozdělené na kohouty a slepice a také v obchůdkách se suvenýry je drůbež všech barev a velikostí kam oko dohlédne. Jen živou slepici jsme nepotkali ani jedinou. Městečko má tři chalupy v centru, další dvě na předměstí, poštu a pět stálých obyvatel. Vedle pošty je kempovací místo zdarma, kde jsme zaslechli povědomý jazyk. Potkali jsme tři Čechy, Hanku, Pavlínu a Zdeňka.. Prý už jsme se někde viděli, pamatovali si Danči šátek. Jak jsme brzy zjistili, byly jsme ve stejnou dobu v Denali, kde se potkali s našimi známými Petrem a Andreou.

Zašli jsme společně na kafčo zdarma, které podávají v obchodu se suvenýry. Naše povídání o kouzelné chaloupce v NP Wrangell – St. Elias je nadchlo natolik, že se rozhodli se na místě otočit a jet tam také. V obchůdku se suvenýry jsme se mimochodem dozvěděli, že dnes je poslední den, kdy můžeme projet do Dawson City po silnici Top of the World Highway, volně přeloženo Silnice po střeše světa. Dnes v osm večer tam zavřou a do Dawson City bychom museli velikou oklikou přes Whitehorse. Tak to jsme zas jednou měli štěstí! Ještě jsme si v Chicken dali sváču a prohlédli si obří zlatokopecký stroj anglicky zvaný dredge, který ve velkém bagruje a prosívá půdu a odděluje z ní zlato. Vypadá to jako něco mezi lodí a bagrem. Silnice Top of the World Highway byla zhruba 100 km od hranic s Kanadou, a byla to jedna z nejhorších nezpevněných cest, kterou jsme na našem výletě jeli. Kapy musel jet pomalu, protože silnice byla samá díra.

Na hranici s Kanadou nás kontroloval moc milý a sympatický celník, evidentně měl radost, že mu končí sezóna. Prohlédl si nás i chroustíkův kufr a dal nám do cestovního pasu krásné razítko se zlatokopem. Hned za hranicemi se kvalita silnice podstatně zlepšila, občas byla i asfaltovaní. Brzy jsme se dostali na vrchol cesty, přišli jsme si opravdu jako na vrcholu světa. Výhledy byly krásné, ač na fotografiích příliš nevynikly. Pak silnice začala postupně klesat do zlatým listím bříz zalitého údolí řeky Yukon ke městu Dawson City. Po této řece sem v dobách zlaté horečky přijížděly davy zlatokopů. I my jsme alespoň chvilku pluli po Yukonu, přes řeku totiž nevede most a jezdí se bezplatným přívozem. Do informačního střediska jsme si zašli pro razítko do Yukonského pasu.

Paní už ho měla chudák sbalené, protože jim za hodinu a půl končí sezóna, ale ochotně ho ještě vybalila a naposledy otiskla. Ještě nám prozradila, že další místo, kde můžeme dostat razítko, muzeum Jacka Londona zavírá za půl hodiny a otevře až na jaře. Sice bychom rádi razítko do sbírky získali, ale měli jsme příliš velký hlad a báli se, že nám v pět zavře i těch pár restauraci, které to letos ještě nezabalily. A tak opět jídlo vyhrálo nad kulturou. Po jídle jsme se zastavili na internet ve školní knihovně a pak se rozhodli hledat místo na spaní. Kemp u města bohužel zatím nezavřeli a tak se tam stále musí platit, zakotvili jsme tedy u potoka Bonanza, kde v roce 1896 bylo nalezeno ohromné množství zlata, což odstartovalo Zlatou horečku. Stylově jsme povečeřeli typické zlatokopecké jídlo – fazole se slaninou. Kapy je dochutit kečupem, a tak se zdá, že rajčatová krize byla prozatím zažehnána.